Každý rozhovor s Benem Cristovaem musí začít šílenou historkou. „Nedávno jsem se rozsekal na jednom svým elektrickým vozítku. Zase jsem koukal do telefonu, protože jsem psal nějakou věc na promo, a neviděl jsem velkou těžkou betonovou popelnici. To vozítko zastavilo na místě, já si stihnul zlomit článek na levém palci, než vůbec začal velký pád,“ vypráví Ben. „Pak jsem letěl dva tři metry, zakutálel jsem se. Nakonec to odneslo rameno. Neměl jsem čas to léčit, tak to odnesla klíční kost. Budu ji mít jinde, ale naštěstí jde jenom o estetickou vadu.“
Estetická vada na Benu Cristovaovi?
No další…
Než jsi přišel, díval jsem se na stand up tvojí sestry. Tam říkala, že jsi dokonalý.
My jsme tým, takže se nebudeme podrývat v tak základních věcech, jako je lhaní o tom, kdo je jak krásnej.
Přiznám, že mě docela odrovnalo, že byla v L.A. u Stephena Colberta. Zatím se o tom moc nemluvilo, že Bianca Cristovao má takový úspěch se stand upem v Americe, kde je to jejich národní disciplína!
Dokonce si troufám říct, že není nic těžšího než stand up. Několikrát jsem dostal za úkol pobavit různý typy lidí na různých místech. Nic se nevyrovná tomu, když si někdo zaplatí za to, že ho máš rozesmát, a třeba ani nepřijde s náladou se smát. Úroveň toho, co musíš mít natrénované, je nesrovnatelná. My oba děláme svoji věc přes deset let, ale ségra, aby mohla dělat stand up na téhle úrovni, musí každý den vystupovat. Opravdu každý den.
A jak se dostala až ke Colbertovi?
Svým způsobem jsem to teď řekl. V L.A. jsou možná tisíce klubů. Je to kultura, která patří neodmyslitelně ke Kalifornii. Aby dneska člověk udělal dobrý třicetiminutový stand up, musí rok objíždět kluby a mazat a vychytávat, aby byl ten obsah dokonalej. Není to žádné kouzlo, nestalo se to náhodou ani přes noc. Ségra je extrémní dříč a dala tomu všechno.
Když jste spolu vyrůstali, už jste oba měli takové ambice uspět?
Mamka chtěla, abychom nejdřív měli nějaké zázemí. Abychom měli to nejlepší vzdělání, co dokážeme. Ségra v tom samozřejmě byla dál, já jsem nezvládl dodělat dvě vysoké školy. Bianca odletěla právoplatně studovat na Columbia College Hollywood do Los Angeles. Vystudovala scenáristiku. Sleduju ji každý den i všechno, co se ve stand up světě děje. Je na tom skutečně velmi dobře. Ona otvírá pro Billa Burra, který je jedním z největších komiků současnosti, a už nejede kluby, ale vyprodává stadiony.
Ten stand up tvojí sestry je o vyrůstání v České republice. Ty se k tomu na novém albu Protenkontrast vracíš v songu Pamatuju, kde taky reflektuješ rasismus, ale mnohem drsněji. Podle mého je to nejlepší track z desky.
Myslel jsem si, že se rasismus týká jenom mojí a ještě tak ségřiný generace. A že další vlna mulatů, která tu vyrůstá, už takové zkušenosti nemá. Ale má. I Kojo, který je v tom songu na featu. Řekl jsem mu, že základní pravidlo je si nic nevymýšlet. A extrémně říkat jenom to, co se opravdu stalo, protože to podle mě k rapu patří. A podle všeho je ta zkušenost furt stejná i o tolik let později. Je to jedna z věcí, které se ze sebe pravidelně snažím dostat ven. Před pár lety jsem na podobné téma udělal song Smítko. Ale teď jsem se otevřel víc osobně a z vlastní zkušenosti.
A ta je, že jsi dostal do držky.
Já jsem dostal víckrát do držky! Už jsem o tom mluvil mockrát. Nechci, aby to teď znělo jako pojďme si povídat o tom, jak jsem dostal. Jenom jsem chtěl reflektovat něco, co se tu děje někde stranou a pod pokličkou. Ten největší případ není žádné tajemství. Bylo mi asi osmnáct let, stalo se to na Žižkově. Od té doby si pořád musím dodělávat umělé zuby a cítím žebra a další zlomeniny. I o tom v tom songu zpívám, že kdyby nepřijely modrý světla, tak mě lidi nepoznaj. Ty chlápci by po mně skákali doteďka.
