Existují dva způsoby, jak lze po koncertě oslovit svého oblíbeného zpěváka, na kterého náhodou narazíte, když už opouštíte klub. Můžete se na něj fanouškovsky vrhnout a se zářícíma očima jej zasypat lichotkami. Nebo na něj promluvit civilně. Jako byste se bavili třeba s týpkem, s nímž jedete náhodou ve stejném vlaku.
Já bych vám doporučil druhou možnost. Mnohokrát jsem jako hudebník zažil, že z civilního, nenuceného oslovení nakonec vznikla delší přátelská debata. Tohle mi však na podzim roku 1994 nebylo známo. A tak jsem během setkání se svým tehdejším idolem Bradem Strattonem v Malostranské besedě nepostupoval zcela správně. Ale překvapivě to dopadlo dobře.
Velvet Prague
Velvet Underground neprodali mnoho desek, ale každý, kdo si nějakou koupil, založil kapelu.
Pokud by se dala tato legendární věta připisovaná Brianu Enovi vztáhnout na nějakou českou skupinu devadesátých let, pak by to zcela jistě mohl být Circus Praha s frontmanem Bradleym J. Strattonem, který náhle a nečekaně zemřel loni koncem září v Brooklynu. Američan, jenž v České republice strávil pouze šest let, ovlivnil nejen mnoho svých českých vrstevníků, ale i části další generace.
Že za sebou nechal enormně silnou hudební stopu, bylo znát i z reakcí české či americké hudební komunity na sociálních sítích. A přestože se z Prahy do Spojených států vrátil před čtyřiadvaceti lety, jeho slavná alba se dnes nedají pustit na Spotify ani na YouTube, smutnou zprávu o jeho smrti přinesla všechna česká média.
Pamětníci dodnes vzpomínají na vyprodané koncerty obou Strattonových kapel, rockovějšího Circusu Praha a akustických Snake Eaters. V polovině devadesátých let na nich bylo zcela běžné potkávat hudebníky, kteří tehdy stáli na vrcholu popularity. Ať už šlo o členy Lucie, Michala Malátného, Janka Ledeckého, Ivana Krále, Ivana Hlase, Annu K., Lenku Filipovou, Chaozz, nebo Jana Kalouska. A s mnohými z nich Brad Stratton později úspěšně spolupracoval.
V hledišti byli i náctiletí kluci a holky, kteří díky zážitkům z koncertů začali zakládat kapely nebo skládat písničky.
Brad se v Praze objevil na jaře 1992. Krátce učil angličtinu, ale záhy se ocitl uprostřed tehdejší pražské hudební scény. Tři roky, které uběhly od sametové revoluce, načas vymazaly z veřejného prostoru normalizační hudbu společně s jejími interprety. Scéna kolem klubů Bunkr, Malostranská beseda nebo Gag Borise Hybnera, do které pětadvacetiletý Američan nenuceně vplul, ho okamžitě katapultovala do centra nejdůležitějšího hudebního dění v zemi. Právě v Gagu, jenž měl nejdelší zavírací dobu, a tudíž se v něm scházeli pražští hudebníci po svých koncertech, vznikla jeho první pražská kapela Snake Eaters. Tam se seznámil i s kytaristou Janem Ponocným, se kterým založili Circus Prague, později přejmenovaný na Circus Praha.
Pro kontext je třeba si uvědomit, jak vypadala v té době klubová a festivalová scéna. Ve valné většině v ní převládaly undergroundové, alternativní nebo punkové kapely, které měly často svůj originální, dodnes oceňovaný zvuk. Ten byl však na hony vzdálený tomu, co jsme tehdy jako náctiletí slyšeli ze zahraničních hudebních stanic nebo nově vznikajících českých rádií. Možná to bude znít až neuvěřitelně, ale MTV v roce 1992 plula na vlně alternativního rocku a dokola omílala hlavně Nirvanu, Pearl Jam, Red Hot Chili Peppers nebo Spin Doctors. Některé české skupiny se o takový anglo-americký zvuk sice pokoušely, ale jejich produkce zatím drhla jednak kvůli pocitu z hraní a často i z angličtiny. I když samozřejmě už tehdy byly výjimky…
Do toho se ale najednou v Praze objevil kluk, který nejenže zpíval rodným jazykem, ale především do muziky dával lehkost, již jsme na české scéně dosud nezažívali. Obě jeho kapely se vymykaly především Strattonovým perfektním songwritingem, citem pro frázování, výbornými melodiemi, rozpoznatelným zpěvem a v neposlední řadě jeho geniálně frázovaným kytarovým doprovodem. Stranou nezůstávali ani spoluhráči. Už zmíněný Ponocný, baskytarista Petr Mašek a bubeník Tomáš Brožek ve svém stylu neměli konkurenci a jejich sehranost i timing byly perfektní.
