Bratři si volí angličtinu, ve které jsou si dnes už přece jen jistější. Když se ale později dostanu k několika otázkám na Česko, Josef rozhodne, že přejdeme do češtiny. A i když dvojčata občas hledají slova a slyším u nich přízvuk, mluví česky mnohem lépe, než jsem čekal.
Jejich původní příjmení je Prášil, v zahraničí používají variantu Prasil bez diakritiky. „Občas nám to někdo komolí na Brazil.“ Oba jejich rodiče pocházejí z České republiky, z Litoměřic, i když otec je napůl Australan. „Doma jsme vždycky mluvili česky a mám ten jazyk moc rád,“ říká Jan. Narodili se ovšem v Německu a s rodiči žili v Itálii, Rakousku, Německu i Austrálii.
Kdy jste začali s muzikou?
Jan: Obzvlášť já jsem poslouchal Boba Dylana, Cata Stevense nebo Bee Gees, takže tyhle vlivy mě formovaly už hodně brzo. Potom v šesti letech jsem začal hrát na kytaru a pak Josef začal zpívat. Já jsem vždycky hrál v kapelách a zkoušel psát i vlastní písničky, ale byl to koníček, dělali jsme to pro radost. Až později jsme si s Josefem uvědomili, že hudbu chceme dělat naplno. Říkali jsme si, že zkusíme jeden rok pouličního hraní v Austrálii a uvidíme, jak to půjde. Nakonec z toho bylo deset let.
Josef: Já jsem někdy v deseti letech začal zpívat, ale nehrál jsem na žádný nástroj ani jsem neměl kapelu, maximálně jsem párkrát zpíval s Janovou skupinou. Pak jsem z muziky na chvíli vypadnul, ale když jsem se pak přesunul do Austrálie o rok dřív než Jan, potkal jsem lidi, kteří si celkem slušně vydělávali buskováním, tak jsem to chtěl zkusit taky. Ale protože tam nebyl Jan, musel jsem se naučit hrát na kytaru sám.
Když jste vyrůstali v tolika různých zemích, ovlivnila vás třeba italská nebo německá hudba?
Jan: Spíš ne, ani jsme moc neposlouchali rádio. Poslouchali jsme hlavně cédéčka, které měl táta. Byl to vlastně jen malý výběr hudby, ale hodně to mnou rezonovalo. Nasál jsem to a dodnes se držím tohohle stylu písničkařiny a folku.
Jaké to bylo, když jste už byli v Austrálii oba a začínali jste s hudbou navážno?
Asi v devatenácti jsme tam jeli oba na rok cestovat a pracovat, taky abychom trochu vyletěli z hnízda. Josef tam pak zůstal, já jsem se ještě na čas vrátil do Evropy, ale pak jsem si uvědomil, že se mi nelíbí můj život v Německu. Tak jsem prodal všechno, co jsem měl, vzal jsem si jen kytaru a jel jsem za Josefem do Austrálie dělat muziku. Naše základna byla v Melbourne, vyřídili jsme si tam povolení na busking a pak jsme každý den od rána do večera hráli na ulici. V noci jsme vypalovali cédéčka s naší hudbou, abychom je pak přes den mohli prodávat. To jsme dělali skoro sedm let a mezitím jsme se seznámili se spoustou dalších muzikantů a lidí z hudebního průmyslu a začali jsme hrát koncerty i v hospodách a klubech.
Bylo to na začátku těžké?
Jan: Na začátku to bylo vzrušující, protože nám nikdo neříkal, co můžeme a nesmíme, a buskingová scéna v Austrálii tehdy vzkvétala. Vydělávali jsme si slušné peníze, muzika nás uživila. Ale asi o čtyři roky později pak přijelo do Austrálie hodně muzikantů z celého světa, protože slyšeli, že se tam dá hraním na ulici dobře vydělat. A pak už toho bylo všude moc. I my jsme na tom byli hůř, finančně jsme tak tak vyšli. Bylo to těžké, ale taky jsme se toho hodně naučili a přimělo nás to soustředit se na samostatné koncerty.
Josef: Bylo to pro nás tehdy velmi svobodné období, ale později to taky bylo náročné. Jednu dobu jsme sotva přežívali, ale snažili jsme se vytrvat a doufali jsme, že se nám povede prorazit i mimo buskování.
Proč jste se pak rozhodli přestěhovat zase do Evropy?
Josef: Jako dvojčata musíme být blízko sebe. A připadalo nám, že v Austrálii jsme už dosáhli stropu, že už jsme se neposouvali dál.
Přijde mi zajímavé, že jste vydali celkem hodně EP, ale jen jedno klasické dlouhé album. Proč tíhnete právě k formátu EP?
Jan: Lidi dnes poslouchají hudbu na streamovacích platformách, poslouchají různé playlisty a vytvářejí si vlastní. Když umělec dělá album, vybere třeba šest písní, které mají potenciál být singly, a na ty se soustředí. A těch druhých šest skladeb na albu tak trochu zapadne. Ani já sám neposlouchám celá alba mnohokrát dokola. Když vyjde nová deska, poslechnu si ji, ale pak si z ní vyberu své oblíbené písničky, ty si přidám do playlistu a ke zbytku se už nevracím. Nahrát album stojí spoustu úsilí a peněz a pro těch druhých šest písní, které zapadnou, je to trochu plýtvání. A stejně většinou nejsou tak silné, proto nebyly vybrány na singly. Hudební průmysl pořád rád vidí alba, a pokud máte dostatečně velké jméno, tak nahráváte alba, protože tak se to prostě dělá. Ale pro muzikanty jako my dává větší smysl nahrávat EP a dát každé písni větší šanci se chytnout. Také se to dá lépe skloubit s hraním koncertů. Přesto bychom časem rádi udělali další větší album, je hezké mít ten větší prostor vyprávět příběh. A je to kus umění.
