Naposledy do Prahy přijel s Grammy ověnčeným albem Oklahoma, nyní představí mimo jiné skladby s optimismem protkaného letošního alba Good to Be… Na stejném místě, a opět sólově, vystoupí 9. května v rámci série Prague International Bluenight.
Zdravím do vašeho domácího studia. Trávíte tam hodně času?
Ano, zde pracuji. Přijdu sem každé ráno a dělám vokální cvičení, píšu písničky, skládám. Občas jsou tu se mnou další hudebníci a většinou si všechno nahráváme na mobil, namísto abychom zapínali jakékoli přístroje, co tu máme. V poslední době ale vnímám, že to pro mě není jen studio, ale i místo k meditaci.
Na svém kontě máte řadu nejen bluesových cen. Nedávno jste se dočkal další pocty…
The Music City Walk of Fame, ano. Dali mé jméno na chodník. Vždy je čest, když lidé uznají vaši práci. Ale já si to víc užívám v té osobní rovině, když vidím, že mě někdo zná a respektuje. Abych tohle vnímal a měl z toho dobrý pocit, nepotřebuju nutně jméno na chodníku či sošce. Nepotřebuji spoustu cen, i když i ty jsou nakonec jen formou téhož.
Máte na mysli respektu?
Já tyhle ceny vlastně vnímám trochu jinak – beru to tak, že vlastně nejsou pro mě, ale jsou zde od toho, aby inspirovaly ostatní. Možná někoho podnítí k tomu, že se taky bude o něco snažit. Možná mají další lidé nějaký sen a potřebují jen trochu pošťouchnout, aby se odvážili si za ním jít. Aspoň takhle to fungovalo dřív pro mě, když jsem se koukal na hvězdy různých umělců na tomhle chodníku. Říkal jsem si, že to vypadá cool a že jednou bych tam třeba mohl být taky. To je podle mě na podobných oceněních to podstatné. Inspirují.
Jaký je to pak ale pocit, když tu sošku nebo hvězdu nakonec dostanete?
Když pak jednou přebíráte tu svoji Grammy a lidé vám tleskají, dojde vám, že nejvíc uspokojující byla cesta, ta je krásnější, než že dojdete do cíle. Proto je ale také hezké ceny dostat, protože vám vaši cestu připomenou. Pak už jen pronesete řeč a všem poděkujete.
Proto taky bylo skvělé vrátit se do Comptonu – když jsem viděl dům, kde jsem vyrůstal, a uvědomil si, kde žiji dnes, připomnělo mi to, že jsem toho mezitím hodně zažil.
V Comptonu jste strávil část pandemie a vznikalo tam vaše nové album. Co na tom prodlouženém výletu bylo pro vás nejsilnější?
Byl to krásný výlet do minulosti na místo, ze kterého pocházím. Já město, kde jsem vyrůstal, miluji. Je na jih od Los Angeles. Už dlouho žiju v Nashvillu a návrat do Comptonu nebyl žádná nóbl dovolená v LA. Byla to cesta ke kořenům, k samotnému začátku. Vzít tam syna a ženu, ukázat jim, kde jsem bydlel, a trávit čas s dávnými přáteli bylo opravdu obohacující. My dnes žijeme v poměrně velkém domě a tady bylo najednou všechno malinkaté. Připomnělo mi to, že člověk nepotřebuje hodně věcí, stačí vzájemný respekt, dobré jídlo a láska.
Říkáte, že jste nikdy neměl plány, ale měl jste ambice. Ambice věnovat se celý život hudbě. Zdá se, že to se vám plní.
Spíš mám pocit, že jsem své ambice dalece překonal. Mnohokrát jsem přemýšlel, proč hraji a čím mám vlastně být. Na světě je mnoho lidí, kteří umí hrát na kytaru, zpívat a psát písničky. A tak jsem se rozhodl, že vyrazím do světa takový, jaký jsem. Já, sám se sebou (Me, myself and I). Všichni tři se společně podíváme, co dohromady zvládneme. Pracovali jsme společně a dostali se až sem. Mám z toho velkou radost. Nejsem chamtivý člověk, nepotřebuji moc věcí, ale mám jich dost. A co mě na tom těší, je, že čím výš jdu, tím víc mohu dávat ostatním.