Jak ten song vznikal?
Nahrával jsem ho u Rychlých kluků v Brně a byl tam Kojo. Vždycky jsem chtěl mít hlas jako on, tak mu to říkám: Kojo, ty máš tak hustej hlas! Nezažils náhodou taky něco takovýho? A on říká: Jo, kámo, mega věcí. To nepochopíš, co já zažil. Tak mu říkám: Fajn, tak je napiš a nahraj. Pak jsem si to poslechl a řekl si: Ty jo, to je asi dobrý. To použijem…
Pro mě je to asi nejosobnější píseň nového alba. S jakým záměrem jsi ho dával dohromady?
To hlavní asi říká samotný název Protenkontrast. Myslím si, že se pořád v hudbě hledám. A že ta cesta k tomu zjistit, kdo vlastně jsi, je na tom to hezký. Na hudební scéně jsem přes deset let. Ale já teprve takhle dlouho dělám hudbu! Nevytvářel jsem si zázemí patnáct dvacet let, rovnou jsem na scénu vstoupil, aniž bych měl nějaký content. A začal jsem ten rozjetý vlak svojí tvorbou dohánět. Občas se něco povede, sem tam ne. I don’t really care. Na minulém albu jsem si vyzkoušel spoustu věcí, ale odešel jsem daleko od toho, co jsem měl zajetý. A tak jsem se chtěl pro ten kontrast vrátit k tomu, co je mi vlastní. Ukázat spoustu poloh rapu a R&B a pop rapu, který teď studuju. Obecně mám rád barvy a pestrost a to jsem chtěl na albu mít.
Připadá mi, že je v tom i nějaká nesoustředěnost. Že chceš vyzkoušet všechno. Jako posluchač si kladu otázku, co teď vlastně ten Ben dělá? Rockový písničky? Popovej rap? Tvrdej rap? Kam vlastně patří?
Přijde mi, že v tom je ten zásadní rozpor, kterej s lidma mám. Snažím se extrémně najít něco, u čeho bych si řekl: Jo, tak tenhle styl chci dělat. Jenže celý můj život funguje tak, že když mě něco začne bavit, tak to dělám. A když mě baví něco jiného, tak to zkusím taky. Já tak moc miluju život! A tak moc miluju dělat nový věci! Všímám si toho, jak to letí rychle a jak mám málo času. A představa, že dělám jeden styl a jeden směr, abych někam zapadnul, to není nic pro mě. Chápu, že lidi jako ty chtějí ten komfort. Chtějí mít jasno.
Jasně, jsem hudební novinář, chci si tě jednoduše zařadit…
No jasně, protože lidem nedělá chaos dobře.
Ale tobě jo?
Musím přiznat, že v době, kdy tu byl chaos, jsem byl nejklidnější. Nechci, aby to teď znělo, že jsem měl to období rád. Ale v době, kdy nebylo nic jasné, kdy jsem nevěděl, kdy bude další show a jestli vůbec a co budeme vlastně dělat, byla moje mysl nejklidnější. Miluju změny, když jsou věci nepředvídatelný. Jsem člověk, který má rád, když ho někdo překvapí. Miluju chaos a miluju jinakost.
A pocit, že bych se sám do něčeho vykrystalizoval, mě ničí. A tak říkám lidem: Jo, jednou to přijde, jednou udělám album, které bude mít od začátku do konce smysl. Chci lidem i sobě dávat naději. Ale v tom nejvíc hlubokým já to vlastně ani nechci. A doufám, že to lidi, se kterými to táhnu, taky tak berou! To jsem asi já, Honzo, nebo já nevím!
Já teď řeknu strašnou věc, kterou jsem ti před pár minutami slíbil, že nikdy v životě neudělám. Ale chápu, co říkáš, byl jsem u tebe v autě a tam máš taky docela chaos…
Ne! To jsi fakt slíbil, že na mě nikdy nevytáhneš! Ale dobře. Musíme si přiznat, že chaos má svoje stinné stránky. A že chaos si nevybírá! Chaos není jenom ta krásná věc, která mi dělá dobře v rámci tvorby, dovoluje mi jít do jiných žánrů a být v nich relativně komfortní. Ale samozřejmě je to nevěsta, která s tebou bude všude. Má tvůj mobil, tvoje klíče od domu i od auta. Když je chaos tvoje přítelkyně, tak je s tebou všude a vždycky. V mým autě jsi ji poznal a nebylo to nejlepší. Ale kdybys ji poznal u mě doma, tak to taky není dobrý, ale alespoň tam má svoji opatrovnici, která přijde jednou za měsíc, aby ji uklidila. A pak je tu taky chaos v hlavě…
Pamatuju si období, kdy jsi záměrně neměl ani telefon, abys udržoval svoje okolí v chaosu…
To by bylo samozřejmě skvělý i teď. Ale tehdy to bylo velmi plánovaný. Vždycky se domluvím se svým labelem Championship tak, aby všechno fungovalo, jenom já abych mohl být odpojenej. Telefon je dneska extrémní nálož na hlavu. Kdybych chtěl jenom řešit věci, mohl bych být jenom na něm a nedělat nic jinýho. To nejde pořád.
