„Jsem osamělý, sám v krabici z kamene / Říkají, že mě milují, ale všichni lžou,“ zpívá Benjamin Clementine naléhavým tenorem ve skladbě Cornerstone. „Byl jsem sám ve vlastní krabici / A teď je to místo, kam patřím / Je to můj domov, domov, domov,“ pokračuje do hořkosladké melodie klavíru.
Díky hutným skladbám a 193 centimetrům výšky působí jako umělec žijící kdesi v mracích. Při osobním setkání je ale Benjamin Clementine chlap ze severního Londýna, jehož dětství a dospívání mělo k idyle daleko. Doma měl například zakázáno poslouchat muziku, rádio Classic FM tak ladil potají, aby mohl imitovat klasické kompozice oblíbených skladatelů. „Dnes už rodičům rozumím trochu víc,“ říká.
První nástroj, na který jste hrál, byly bicí. Když si váš bratr ale pořídil piano, začal jste hrát na něj. O mnoho let později jste buskoval v pařížských ulicích, první roky jen s kytarou a cover verzemi slavných písní. Skládat jste začal až poté, co jste si našetřil na klavír. Proč je to klavír? Proč se vám skrze něj komunikuje nejlépe?
Díky klavíru jsem se naučil, jak funguje hudba. Bylo to naprosto podvědomé. Měl jsem to štěstí, že jsem dokázal imitovat vše, co jsem slyšel. Napodoboval jsem písně z rádia, hlavně Clauda Debussyho, Erika Satieho a další, převážně francouzské, skladatele. Tohle mi umožnila klaviatura, navíc bez jakéhokoli teoretického základu. Proto jsem se za pianem vždy cítil velmi uvolněně, příjemně. Když jsem odjel do Paříže, neměl jsem klavír ani peníze. To ale neznamená, že jsem zapomněl hrát. Když jsem si po pár letech našetřil na levné klávesy, mohl jsem začít skládat. V ten moment se ze mě stal profesionální hudebník.
Do Paříže jste odjel ze dne na den, když vám bylo 19 let. Splnila vaše očekávání? Vypadala tak, jak jste si ji představoval?
Já žádná očekávání neměl. Byl jsem mladý, o Paříži jsem nevěděl vůbec nic. Znal jsem jen francouzské skladatele, které obdivuji dodnes. Když jsem vystoupil z vlaku, zažil jsem kulturní šok. Angličtině nikdo nerozuměl, tamní jídlo bylo úplně jiné než doma, město bylo prostoupené zvláštní atmosférou. Pocházím z Edmontonu na severu Londýna, ta čtvrť je v podstatě vesnice. Skoro nikdo tam nežije. Najednou jsem se ocitl uprostřed pulzující masy lidí. Přijde mi, jako bych ty roky prožil na obrovském stadionu pod zářícími reflektory.
Pořád mi není jasné, jestli jste do Paříže odjel s vidinou, že budete hrát. Vím, že jste chvíli pracoval v kuchyni.
Ne, nejel, hudba se spíš stala. Já neměl žádné plány, chtěl jsem jen utéct. Předtím jsem bydlel u kamaráda, kterému jsem platil na londýnské poměry nízký nájem. Časem jsem si ale nemohl dovolit ani ten, tak jsem utekl do Paříže. To byl jediný důvod. Poslední peníze, které jsem měl, jsem mu dal za nájem a zmizel.
Našel jste v Paříži vášeň pro hudbu?
To ne. Od chvíle, kdy jsem objevil klavír, tedy ještě v Londýně, jsem na něj prostě hrál. Neuvěřitelně mě to bavilo. Měl jsem pocit, že je hudba jediná věc, které skutečně rozumím. Přišlo mi, že dělám něco, co má smysl. Rozhodně jsem ale nepočítal s tím, že bych někdy udělal kariéru. To mě nikdy nenapadlo. Je to podobné, jako když se zamilujete – v tu chvíli přece taky nepřemýšlíte nad tím, jaké to všechno může mít důsledky.
Jedním z důležitých momentů vaší kariéry je vystoupení v televizní show Later… with Jools Holland. V říjnu 2013 jste tam sdílel pódium s Paulem McCartneym, Arctic Monkeys a dalšími hvězdami. Druhý den jste zase hrál v pařížském metru pro kolemjdoucí. Co se vám honilo hlavou? Zní to jako kolize dvou světů.