Vyprodané koncerty Circusu Praha se stávaly senzací. A tak se v roce 1994 nová kapela začala vydávat na první mimopražské koncerty.
PRVNÍ SETKÁNÍ
Pamatuju si na to jako dnes. Letní prázdniny 1994, sedím ve vlaku a jedu poprvé sám do Prahy. V Rock Café na Národní třídě hraje Circus Praha. Kapela, kterou jsem objevil dva dny před tím v televizním pořadu Bago. Hudba z dvouminutové reportáže změnila můj život a já je musel vidět na vlastní oči.
Satori v Praze se však ten den nekonalo. V programu byla tisková chyba, žádný koncert nebyl. V klubu ale prodávali kazetu Circus Praha – Live from Rock Café, a než zpáteční vlak zastavil u nás v Hranicích, slyšel jsem obě strany třicetkrát. Na starém dvojčeti jsem nahrávku hned ráno rozmnožil pro kámoše z dalších hranických kapel. Všichni byli nadšení.
Bradovu partu jsem viděl poprvé naživo poslední den těch prázdnin v klubu Bunkr. Koncert zresetoval mé dosavadní hudební snažení. Lehkost v projevu frontmana, skvělé zvuky kytar a perfektní rytmika, jak z nahrávek Spin Doctors a Red Hot Chili Peppers… Tohle chci dělat, běželo mi celý koncert hlavou. Na podzim už jsem v Malostranské besedě klepal na dveře kapelové šatny a Bradovi s Honzou Ponocným zcela vážně říkal, že mě musí naučit hrát na kytaru a já pak odjedu hrát do Seattlu, protože miluju grunge (omlouvá mě jen nízký věk). Podívali se na sebe a řekli, tak ok, v pondělí přijeď. Já jim za to na oplátku začal organizovat koncerty na Moravě. Přestože jsem neměl ponětí, jak se to dělá.
„Bylo mi patnáct, byl prosinec těsně před Vánocema a měla jsem být do devíti doma. U nás v Hranicích v Besedě byl koncert Cirkusu Praha. Pořádal ho Roman Helcl, tehdy jsem ho ještě neznala. Že zařídil tuhle akci, měl můj obdiv. Myslím, že to bylo tak rok před vydáním jejich první desky. V devět jsem doma samozřejmě nebyla. Nešlo odejít. Byla jsem uhranutá, koncert mě rozsekal a já věděla, že tohle je ONO. Odpověď na všechny otázky existence a vesmíru byla ukrytá někde v hudebním energetickém víru, který se valil z pódia a unášel mě. Nevím kam, ale správným směrem,“ popisuje zpěvačka Alexandra Langošová, se kterou jsme později založili November 2nd a Cirkus Praha si nás vzali pod křídla. Jako předkapelu. Vlastně jsme tehdy měli název The Second of November a byl to Brad, kdo nás přejmenoval na November 2nd, protože the second of November nikdo neříká. To nám ve škole neprozradili.
„Bradovu fotku vystřiženou z Lidovek jsem pak měla ve školním penále. A taky mi Brad půjčoval na koncerty svoji kytaru, když jsem ještě neměla vlastní. Zamilovala jsem se do jeho telecastera a pochopila, že telecaster je nejlepší kytara na světě. Zpívala jsem pak Cirkusu na koncertě vokály ve Walk Away nebo později Emily a byla v sedmém nebi, že toho na chvíli můžu být taky součástí,“ říká Saša. Kdyby ten večer na koncert nešla, její hudební život by se nejspíš ubíral docela jiným směrem.
