Třiasedmdesátiletá veteránka americké hudební scény měla letos čtyři želízka v ohni nominací a tři z nich proměnila ve vítězství. Poslední album Just Like That… se jí opravdu povedlo a to, že měla za něj šanci získat cenu ve třech žánrových kategoriích stylu americana, kam hudba Bonnie Raitt, poskládaná z prvků blues, soulu, folku, country, rocku i popu, jednoznačně spadá, to celkem nikoho nepřekvapovalo. Ani to, že dvě z nich nakonec vyhrála, píseň Made Up Mind coby Best Americana Performance a albová titulní jako Best American Roots Song (kategorii Best Americana Album jí nakonec vyfoukla o generaci mladší kolegyně Brandi Carlile).
To opravdu šokantní, nejvíce pro Bonnii Raitt samotnou, ovšem byla jedna z hlavních kategorií, totiž Song of the Year. Tam v nominacích měla kolem sebe samé těžké váhy, ostatně takové, které ona sama nesmírně uznává. Což můžeme vědět třeba z podcastu časopisu The New Yorker, jehož autor David Remnick dostal krátce před ceremoniálem Grammy skvělý nápad pustit zpěvačce některé z konkurenčních písní a nechat ji okomentovat je. „Je to jedna z nejlepších písní, jaké jsem kdy slyšela, a její zpěv mi zlomil srdce,“ řekla třeba o Easy on Me od Adele. „Fantastický retro neo-soul. Skvělý vokál, skvělá skladba,“ libovala si při poslechu About Damn Time zpěvačky Lizzo. A Beyoncé a její Break My Soul? „Jsem její obrovský fanoušek. Pro mě je – můžu to tady říct? –,badass‘.“ Jistěže všechna veřejná prohlášení umělců nemůžeme brát doslova, ale Bonnie Raitt svoje soudy na adresu kolegyň pronáší tak, že jí upřímnost můžeme bez obav věřit.
Není tedy divu, že když pak v téhle konkurenci uslyšela svoje vítězné jméno, překvapením vytřeštila oči, otevřela pusu a bylo znát, že svým uším příliš nevěří. A to je přitom v rámci Grammy zkušená harcovnice: před letošním ceremoniálem měla na poličce už dvanáct gramofonků, včetně toho čestného s názvem Grammy Lifetime Achievement Award, tedy za celoživotní přínos. Ale přece jen, dostat ocenění v jedné z nejsledovanějších kategorií v jejím věku, s jejím zdánlivě „out of time“ stylem, navíc s písní hudebně de facto folkové a místo na dusavém rytmu postavené především na silném textu, to je při dnes nasazených laťkách světového showbyznysu, jehož jsou Grammy dost přesným odrazem, skutečné unikum.
Úplně mě to rozhodilo
Písnička Just Like That dokonce nebyla vybrána ani jako singl z téměř stejnojmenného alba (v titulu kompletu je přilepena ještě trojtečka). Song, který jako první žhavil očekávání na osmnáctou studiovou řadovku Bonnie Raitt, byl Made Up Mind, zároveň skvělý otvírák alba, který splňuje pravidla jak rádiového mainstreamu co do délky necelých čtyř minut, tak svižnosti a melodičnosti. Zároveň je v něm nepřeslechnutelné to, co je pro Bonnii Raitt podstatné a proč ji mají fanoušci rádi: skvělý nakřáplý zpěv, a hlavně brilantní hra na elektrickou slidekytaru, jak v „odpovídačkách“ vokálu, tak v sóle ve velmi únosné délce. A i další dva singly, předcházející albu, byly jiné: písničky Something’s Got a Hold of My Heart a Livin‘ for the Ones. Nic nenasvědčovalo tomu, že Just Like That udělá díru do světa nad rozměr úspěchu celého alba. Který byl ostatně velmi slušný nejen u kritiky: album se dostalo na první příčky amerických prodejních žebříčků v kategoriích folku a blues, na šestou příčku mezi rockovými deskami a v generální hitparádě Billboardu bez ohledu na žánr obsadilo velmi pěkné čtyřiačtyřicáté místo.
Jak se tedy stalo, že se nakonec písní roku 2022 stal song, v němž se Bonnie Raitt jen doprovází na akustickou kytaru a ve velmi volném tempu spíš vypráví než zpívá a vyžaduje skutečně zastavení, soustředění a pečlivý poslech než jen vnímání kulisy při dobíhání tramvaje? Je to nepochybně především text a neobvyklý příběh, který vypráví.