Podobné momenty jsem prožíval už předtím, jen v menším měřítku. Například mě pozvali, abych zahrál na narozeninovém večírku a najednou jsem se ocitl v ohromném paláci plném bohatých lidí. Přitom mě jen někdo oslovil v metru. A druhý den jsem zase stál na peronu. Když jsem se vrátil z natáčení v Londýně, měl jsem podobný pocit. Byl jsem zvyklý přeskakovat mezi naprosto rozlišnými světy. Někteří lidé v paláci nebo před televizními obrazovkami možná měli pocit, že jakmile dohraju, naskočím do soukromého tryskáče a letím na další štaci. Tím tryskáčem byl ve skutečnosti vagon pařížského metra. Byla to velká životní lekce, takové zážitky mě drží nohama pevně na zemi. Nikdy na to nezapomenu.
V dětství jste propadl vážné hudbě, zatímco vás pop k smrti nudil. Nezměnil se váš vztah k mainstreamu, když jste se stal úspěšným profesionálem?
Nemyslím si. Každý člověk vyrostl a nějak se naladil a to, co lidé označují za populární hudbu, mě nikdy moc nezajímalo. Možná až zestárnu, nějaké části tohoto světa mě začnou zajímat. Teď na to ale nemám čas, dny jsou příliš krátké. A já vlastně neposlouchám téměř žádnou hudbu.
Neposloucháte?
Ne, protože když jsem byl dítě, měl jsem to zakázané. Musel jsem se schovávat před rodiči, abych mohl poslouchat alespoň klasickou hudbu, kterou jsem si na rozdíl od popu zamiloval. Ale moji rodiče nerozuměli hudbě jako celku.
Vysvětlili vám, proč nemůžete poslouchat hudbu? Řekli vám, proč je pro vás špatná?
Podle mě viděli, jak mě to baví, a báli se důsledků. Otec doufal, že se dám na právo. Ani dnes si nemyslím, že je nějak chytré svým potomkům doporučit, aby se vydali na dráhu umělce. Je to tvrdá cesta. Pokud nejste ze zajištěné rodiny a nemáte neomezené příjmy, jste prostě v hajzlu. V uměleckém světě musíte pořád bojovat, probíjet se. Může trvat roky, než začnete vydělávat peníze, abyste mohl zaplatit alespoň nájem. Takže mým rodičům zákaz hudby smysl asi dával. Dnes jim rozumím už trochu víc, protože jsem starší. A stejně tak si myslím, že pokud si můžete dovolit, aby se vaše dítě stalo umělcem, máte obrovské štěstí a privilegium. Není to levné.
Když mluvíme o popu, rozhodně do něj spadá tvorba kapel Blur a Gorillaz. Nakolik jste znal písně Damona Albarna, když jste spolu v roce 2017 nahrávali singl Hallelujah Money?
Některý pop si člověka najde sám, vždycky odněkud zní. Gorillaz se navíc schovávají za komiksové postavy a animace. Je to podobné, jako když se lovec převlékne, aby ho nespatřila kořist. Neříkám, že Gorillaz loví, jen tvrdím, že pokud chcete nalákat co nejvíc mladých posluchačů, musíte se schovat za animaci nebo něco podobného. Té písně s Gorillaz dodnes lituji.
Litujete?
Nemyslím, že to, co jsem chtěl sdělit, dopadlo na úrodnou půdu. Publikum tomu nerozumělo, protože jsou to děti. Ještě nemají dostatečně vyvinutý mozek a chybí jim zkušenosti, aby rozuměly těžkým tématům.
Četl jsem, že než jste nahrával s Gorillaz, neměl jste rád syntezátory. V jenom článku dokonce stálo, že jste syntezátory nenáviděl. Je to tak?
To se stalo jinak. Před lety jsem objevil umělce jménem Isao Tomita, japonsko-amerického skladatele, který v 70. a 80. letech napsal nové aranže pro kompozice Clauda Debussyho a Fryderyka Chopina pro analogové syntezátory. Jeho práce mě naprosto uchvátila a stalo se to zhruba ve stejnou dobu, kdy jsme nahrávali s Gorillaz. Takže to byla náhoda. Hallelujah Money jsme nahráli v Americe, strávil jsem ale hodně času i ve studiu, které má Damon v Londýně. Tam je spousta syntezátorů, jeho nápad to ale nebyl. Ale ano, pořád si rád zahraju na nějaké nástroje, které jsem použil na svou druhou desku I Tell a Fly. I když té taky spíš lituji.
Opravdu?