Podobný efekt měl Circus Praha na spoustu dalších muzikantů i posluchačů. Pozdější bubeník Ready Kirken, který dnes hraje s The Atavists, Adam Jánošík Brada Strattona viděl poprvé, když Circus v roce 1995 předskakoval Red Hot Chili Peppers v pražské Sportovní hale. „Jel jsem tenkrát hodně na té vlně a začal mě dost pohlcovat grunge a kapely jako Pearl Jam, k nimž měl aspoň pro mě Cirkus blízko svojí náladou. Teď si říkám, jak moc k tomu možná přispěl Bradův laskavý výraz ve tváři a nějaká pokora, která z něj zářila a kterou vnímám podobně jako u Eddieho Veddera. Borec, kterému dáš hned hlídat na odpoledne děti, i když ho neznáš, a víš, že jsou v nejlepších rukách,“ vzpomíná Adam Jánošík, jenž tehdy se svojí kapelou Etienne zkoušel v klubu u Doktora Maxe ve Vrchlabí.
„Circus Praha v sobě měl něco, co se tady moc neobjevovalo, a my jsme se to snažili nějak opsat. Samozřejmě marně. Bylo to takové to lusknutí prstů navíc, které dělá z dobré věci tu skvělou,“ zkouší Jánošík vystihnout pocity, které při setkání s hudbou Brada Strattona zažívala řada českých hudebníků. „To, že jsme teď s Ponorkou dobrý kámoši, občas někde zahrajeme nebo něco nahrajeme, to byl v té době sen. Já ho furt vidím s těma culíkama. To mě prostě bavilo. A samozřejmě Tomáš Brožek byl pro mě bůh s vizáží intouše.“
Basa Music Man, kterou používal cirkusácký baskytarista Petr Mašek, skončila právě u Etienne ve Vrchlabí. U jejich basáka Kuby Vejnara, dalšího skvělého muzikanta, jemuž setkání s Cirkusem Praha změnilo svět. „Rozhodně to byla v té době jedna z nejlíp naživo hrajících kapel u nás. Párkrát jsme měli tu možnost před nimi hrát a mohl jsem tak pozorovat jejich koncert zblízka. Uvolněnost a energie té kapely pro nás byla inspirující,“ popisuje to sám Vejnar, jenž později hrál s Ivanem Králem, Davidem Kollerem nebo Michalem Ambrožem. „Nakonec jsme si i společně zahráli, když jsem dostal před pár lety nabídkou odehrát s Circusem Praha jeden koncert jako záskok. Setkání s Bradem bylo skvělé, byl to hodný a srdečný kluk,“ uzavírá svoje vzpomínky Vejnar.
Epilog
Éra Cirkusu Praha byla nezapomenutelná. Devadesátky, svoboda, láska, co s pravdou vždycky zvítězí, a muzika, která boří všechny nespravedlnosti světa. A něco z toho, co jsme tehdy zažívali, přivezl do Prahy i kluk z Maine, přestože o tom ještě v roce 1992 nemohl mít ponětí.
Když jsem na jaře roku 2008 sjížděl kolem oceánu dolů do Seattlu, vzpomněl jsem si na naše první setkání s Bradem v Malostranské besedě. Z rádia, které jsem v autě zapnul, začali hrát Alice in Chains a mě večer čekal koncert s November 2nd v klubu High Dive, kde pár dnů před námi hrál Stone Gossard z Pearl Jam. Z auta jsem Bradovi volal, že se to díky němu fakt stalo.
A pak, že sny se neplní.
Brad Stratton (1967–2022)
Během pouhých šesti let, které v devadesátých letech strávil v české metropoli, stihl coby producent, kytarista i zpěvák zásadně ovlivnit řadu českých muzikantů. Založil tu kapely Snake Eaters a Circus Praha, s nimiž z porevoluční metropole náhle zněl melodický kytarový rock na světové úrovni. Bradley Stratton podlehl infarktu 21. září ve věku 55 let. Zemřel ve chvíli, kdy s Circusem Praha plánovali po letech natočit nový singl a koncertovat.