Na konci roku ale Beatě Hlavenkové vyšly i další dvě desky. Album Radost je záznam koncertu se se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu a Monodie 2.0 propojuje její hudbu s poezií. Řeč je v následujícím rozhovoru o všech třech deskách, nečekaných lekcích ve světě online streamů a plánech a projektech na letošní rok.
Máte za sebou plodný podzim, kdy jste vydala tři alba. Ne vždy se něco takového poštěstí, co tu produktivitu pohánělo?
Ono to spíše takto vyšlo, než že bych to plánovala. Poslední album Žijutě vyšlo v roce 2021, do té doby jsem měla frekvenci dvouletou. S Hrtl hrajeme už nějakou dobu a album jsme nestihli vydat dříve, živý záznam koncertu s orchestrem byl taky v šuplíku, než jsme se rozhodli album reálně upravit a vydat a Monodie 2.0 byla taky v pořadníku. Prostě se to nějak přirozeně sešlo, ale fakt je, že to bylo pro mě náročné, uhlídat vše kolem vydání. Samozřejmě se staly nějaké chyby, ale tak to někdy chodí. Každopádně mám zase novou zkušenost, jak to třeba už nedělat!
Zmíněná deska Monodie 2.0 je inspirovaná albem L.I.T.A.N.I.E.S Nicholase Lense a Nicka Cavea. To vaší pozornosti přinesl Martin Prokeš, jenž ho původně chtěl společně nastudovat pro festival Lípa Muzika, jehož je ředitelem. Co bylo prvním impulsem nakonec vytvořit vlastní variantu jejich díla?
Je tím albem inspirovaná vzdáleně, tedy myslím tím, že ne hudebně. Původní nápad Martina Prokeše, byl oslovit mě s nazkoušením tohoto díla. Jela jsem tehdy někam s Oskarem (Törökem, trumpetistou) na koncert, něco jsme si pustili a on se pak po chvilce zeptat, a proč nenapíšeš novou muziku, to bych hrál raději. S nápadem jsem se svěřila Martinovi a ten možná i na tenhle návrh čekal. Sama dělám jakýsi crossover, takže mi přišlo přirozené a velmi inspirativní najít nějakou formu, námět, nástrojové obsazení a koncept.
Můžete vysvětlit pojem monodie a především to, kam jste ho ve verzi 2.0 posunula?
Pojem Monodie popisuje jednohlasý zpěv s jednoduchým doprovodem, často se v době barokní jednalo o užití básně. Což je něco, čím se nějakým způsobem zabývám i já. No a stejně jako se u nových modifikací a update v současném světě používá 2.0, tak tady jde též o nějakou reflexi nebo spíše jakési poetické navázání na monodii, formu staré hudby. Stejně jako v historii je v mém pojetí silné propojení textu tedy básní s hudbou.
JQr (Janek Růžička) napsal báseň Od úsvitu do soumraku přímo pro tuto desku, nebo jste využili již existující? Jak probíhala vaše spolupráce?
Oslovila jsem ho, aby mi pomohl postavit dramaturgii. Sama jsem obdivovala jeho básně. První píseň Od úsvitu do soumraku vznikla už na báseň, kterou jsem od něj měla. On pak přišel s nějakými dalšími, nejen svými a já sama jsem nějakou dobu hledala básně, které oslovují mne.
Zpíváte s Vojtou Nýdlem a Martinem Prokešem i básně Holana, Skácela, Emily Dickinson. Který ten text je tvoje naprostá srdcovka?
Skácela I Holana zhudebňuji poprvé, stejně jako Proškovou či Štíplovou. Miluji básně Emily Dickinson, to už byla v pořadí třetí. Nedokážu vypíchnout nejoblíbenější, ale celá Monodie 2.0 končí básní Václava Havla – Ptal jsem se... A tu někdy ráda zpívám sama i na svých koncertech. Ta má silný obsah, a přitom tak zdánlivě jednoduchý. A jak jsem někde četla citát da Vinciho – nejvyšší forma dokonalosti je jednoduchost. To v ní vnímám.
Poezie vaši hudbu rozsvěcí již řadu let, máte nějaké nové objevy?
Rozhodně bych ráda ještě spolupracovala s JQr, který je vlastně mým vrstevníkem a žije v současném světě, pro jehož reflexi tak můžeme najít a už nacházíme společnou řeč. Bavíme se o dalším počinu.
Album Radost je záznam koncertu se se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu, jež dirigoval Bastien Stil. Pamatujete si, co vám ten večer, kdy vzniklo, udělalo největší radost?
Aby si člověk mohl dobře zahrát se symfoňákem, jsou především potřebné vynikající orchestrální aranže. A proto jsem oslovila Matěje Kroupu, který je zkušenějším aranžérem, já si tehdy i časově netroufla. Chtěla jsem zkusit navázat tuto spolupráci a povedla se! Mám z toho velkou radost a velký obdiv byl vidět i u většiny hráčů, často se totiž při těchto crossovrech stává, že hraje orchestr jakousi sekundární, doprovodnou roli, což jsem věděla od začátku, že to nechci a že nebudu brát s sebou ani rytmiku, pouze Oskara Töröka. Ještě Matěj hrál něco na sólovou violu a též poprvé rozezvučel pilu ( jako hudební nástroj), která plnila funkci jakéhosi „analogového“ zvuku, designu, který je též přítomen v mé tvorbě a albech.
A konečně je tu album Tralalaureát, které jste nahráli s HRTL – Leošem Hortem. V čem to rozšířilo váš už tak obrovský hudební vesmír?
Album jsme pokřtili v září a už dvě platformy online (už tak naprosto nevýhodný svět pro hudbu) nám zatrhli náš krásný vizuál, protože jeho součástí byl QR kod… Singl prošel, album ne, to se pak objevilo i chybně zařazené. Už se to tedy táhne pár měsíců a musím říct, že takovýhle ban a f..k up bych nečekala.
Naše hudební světy nás velmi baví a společné koncerty jsou homogenním tokem našeho zalíbení v hudebním světe toho druhého a reagování na sebe. Koncertů máme málo, o to více si je užíváme. Na křest Monodie 2.0 a na křest s Leošem přišlo rozdílné publikum, snad na pár výjimek. Nerada vstupuji do stereotypů a tyhle příležitosti mi rozhodně dávají možnosti, jak se nenudit a zkoušet hranice i svého hudebního komfortu. 5.února spolu hrajeme set na mém „narozeninovém“ koncertě v Jazzdocku a 7. března Lucerna Music Bar – Festival Spectaculare - set před Thylacine.
Co vás letos čeká dál?
Pracuji na hudbě k seriálu Honzy Hřebejka, hudbě ke dvěma divadelním představením, píšu hudbu pro závěrečný koncert stipendistů projektu MenART, který bude na Smetanově Litomyšli, hledám koncept dalšího alba, jedu na Berlinale na premiéru koprodukčního filmu, na kterém jsem též pracovala A doufám, že budu hrát více koncertů. To mi teď chybí, i proto, že nemám žádný aktivní booking.