„Sledovala jsem večerní zprávy a na jejich konci vysílali příběh, v němž štáb sledoval ženu, která šla navštívit muže, co dostal při transplantaci srdce jejího syna, který zahynul při nehodě,“ vypráví Bonnie Raitt. „Setkali se úplně poprvé. Už to samo mě emocionálně velmi zasáhlo. Příběh ale pokračoval dál. Muž a žena se objali, on ji požádal, aby se posadila vedle něj a zeptal se, jestli si nechce položil hlavu na jeho hruď, aby slyšela a cítila, jak bije srdce jejího syna. Musím přiznat, že jsem se rozbrečela, úplně mě to rozhodilo a myslela jsem na to několik týdnů. Byla jsem rozhodnutá na to téma napsat písničku. Dlouho jsem to nosila v hlavě, promýšlela ten příběh a pak jsem si jednoho dne sedla s kytarou na gauč – a ta písnička ze mě během několika minut vylétla.“
V děkovné řeči při převzetí Grammy pak Bonnie Raitt řekla, že ji „k této písni inspiroval neuvěřitelný příběh o lásce, milosti a štědrosti někoho, kdo daroval orgány svého milovaného, aby pomohl jinému žít. Je to jednoduchý a krásný příběh pro dnešní dobu…“.
Vzory v desperátech
Zatím jsme mluvili jen o dosavadním vrcholu kariéry Bonnie Raitt, ale takových šťastných období má za sebou několik. A jak to bývá, zvláště u lidí, kteří se zapletli s blues, v jejím životopise nechybějí ani pády.
Zásadní pozitivní okamžiky ovšem zažila Bonnie Raitt už jako velmi mladá. Pocházela sice z hudební rodiny, ale zčásti akademicky, zčásti muzikálově orientované. Ji jako začínající kytaristku nejprve okouzlily americké lidovky, ostatně byla doba takzvaného folkového revivalu, který zrodil celou scénu, jejímž pomyslným „šéfem“ byl mladý Bob Dylan, a později blues. Ne to elektrifikované, rockové, ale meziválečné, akustické, venkovské.
Její celoživotní směřování bezesporu „nakopla“ dvě osobní setkání se dvěma osobnostmi této scény, mistry specializovanými na tzv. slide kytaru, tedy klouzání skleněným nebo kovovým válečkem na krku nástroje po strunách, což je klasický prvek blues hraného ve 20. a 30. letech v Mississippi. Oněmi dvěma v pravém slova smyslu legendárními osobnostmi, jimž měla mladičká Bonnie možnost sedět u nohou a okoukávat jejich techniku, byli Son House a Fred McDowell. Neboli dva hudebníci, které nemůže opominout žádná hudební encyklopedie dvacátého století. První nenapravitelný sukničkář, karbaník a kriminálník, ale několik let i baptistický pastor (ano, tohle se „tam dole na Jihu“ ve dvacátých letech minulého století vůbec nevylučovalo), ale také divoký muzikant, který svým stylem ovlivnil spoustu pozdějších černých i bílých hráčů. Druhý zemědělec, svobodný zednář a posléze jeden z mála profesionálních hudebníků působících na severu státu Mississippi, v oblasti zvané Hill Country, v níž dodnes existuje nesmírně živá bluesová scéna, kterou obdivují alternativisté typu Jona Spencera nebo The Black Keys stejně jako rockoví klasikové typu Roberta Planta a Iggyho Popa.
Setkání s Housem a McDowellem, kteří v 60. letech prožívali po svém znovuobjevení de facto druhou kariéru a byli mladými fanoušky ze studentského prostředí oslavováni jako celebrity, znamenalo pro Bonnii Raitt nejen to, že ačkoli v průběhu své kariéry pokročila od čistého blues k stylově mnohem rozvolněnější muzice, nikdy v ní nechyběl onen bluesový nerv a hlavně její brilantní slidekytara.
Před tou se sklání nejen odborná obec (na svém respektovaném žebříčku 100 největších kytaristů všech dob zařadil americký časopis Rolling Stone Bonnii Raitt na 89. místo), ale v úžas uvádí i zástupy kolegů muzikantů. Za všechny to krásně řekl sám „bluesový král“ B. B. King: „Přišel jsem do macho světa a nikdy bych si nemyslel, že někdy prohlásím za nejlepšího žijícího kytaristu ženu. Tak ji prohlašuji. A taky říkám, že Bonnie je stejně ,true-blue‘ umělkyně jako kdokoli předtím nebo potom. Možná zpívá pop nebo R&B, ale nikdy není daleko od zdroje. Ona sama se stala součástí zdroje. Je to mistr.“
Nahoru, dolů
Pod svá křídla vzal dvaadvacetiletou Bonnii Raitt Dick Waterman, bluesový promotér, znovuobjevitel Sona House a manažer Freda McDowella. Její první bezejmenné album vydané v roce 1971 zní dodnes svěže, zaznamenalo úspěch u kritiky, ale že by se po něm posluchači mohli utlouct, to se rozhodně říct nedá. A v podobném duchu se to s Bonnií táhlo několik dalších let.