Josef: Dodal bych, že ve světě sociálních sítí má všechno kratší životnost a umělec musí neustále vypadat aktivně. Dřív jste na všechno měli víc času. Ale jestli chcete pořádně využít sociální sítě, tak jim musíte věnovat dvě tři hodiny denně, místo kterých jste třeba mohli skládat. K tomu je potřeba koncertovat, abyste kapelu udržovali v obrátkách. Takže pak se musíte rozhodnout, do čeho chcete investovat svůj čas.
Vám se před pár lety povedlo se dost prosadit na Instagramu a obecně jste na sociálních sítích hodně aktivní. Jak k nim přistupujete? A co byste poradili ostatním muzikantům?
Jan: Musíte si najít něco, co vám vyhovuje a co nestojí příliš mnoho úsilí. Pro nás to třeba bylo nahrávání coverů v autě. Tím jsme začali a celkem rychle jsme zjistili, že to lidi baví. Jedno z těch videí z auta se pak na Instagramu velice dobře chytlo, byl to trochu virál. Pak jsme začali doma natáčet černobílá videa, kde jsme hráli naši vlastní muziku i covery. A měli jsme štěstí s naší verzí písničky The Night We Met, ta úplně explodovala a získala nám spoustu nových sledujících.
Na sítích dnes nejde o fotky, ale spíš o krátká videa. A myslím si, že každý muzikant, který chce dostat svoji hudbu k lidem, by měl dělat to, v čem se cítí dobře a co je pro něj autentické, a to pak ukázat. Uvidíte, jaká videa fungují organicky, a to se snažte napodobovat. A někdy je taky potřeba si zaplatit za zvýšení dosahu. Je to kombinace obojího. Sice za stejné peníze dostáváte čím dál menší dosah, ale myslím, že alespoň na Instagramu to pořád ještě stojí za to.
Vy jste i na TikToku, že?
Jan: Ano. Já upřímně TikTok moc nemusím, myslím si, že není dobrý pro náš mozek. Ale zase jsem díky němu i já sám objevil spoustu zajímavé hudby a i nezávislí umělci tam mají slušnou šanci prorazit, což je hezké. Kdyby to bylo na mně, tak by TikTok byl jen pro hudbu a nic jiného.
Nahráváte doma nebo ve studiích?
Jan: Máme pár vlastních mikrofonů a doma děláme preprodukci, šetří to potom čas při samotném nahrávání. Posledních pět let natáčíme ve studiu u jednoho kamaráda v Kolíně nad Rýnem.
Kdo všechno je ve vašem týmu?
Jan: V posledních letech se to rozrostlo. Máme booking agenta na koncerty. Jsme u nezávislého vydavatelství, kde jsou lidi na distribuci a PR. A pak máme taky tour managera, brand managera a někoho, kdo nám dělá merch a obaly cédéček. Je toho hodně, a to ani nemluvím o účetnictví, fakturaci, plánování… Celá ta práce je jen asi z 30 % hudba a ze 70 % byznys.
Podílejí se na vašich nahrávkách i jiní hudebníci?
Josef: Tak z 80 % jsme to my dva. Občas si objednáme nějakého studiového hráče třeba na bicí, elektrickou kytaru nebo jiné nástroje, na které my nehrajeme. Někdy máme hostujícího zpěváka a někdy i skládáme společně s dalšími muzikanty. Rádi bychom takových spoluprací měli do budoucna více.
Napsali jste někdy písničku v češtině?
Jan: Ne, ještě ne.
Josef: Honza jednou napsal písničku pro kamaráda, kde bylo několik jazyků – čeština, němčina, italština.
Jan: Jo, ale celou českou písničku jsme ještě neudělali. Třeba se k tomu někdy dostaneme.
Josef: Ale není to lehké.
Láká vás to?
Jan: Ano. Hráváme v Česku a bylo by hezké, kdybychom mohli říct: „Napsali jsme pro vás písničku v češtině a teď vám ji zahrajeme.“ Ale nevím, jestli by to byl hit i u našich ostatních fanoušků.
Josef: Já se obávám, že by to s našimi přízvuky bylo směšné. Že by to bylo spíš jen pro pobavení, ne že by si to někdo pouštěl proto, jak je to krásná píseň.
Jan: Bylo by to jako Karel Gott se svým přízvukem v němčině.
Žili jste někdy delší dobu i v Česku?
Josef: Ne, vždycky jen přijedeme párkrát do roka, třeba na týden. Ale čeština je první jazyk, který jsme se naučili, a vždycky mám radost, když ji slyším okolo sebe. Myslím, že v srdci jsme Češi, až pak všechno ostatní. Jen už nemluvíme moc často česky, tak pak je to pro nás těžší se přepnout. Ale když se rozmluvíme, tak to jde líp.
Nepotřebujete si někdy jeden od druhého odpočinout?
Jan: Myslím, že je důležité najít si čas každý pro sebe, takže třeba jedeme na dovolenou každý s jinými přáteli. A taky bydlíme zvlášť. Prostě je důležité mít i vlastní životy. A pak si o to víc užíváme ten čas spolu. Jde o rovnováhu.
Seznamte se
Duo Amistat tvoří dvojčata Jan a Josef Prášilovi. Narodili se českým rodičům, celý život ale prožili v různých jiných zemích Evropy a v Austrálii. Společně hrají jemný indie folk, v němž často využívají vokální harmonie. Inspirují se u Simona a Garfunkela, ale i Bena Howarda nebo Kodaline. Dosud vydali celkem šest EP a jedno plnohodnotné album nazvané Parley. Své písničky přijedou zahrát 5. června do pražského prostoru Archa+.