Ano. Zpětně mi došlo, že jsem trochu polevil v soustředění. Když jsme nahrávali s Gorillaz, psal jsem I Tell a Fly a dodnes lituji, jak jsem album pojal. Já běžně promlouvám z pozice srdce, druhé album bylo spíš sociálním komentářem, což není moje nejsilnější poloha. Měl jsem ta témata zpracovat z perspektivy první osoby, ve výsledku by to pro mě bylo mnohem přínosnější. Ale co, už se stalo. Neměnil bych.
Tvrdíte, že chyby vám pomáhají objevovat místa, do kterých byste se jinak nedostal. Jsou vaše koncerty precizní, nebo je necháváte plynout? Může během nich vzniknout něco nového, když uděláte chybu?
Určitě. Jsem samouk a nikdy jsem se například pořádně nenaučil číst z not. Posledních pět let do not píšu, pořád ale občas dělám chyby. Například když rozepisuji party pro ostatní. Takže se může stát, že smyčce hrají něco jiného, mám nutkání je opravit, ale vždycky se zastavím. Tyhle omyly se občas stávají a člověk by je měl nechat plynout. Alespoň v rámci umění přináší momenty, které jsou jinak těžko představitelné. Vnímám to jako jednu z krás hudby.
Loňské album And I Have Been je první částí zamýšleného triptychu, dvě zbylé jste už zkomponoval. Druhý díl má být neutěšený, finální část bude pojednávat o naději. Vyvíjí se, nebo už jsou hotové?
Částečně se vyvíjí, druhou část začnu nahrávat v prosinci, album vyjde v dubnu 2024. Půjde o mé neupřímnější dílo v roli otce. Bude velmi temné, bezútěšné a pochmurné. Uvidíte! Všechno to ze sebe dostanu a nechám odeznít. (smích)
Otcovství z vás udělalo upřímnějšího člověka?
Určitě. A zároveň odkrylo věci, o nichž jsem netušil, že je v sobě vůbec nesu. Nikdy mě nenapadlo, že otcovství na mě bude mít tak obrovský vliv. Je to naprosto nový život.
Texty jsou pro vás důležité. Dokonce tvrdíte, že vás britská hudba nudí, jelikož Britové oproti Francouzům téměř neposlouchají slova, takže se autoři nemusí tolik snažit. Řekněte mi něco o skladbě Last Monument of Hope z loňského alba, která je kompletně instrumentální.
Budu upřímný. Napsal jsem ji před 13 lety ještě v Paříži. Byl jsem naprosto vyčerpaný, ponořený v depresích, moje mysl připomínala velmi nehostinné místo. Živě si vybavuji, jak jsem za sebou měl druhý pokus o sebevraždu, přišel jsem domů a začal psát. Ta píseň původně měla obsahovat zpěv, já ji ale neměl sílu zpívat. Všechny melodie, které hraji pravou rukou, měly být zpěv, ale nenašel jsem slova. Nechal jsem to tak.
Proč jste tu píseň nahrál po 13 letech?
To je původní nahrávka, vznikla už tehdy. Loni jsem ji jen umístil doprostřed alba, abych si připomněl, že i když jsem byl na velmi, velmi temném místě, byl jsem schopen najít cestu ven.
Proč až loni?
Protože jsem se na tom temném místě znovu ocitl poté, co jsem se stal otcem. Trvalo mi dva roky, než jsem to nějak zpracoval. Tohle temné místo chci prozkoumat na nadcházející desce. And I Have Been je velmi lehká nahrávka, nejpozitivnější z mého repertoáru. Přesto je nejdůležitější písní alba Last Monument of Hope. Vnímám ji jako proroctví druhé části, která bude velmi těžká. Jako bych říkal, že se schyluje k něčemu důležitému. Snažím se totiž zjistit, jak jsem to dokázal. Jak se stalo, že tady teď můžeme sedět a povídat si. To bude na konci desky.
Seznamte se
Benjamin Clementine (34) je skladatel a multiinstrumentalista původem z Londýna. Publikum i kritiky zaujal autobiografickými a melodramatickými texty, které přednáší intenzivním tenorem většinou do hutných klavírních kompozicí. Debut At Least for Now získal v roce 2015 prestižní Mercury Prize, jíž hudební profesionálové určí nejlepší britské či irské album daného roku. Několik let žil jako bezdomovec v ulicích Londýna a Paříže, nyní se vedle hudby věnuje herectví a výjimečně i modelingu. Sehrál epizodní roli v adaptaci románu Duna, již režíroval Denis Villeneuve, nyní má Clementine roztočené další filmy. V únoru 2019 mu francouzský ministr kultury udělil Řád umění a literatury za jeho přínos kultuře. Letos v listopadu symbolicky otevřel festival Prague Sounds koncertem v pražském Rudolfinu.