Album produkoval bubeník Tom Hambridge, Guyův dvorní producent od roku 2008, který
byl se svým chráněncem už dvakrát nominován na cenu Grammy (z toho jednou ji získal).
Tentokrát na to šel podle osvědčeného receptu. To znamená několik hostů, kteří do skladeb dodatečně nahráli sóla. Široký záběr bluesových stylů. A aby elektrika nebyla tak nudná, tak přidat dvě nebo tři akustické skladby. Protože Buddy Guy už moc vlastních skladeb vzhledem ke svému vysokému věku asi nenapíše, Hambridge, znalý celého Guyova života, složí písně sám a přidá do nich hodně z jeho vzpomínek. Osmnáctisongový soubor doplní několika přejatými písněmi od jiných autorů, které se Guyovi líbily. Žádné další zbytečnosti, tohle stačí k tomu, aby vzniklo perfektní dílo, k němuž se posluchač vždycky rád vrátí.
Tak tedy nejdříve hosté. Úplně nejzajímavější je Christone „Kingfish“ Ingram, černý sedmadvacetiletý tlouštík, považovaný za jeden z největších talentů současného elektrického blues.
V rytmicky výrazném Where You At? si jeho kytara dobře povídá jak se zpívajícím Guyem, tak s klavírem Chucka Leavella, dlouholetého spoluhráče Rolling Stones. How Blues Is That těží zase ze slide kytarové exhibice další americké legendy Joe Walshe, který v půlce skladby rozjede brilantní výstup. Další hosté – Joe Bonamassa a Angličan Peter Frampton odvedou solidní práci, ale kdyby je nahradili studioví muzikanti, asi by se moc nestalo. Dobrých muzikantů je jako smetí, ale platí, že prodávají jen známá, nebo dokonce slavná jména.
Buddy Guy začíná nápodobou klasického Boogie Chillum od Johna Lee Hookera, aby demonstroval, od koho se naučil hrát. Několikrát se vrátí k akustické kytaře, ať už bez doprovodu (parádní One for Lightnin´), nebo s akustickou bluesovou kapelou (viz závěrečná Talk to Your Daughter). Mezi specialitami jsou dva gospelové pokusy – It Keeps Me Young s neznámým, nejspíš nasamplovným sborem a Jesus Loves The Sinner s The Blind Boys from Alabama. Dost pobaví skoro v závěru umístěná skladba Send Me Some Loving, v níž si stařík hraje na Raye Charlese z éry, kdy slepý zpěvák adaptoval do svého repertoáru country hity. Zní to fakt sympaticky! Zbytek je klasické elektrické blues, místy zabíhající do rhythm-and-blues jako
v šedesátých letech. Guyovi viditelně svědčí rychlejší skladby, což vyvolává řadu otázek, jak to mohl při svém věku zahrát a hlavně udýchat.
VERDIKT: 75 %
Dá se předpokládat, že s touto deskou bude Buddy Guy aspirovat na další cenu Grammy. Je to kvalitní bluesová nahrávka, ale jeho nejlepšímu albu Blues Alive and Well z roku 2018 se může vyrovnat jen těžko.