A jak se stane, že se od toho odpoutáš a řekneš si: Teď se budu soustředit a dělat song nebo album…
V tuhle chvíli musím vypíchnout dva lidi. Prvním z nich je Osama Verse z Glowsticks, což je první člověk, se kterým jsem na hudbě pracoval, a můj dvorní producent. A pak Gosha Boggy, což je talentovaný mladý kluk, který měl na starosti druhou půlku nového alba. Jsou to totiž oba lidi, kteří mě umí chytnout za ruku a trochu mě usměrnit. U Osamy, protože spolu pracujeme už dvanáct let, to vypadá tak, že já přiletím do Toronta. On bydlí mimo centrum, a tak se musím věnovat jenom hudbě. Ví, jak udržet moji pozornost. A tak u něj dám vždycky dohromady pět šest songů. Toronto je místo, kde jsem schopný se soustředit, což je v Praze extrémně těžký. Je tam plno umělců ze všech koutů světa, příběhů a energií.
A ten druhý producent?
Původně byl Gosha jenom team member z Jungle BJJ, což je klub, za který zápasím. Stejně jako já má fialový pás v jiu-jitsu. Vždycky po tréninku za mnou přišel s beatem, který si udělal na iPhonu v GarageBandu, a já mu řekl: Hm, hezký. Trénovali jsme spolu, škrtili se, skončili zpocený a já chtěl domů, ale on se nedal. Takhle za mnou chodil třeba půl roku, pak mi zase pustil jeden beat a já říkám: Ty jo, Gosho, to není špatný. Ale ten zvuk je příšernej. Ale nedal se. Trval na tom, že to chce dokázat a být producent. Za tři čtvrtě roku, co to takhle smolil, najednou přišel s beatem, který byl super. Ale neměl basy, vejšky… zkrátka to ještě neuměl dotáhnout. A tak jsem vzal nějaké peníze a zaplatil mu kurz v Electronic Music Academy, která je sto metrů od místa, kde trénujeme. Po šesti lekcích mi poslal první beat a zněl dokonale! Tak jsem mu zaplatil dalších šest…
Takže sis ho vychoval…
Nechal jsem ho takhle půl roku studovat a vypadaly z něj jedny z nejlepších beatů, co jsem za poslední dobu slyšel. A tak jsem mu řekl: Jestli to takhle půjde dál, tak se mnou začneš makat na tom albu! A to se stalo. Songy, co mám s Calinem, jsou od něj. Song, co mám s Rytmusem, je od něj. A oni si ty jeho beaty vybrali sami. Já jim dal na výběr ze všeho, co jsem měl. Gosha je navíc hodně srovnanej, vysokoškolák, a ví, co chce, a už mě dobře zná. Ví, jak funguju. Vždycky mi řekne: V kolik další session, bro? A já na to, že nevím, že třeba v pátek v osm večer. A pak je pátek osm večer, já jsem ready na tohle a támhle a chystám se na další party, ale ozve se cink cink a u dveří je Gosha: Máme studio session! A chytne mě pod krkem a musím pracovat.
Zmínil jsi, že tvoje kariéra je od začátku spjatá s Glowsticks. Jak jste se vlastně dali dohromady?
Mám kámoše Abdula, to je francouzská spojka. Je schopen propojit každého
s každým. Skámošili jsme se v klubu, když mi bylo asi devatenáct. Jednou mi říká: Přijede můj strejda Osama, chtěl bych, aby ses o něj postaral. On rád kalí, jako ty… A tak jsme s Osamou prokalili celý léto. Nikdy jsem s nikým nekalil jako s ním. Začali jsme 20. června a končili 4. září. A dohromady jsme si dali volno asi šest dní…
No to ses o něj postaral!
