Ferrari přehrál před publikem složeným z řady bizarních figurek víceméně celé křtěné album. Mohl se pochlubit výtečnou doprovodnou kapelou. I když ve skladbách byla spousta elektroniky, podstata doprovodu byla v klasické instrumentaci. Není nad normální nástroje, které dodávají i strojově znějící hudbě lidský element. Nadupaný doprovod produkoval dravou energii, v níž není místo pro sólování, natož pro textařské mudrování. To je samozřejmě Hauserovi jasné, a proto písně úmyslně sestavuje z banálních slov a obratů, které diskotéková hudba používá. Koneckonců, když část publika divoce poskakuje a část je zhulená, bylo by to házení perel sviním. Střízliví si naopak vychutnávají, že jde o hru na skutečnost.
Electrofantasex je koncipován jako nadupaná electrofunková show a zároveň jako pocta klasikům černé diskotékové hudby sedmdesátých let. Spolu se dvěma vokalistkami, které uhlazovaly tempo rozjeté lokomotivy, připomínal Bruno Ferrari to, co v těch letech hrávali Chic nebo Barry White s dívčím souborem Love Unlimited. Ferrari zpívá anglicky, což je pro funkovou hudbu z rytmických důvodů naprosto nezbytné. Však také když v závěru přešel v písni Viona, nezbedná děvka do češtiny, najednou padla veškerá energie a rytmus ztratil na průraznosti.
Bruno Ferrari se označuje za krále dekadence a svému setu dokáže jistou atmosféru úpadkovosti dát. Včetně humoru, který se líbí nejspíš jen jemu. Tak to má být. Ale když vynecháme příležitostné ohmatávání zpěvaček, nejdekadentnější nakonec byla chvíle, kdy odložil bundu a jen tak v tričku ukazoval své ochablé svalstvo padesátníkovo.
Zvláštní byl i konec. Zdálo se, že jde jen o stop time uprostřed skladby, ale kapela jako už jednou před tím prostě odešla ze scény. A tentokrát už se znovu neukázala. Potvrdila tím zamýšlenou celkovou nejednoznačnost celého Ferrariho vystoupení. Člověk odchází z představení a ptá se, čeho to byl vlastně svědkem?
Předskakovalo duo Hello Marcel – zpěvák a počítačový operátor se saxofonem – a lidi se celkem bavili. Vousatý frontman se pokoušel předvádět i pohybově, ale časem fyzicky odpadl. Jako textař se blýskl několika vtipnými obraty a prokázal navíc starou pravdu, že neustálé opakování i té nejbanálnější věty dokáže vytvořit komický efekt. Viz například „Nedá si někdo dobrou brazilskou kávu?“ z Kulového blesku. V případě Hello Marcel podobným způsobem zafungovalo asi patnácté opakování věty „Proč nechceš jíst ten bůček“.
I když je sál v prvním patře, tohle byl večer v podzemí.