Vraťme se ještě k aktuální desce. Na ní víceméně rozdáváte dobrou náladu. Reflektují ty skladby vaši náturu, nebo to bylo vědomé rozhodnutí, že bude album vyznívat optimisticky?
Vždy se k věcem snažím přistupovat pozitivně. Na světě se neustále dějí dobré i zlé věci. Pořád. Dobro a zlo existují zároveň a různě se přelévají. Je to nekonečný cyklus. Všechno se pohybuje v kruzích, ale pokaždé, když se dostanete na to samé místo toho kruhu, podmínky jsou trochu jiné. Rád si představuju, že to kolo času je něco jako brusný kotouč a každé další kolo je o něco hladší.
Ráda bych souhlasila, ale zdá se mi, že jsme právě narazili na dost nezabroušené části oné spirály času…
Bohužel je to tak, že chvíli se jde vpřed, ale pak se zase všechno o trochu vrátí, protože k moci se dostávají lidé, kteří se na tom pohybu vpřed z nějakého důvodu nepodílejí. My jsme si to v posledních letech nedávno prožili s Donaldem Trumpem. Najednou měl člověk, který není zrovna nejšlechetnější bytostí na planetě, příliš velký vliv na náš svět. Občas mají moc lidé plní vzteku, kteří si potřebují dokazovat svou moc a dominanci. Ale nic netrvá věčně. Pamatuji si kubánskou raketovou krizi za Chruščova a pamatuji si různé věci, které páchala má vlastní země. Ani my nejsme nevinní a nedá se říct, že bychom vždy konali jen dobro. Z mého pohledu jsme konali špatně příliš často. Třeba při invazi do Afghánistánu a Iráku. Nebyli jsme napadeni těmi zeměmi. Napadla nás jen určitá skupina lidí. A když si to tak vezmete, každému z nás se v životě stalo, že jsme měli špatný úsudek. Ale když se to stane v našem osobním životě, nemá to takový vliv, jako když se to stane v případě prezidenta velmoci. To, co dělá Rusko, je naprosto neomluvitelné a kruté a je smutné, když člověk ví, že Amerika svou vojenskou moc tolikrát použila ve chvílích, když k tomu neměla legitimní důvod, a nyní, když ten důvod má, ji použít nemůže, protože by hrozil daleko šílenější konflikt.
Rozumím, i když ten argument, že se v tomto případě nemůže svět tyranovi přímo a nekompromisně postavit, vyvolává pocit bezmoci.
Sledovala jste Oscary? Jak dal Will Smith facku Chrisi Rockovi? Garantuju vám, že kdyby byl Chris Rock jenom Rock – tedy skála – tak by mu Will tu facku nedal, protože by se to Rocka nedotklo, a on by se zranil víc. Je to velmi frustrující. Má Amerika zaútočit proti Rusku? Tyto dvě země mají devadesát procent světového jaderného arzenálu. Kdyby se to zvrtlo, bůhví, jak by to dopadlo. Zároveň víme, že vyjednávání nestačí. Selhalo. Lidé u moci, kteří by měli být chytří a schopní a jejichž zodpovědností by mělo být zajistit, že se nic podobného nikdy nestane, to nedokázali. Možná to nebyla jejich priorita a nechali se svést tématy, na kterých tolik nezáleží, nebo to prostě nebylo v jejich silách. Nevím.
Seznamte se
Keb‘ Mo‘ debutoval eponymní deskou v roce 1994. Další tři jeho alba získala Grammy (nominovaný byl celkem dvanáctkrát) v kategorii Současné bluesové album, což se pak opakovalo ještě v roce 2004 s titulem Keep It Simple. V témže roce vydal i album Peace… Back by Popular Demand (2004), na které nahrál originální úpravy světových protiválečných songů. Ceněná, a opět ověnčená Grammy, je i jeho spolupráce s Taj Mahalem, s nímž nahrál desku TajMo. V roce 2019 vydal hudebník, jehož styl hraní inspiroval výrobce kytar Gibson k vytvoření speciální edice akustické kytary „Keb’ Mo’ Signature Bluesmaster“, alba Oklahoma a vánoční Moonlight, Mistletoe & You. Letos vydal album Good to Be…