Každý den jsme jeli M1, Bombay, a když bylo nejhůř, tak Karlovy lázně. Byli jsme doslova všude. Pak odletěl do Kanady a já se přihlásil do talentový soutěže. Měl jsem ready super choreografii, že budu tancovat. Ale v půlce tý nejdelší fronty, jakou jsem kdy v životě stál, mi to vymluvili. Pořád se ptali, co budu zpívat, a já pochopil, že v Superstar teda tancovat nemůžu. Tak jsem tam něco zakdákal, říkal si, že už chci domů, že chci tancovat… A oni, že postupuju. A já. Do prdele! A takhle jsem se doprdelil až na nějaké sedmé místo.
Zpátky do arény
Ben Cristovao se do O2 areny vrátí 1. října. Jeho cílem je nenechat se tentokrát převálcovat emocemi. Při své halové premiéře zažil ty největší při tom, když vyletěl lidem nad hlavy balónem. „Když letíš v balónu a jsi vodorovně se zemí, tak jsou v tvým zorným poli jenom lidi. Všude. A všichni koukají jenom na tebe. Viděl jsem třicet tisíc očí, který na mě koukaj. Zažil jsem trippy věci, který nezažije nikdo. Miluju to, ale potřebuju to znova a udělat to líp.“
A co bylo pak?
Superstar pro mě skončila a já zjistil, že na sobě mám spoustu pozornosti. Měl jsem 60 tisíc lidí na Facebooku, nejsilnější sociální síť ze všech, protože mě to bavilo a věnoval jsem se tomu každý den. A tak jsem přemýšlel, co budu dělat. Zavolal jsem Osamovi a říkám mu: Kámo, vím, že to zní divně. Byl jsem v pěvecký soutěži a mám spoustu fanoušků. Koukal jsem, co tu dělaj producenti, a je to na prd. On se nejdřív divil, protože mě znal jako snowboardistu a tanečníka, ale řekl, že jasně, ať přijedu do Toronta. Tak jsem vzal všechny peníze, koupil jsem si letenku a rozhodl se, že když už mám něco udělat, tak ať to stojí za to.
Co byl váš první song?
Give Me Some More. Taková odrhovačka, ale fungovalo to a lidi to bavilo. Tenkrát tu totiž nebyla scéna pro děcka. Tady prostě nebyla konkurence. Co tu bylo? Michal David? Když jsem psal Bomby nebo Tělo, tak tu prostě nic podobnýho neexistovalo. A tak jsme spolu s Osamou začali dělat.
A ty ses stal jeho nejúspěšnějším projektem…
To určitě! Vzájemně jsme svoje nejlepší projekty.
Jaký je váš vztah po víc než dvanácti letech spolupráce?
Teď jsem mu kupoval na září letenku. Za chvíli je tady a dáváme spolu O2 arenu! Je to můj brácha, člověk, bez kterýho bych tady v tomhle rozpoložení neseděl. Myslím, že po O2 areně bude následovat nechutná kalba tak čtyři dny v kuse.
Co vlastně na ten večer chystáš?
Bude to asi trochu míň umělecký a víc updated. Chci k tomu dodat víc rapu, R&B a popu. Ale hlavně jsem makal na sobě. Chci ukázat novou verzi sebe. Když jsem tam hrál poprvé, myslel jsem si, že mě O2 arena nezaskočí. Byl jsem zvyklý na 20 tisíc lidí pod pódiem a myslel jsem si, že je to easy. Jenže ona tě ta aréna pojme a obklíčí. Rád o ní takhle mluvím. Baví mě ji personifikovat, dát jí tu feminní energii. Říkat, jak tě pohltí a učaruje ti. Stejně jako krásná ženská tě dokáže nechat beze slova. Úplně tě odzbrojí. Byl to krásnej pocit, ale byl jsem z ní příliš okouzlenej. Ve chvílích, kdy jsem měl být sám sebou, tak jsem byl vyjevenej. A já nechci, aby tohle byla moje jediná vzpomínka na koncert v aréně! Chci být arénovej umělec, ne kluk, co tam přijde, a říká pořád dokola wau a zdraví mamku.
Už víš, co budeš dělat po tom, až se probereš z té kalby?