První lehký komerční průlom zaznamenala až v roce 1977 s šestým albem Sweet Forgivness, ale další desky opět víceméně komerčně propadaly. A zhoršovala se i jejich kvalita a o Bonnii začala jít čím dál hlasitější řeč, že blues začíná kromě hudby opanovávat i její životní styl. Drogy a snad ještě více alkohol nad ní měly čím dál větší moc. Na rozdíl od spousty jiných muzikantů ale Bonnie dokázala svůj návyk díky psychoterapiím a seancím v rámci Anonymních alkoholiků včas zastavit. Pozitivní vliv v tomto směru sehrála dvě poznání. Za prvé, když zjistila, že famózní bluesrockový kytarista Stevie Ray Vaughan po svém „očištění“ hraje mnohem lépe než předtím. A za druhé, když ji pozval do společného videoklipu Prince. „Podívala jsem se do zrcadla a řekla si: ,Tak to ne, to nepůjde.‘ Byla to inspirace, jak zhubnout a vystřízlivět. Teď už jsem střízlivá asi pětatřicet let a myslím, že za to vděčím Princovi.“
A jako by dostala za svůj přerod dárek odněkud shůry, její desáté album Nick of Time z roku 1989 bylo skutečným komerčním průlomem. Musela si na něj počkat do roku svých čtyřicátin. Získala za něj svoje první tři ceny Grammy, včetně hlavní kategorie Album roku. Ruku v ruce s tím šel i prodej alba, jehož se do dnešního dne jen v USA prodalo přes pět milionů kusů.
A téhož roku si šla Bonnie Raitt pro gramofonek, mimo toto album, ještě jednou, totiž za úchvatný bluesový duet s dalším veteránem, který jí zkřížil cestu, Johnem Lee Hookerem. Jejich I’m in the Mood se jednoznačně řadí mezi vůbec nejlepší – a taky nejznámější – nahrávky obou protagonistů.
Od alba Nick of Time tvoří základ kapely Bonnie Raitt bubeník Ricky Fataar a James „Hutch“ Hutchinson. Doprovázeli ji i na dalších albech oceněných Grammy, ať to bylo Luck of the Draw (1992), Longing in Their Hearts (1995), nebo Slipstream (2013), i na těch mezi nimi, často na prestižní ceny alespoň nominovaných.
K tomu všemu musíme připočítat i různá další ocenění, ve Spojených státech tolik milovaná a respektovaná, a třeba i uvedení Bonnie do Rokenrolové síně slávy v roce 2000 a o dva roky později odhalení její hvězdy na hollywoodském Chodníku slávy. Mimořádnou poctou v kytarovém světě pak bylo, když vůdčí světová nástrojářská firma Fender uvedla v roce 1996 její signovaný model elektrické kytary typu Stratocaster. Bonnie Raitt byla vůbec první kytaristkou v historii, jež byla něčím takovým poctěna.
V posledních třiceti letech bývá jako fenomenální zpěvačka a kytaristka také ozdobou nejrůznějších tributů hvězdám hudební scény a ráda spolupracuje s hudebníky a zpěváky různých žánrů, byť by to mělo být „jen pro ten dnešní den“, jako třeba v roce 2012 na ceremoniálu Grammy v duetu s Alicií Keys.
Jako řada jiných hudebních umělců je také už od začátku sedmdesátých let viditelnou postavou různých aktivistických hnutí, ať to byly nejprve protesty proti válce ve Vietnamu, protijaderné, feministické a ekologické aktivity, finanční pomoc při humanitárních katastrofách ve světě, či čistě politické angažmá například na podporu několika demokratických kandidátů na amerického prezidenta. A nezapomíná ani na ty, kteří stáli u jejích prvních hudebních krůčků: v roce 1993 zafinancovala vybudování náhrobku jednoho ze svých učitelů, Freda McDowella, na hřbitově v Hill Country v Mississippi.
Ale co je do cen a mimohudebních činností, když to nejdůležitější, co Bonnie Raitt přináší už přes půlstoletí světu, jsou její písničky? Tomu okamžiku, kdy svým odžitým nakřáplým hlasem zazpívá frázi a vzápětí vám až do morku kostí projede skluz jejího skleněného válečku, navlečeného na prostředníku levé ruky, po strunách přímo ukázkově omláceného Stratocastera, jemuž majitelka láskyplně říká Brownie, tomu se žádná světská sláva nevyrovná.