Od prosince do konce března mám vždycky absolutní dovolenou, na kterou mi nesmí nikdo sahat. Cestuju po světě tak dlouho, dokud nezapomenu, že jsem zpěvák. Potřebuju to, protože třeba tahle O2 arena se už třikrát přesouvala a nedělá mi to dobře v hlavě. Takový koncert je absolutně proti chaosu. Je to precizně naplánovaná věc, která vyžaduje spoustu mojí pozornosti. Na všem je napsané moje jméno. S tím vědomím jdeš spát i se s ním probouzíš. Spoustu toho musíš držet v hlavě. A proto potřebuju tři měsíce díru, abych si úplně odpočal od jakékoli zodpovědnosti, od čehokoli spojeného s mým jménem. Proto cestuju co nejdál a neukazuju lidem, co dělám. Jednou jsem se takhle seznámil s krásnou holkou, která nezná ani můj Instagram ani Facebook. Potřeboval jsem cítit, že s tímhle světem nemám nic společného. Potřebuju se dostat do momentu, kdy mi to začne chybět, a řeknu si: Ty bláho, já jsem vlastně zpěvák! Já bych vlastně chtěl dělat hudbu! A stoupnout si před lidi a zahrát koncert!
Říkáš, že když jsi začínal, nebyla tu žádná scéna pro děti. Teď už je to jinak a tobě je pětatřicet… Jak o tom uvažuješ?
Vzhledem k babyboomu u mých vrstevníků a spolupracovníků to vnímám. Zjišťuju, že mi nevadí se o děti starat a trávit s nimi čas. Tuhle se mýmu kamarádovi, který je i můj holič, narodilo dítě, holčička. Když mi ji poprvé ukázali, tak jsem se rozbrečel. Nikdo tu reakci nečekal, ani já! Takže už jsem asi ready koukat i tímhle směrem. Ale zároveň jsem viděl spoustu případů, když se člověk spokojí s tím, že je ve vztahu, a rovnou jde na ten další krok, má dítě, i když se k sobě ti dva úplně nehodí. Vidím, jak to dopadá, takže to sám nechci uspěchat. Ale teď už sám nezačínám žádný vztah, pokud nemám vizi, že bych s tím člověkem mohl mít nějakou budoucnost i co se týče rodiny. Jsem v tomhle směru obezřetnější.
Ono to s tebou je asi taky těžký, ne?
No nemusí… ale je. Ale nemusels mě takhle identifikovat!
To ti děkuju za otevřenost. Ale ta moje otázka byla myšlená spíš hudebně. Do kolika let se člověk může udržet v trendech? Je to věkově omezené?
Myslím, že rap jako takový věkově omezený je. Proto mě občas baví si ho sem tam dát, protože rap má svoji expirační dobu. Ten rap, který hýbe světem, ten od určitého věku děcka neberou. Věřím, že se časem začnu přirozeně víc věnovat popu a rocku a budu míň dělat hip hop. Ale určitě si ho budu brát do jiných žánrů s sebou. Na rozdíl od jiných umělců jsem měl možnost pracovat se spoustou umělců od Miraiů přes John Wolfhooker až po kompletní rapovou scénu i legendy jako David Koller. Věřím, že mám klíč dělat si hudbu tak dlouho, jak budu chtít. Jde jenom o to, co mě zrovna napadne. Trendy ne-trendy, když se nebojíš udělat to, co lidi třeba nemusí pobrat, tak jsi nejsilnější. Nejhorší je, když máš konstantně závazek být v trendech. To já nemusím.
Čím to podle tebe je, že se ti daří bodovat v trendech a přitom tě, na rozdíl od zbytku scény, jako jsou třeba Rychlí kluci, berou i velká a tradiční média?
Oni jsou obrovský, ale pořád jsou underground. Zpívám o tom v tracku Multiverse: Ne jenom síť, ale aj z tv a éteru. Když jsem začínal, ještě fungovala televize. Začal jsem v posledním období, kdy se ještě celá rodina dívala na televizi. To už dneska takhle nefunguje, že by se všichni dívali na jeden pořad. A oni se zrovna koukali na to, jak se já snažím zpívat. Já jsem to zažil s nimi a oni to zažili se mnou. Byli jsme tam spolu. Všichni dohromady. Potom jsem s nimi byl v Ordinaci v růžové zahradě. To sledovalo dalších 2,5 milionu lidí, které jsem rok a půl trápil na obrazovce tím, že neumím hrát. Potom přišly různý reklamy a partnerství s nadnárodními firmami, díky kterým jsem se k lidem mohl dostat zase odjinud. A tak zkrátka ten můj ksicht znají i odjinud než ze Spotify a YouTube. A to je podle mého ten rozdíl a důvod, proč ti kluci budou mít malinko těžší se dostat k lidem tak blízko.