Brněnská parta funguje už dlouhá léta. Svou první desku Prašná cesta vydala roku 2001 a dodnes má celkem čtyři. Obsahují většinou písně z pera zpívajícího kytaristy Aleše Hrbka. Na svém kontě má Přístav i jednu zvláštnost. Tvrdí se, že je to kapela, která v padesátileté historii Porty nasbírala nejvíc cen.
„Trochu se to přehání,“ namítá Aleš Hrbek. „V době, kdy jsme soutěžili, byla situace trochu jiná – existovala trampská Porta v Ústí nad Labem a v Plzni, k tomu ještě slovenská větev. Ceny se tehdy udělovaly v mnoha kategoriích, takže se v jednom roce daly získat i tři sošky najednou. My jsme tehdy objeli všechno a nasbírali jich celkem devět, včetně té slovenské.
No a?
Časem jsme ale pochopili, že nejde o počet sošek na poličce, ale jaký pocit si divák odnese z koncertu nebo jaké má emoce při poslechu CD. Jde o kontinuální práci a prozpívané noci na festivalech. Lidé musí věřit tomu, o čem zpíváš. To je ta pravá odměna.
Příběhů o tom, jak se člověk dostane k psaní textů je mnoho. Jaký je příběh Aleše Hrbka?
Dovedla mě k němu jedna z tehdejších životních křižovatek – vojna. Právě tam vznikl můj úplně první text, který byl o odchodu do služby a o tom zvláštním pocitu loučení s civilním životem. Ale na tento prvotní pokus bych dnes raději zapomněl; byla to spíš taková autorská očista než skutečná píseň. Můj úplně poslední text už je o poznání
dospělejší. Reflektuje téma soužití dvou lidí a potřebu neustále si v každodenním shonu připomínat ty důležité věci ve vztahu. Tahle píseň se objeví na našem připravovaném pátém albu s názvem PRO...
Píšete jenom pro Přístav, nebo i pro jiné interprety?
Píšu v podstatě jenom pro Přístav. Jsme parta, co se zná léta, a ty texty jsou prostě o nás a o tom, co jsme si spolu odžili. Tím, že píšeme o skutečných prožitcích, jsou texty ostatním členům šité doslova na míru. Když něco tvořím, už v hlavě slyším, kdo z kapely to bude zpívat. Musí mu to sedět, nesmí se v tom textu cítit cizí.
Zkusil jste psát něco někdy na objednávku? Třeba pro divadlo…
Upřímně? Ne, do divadla nebo něčeho podobného jsem se nikdy nepustil. Jasně, občas jsem spíchnul nějaký ten rým kamarádům k narozeninám nebo k jubileu, ale to se jako „práce na objednávku“ fakt počítat nedá. Potřebuju, aby to šlo ze mě, aby to byl skutečný zážitek. Psát něco jen proto, že to někdo chce nebo že je na to zrovna termín, to mi prostě nesedí. Raději zůstávám u toho, co je opravdové.
Měl jste nějaké literární sklony už ve škole nebo v dětství? Co jste jako kluk nejvíc poslouchal?
Kdepak, žádné literární ambice jsem v dětství fakt neměl. K muzice jsem se dostal vlastně až docela pozdě, někdy kolem osmnácti u ohně s kytarou. Tehdy jsem nejvíc hltal Roberta Křesťana s Poutníky a samozřejmě Kameloty. To byly ty první impulzy. To pravé kouzlo zbytku českého folku jsem pak začal objevovat a doceňovat až postupně s časem.
Našli by se nějací autoři, o nichž by se dalo říci, že vás inspirovali? Textařské vzory? Máte nějakou „písničku mého života“, ke které se rád vracíte?
V inspiraci u mě vedou Češi a na úplném vrcholu je dodnes Robert Křesťan. Jeho texty prostě miluju, to je pro mě nejvyšší liga. Moje „písnička života“ je jednoznačně Telegraph Road od Dire Straits, ale právě s textem Roberta Křesťana. Z novodobějších autorů mě baví Honza Žamboch, Jan Běťák, Martina Trchová nebo Slávek Janoušek. Ale je toho opravdu hodně, co mě v českém folku baví.
Vnímáte rozdíl mezi písňovým textem a básní? Co by měl obsahovat dobrý text? Máte nějaká témata, ke kterým se vracíte?
Pro mě je v tom zásadní rozdíl. Báseň si vystačí sama, její náladu dělá čistě obsah. Ale písňový text musí mít v sobě rytmus a musí korespondovat s náladou muziky.
Co by měl obsahovat dobrý text především?
Dobrý text prostě musí s muzikou dýchat. Témata leží všude kolem nás, stačí mít otevřené oči, ale přiznám se, že se nejvíc vracím ke vztahům. To je to, co nás nejvíc formuje.
Jak je to s inspirací? Věříte a sázíte na okamžitou inspiraci nebo ve vás písně dlouho uzrávají? Máte v šuplíku nějaké rozpracované nebo nedokončené písně?
S inspirací je to u mě občas těžké. Tím, že mě muzika neživí, je někdy složité utéct od reality k něčemu kreativnímu. Hodně textů proto dáváme dohromady společně s mojí ženou Martinou, která je taky členkou Přístavu. Nápady si ťukám do telefonu, takže ten svůj „šuplík“ mám pořád u sebe. Je v něm plno rozepsaných myšlenek, na které bohužel často není čas, aby se dotáhly. O to víc mě pak těší, když něco společně s Martinou dopíšeme.
Máte nějakou specifickou pracovní metodu? Začínáte refrénem, prvním veršem? Co třeba inspirující prostředí a čas. A co třeba místo, čas, nálada, kdy nebo kde vás slova napadají nejvíc?
Většinou mě napadne nějaká věta, myšlenka nebo téma, které se snažím zpracovat. Není to tak, že bych měl nejdřív refrén a pak sloky. Tyhle věci mě nejvíc napadají večer, právě s mojí ženou Martinou. Někdy je to až nutkavá myšlenka, kterou prostě musím jít hned zpracovat.
Jak přijímá vaše texty skupina? Zasahuje do nich?
Vznik písničky je u nás proces, na kterém se podílí celá kapela. V začátcích měl hlavní slovo náš kapelník Víťa Buriánek – skvělý kytarista s ohromnými nápady. Dneska už na to tak netlačíme, každý si hledá svůj part tak, aby písni pomohl. Co se týká textů, tam máme s Martinou v podstatě plnou důvěru. Největší výhrady nebo debaty v kapele bývají spíš k muzice než k slovům.
Dala by se podle textů rozdělit folková scéna na český a moravský folk?
Já bych to takhle vůbec nedělil. Písnička je pro mě buď dobrá, nebo špatná, a je úplně jedno, jestli vznikla v Brně nebo v Praze. Kvalita prostě žádné regionální hranice neřeší. Nejdůležitější pro mě je, abych v tom textu našel příběh nebo emoci. To je to, co musí posluchače oslovit nebo v něm probudit. Jestli ten text někdo napsal na Moravě nebo v Čechách, to ve výsledku na papíře fakt nepoznáte – ta síla sdělení je prostě univerzální.
Co přístavní písně a čeština? Užíváte rád slangové výrazy, anglismy, vulgarismy, hantec a další aktuální trendy?
Nemám rád v textech anglismy. Myslím, že čeština je natolik bohatá a krásná, že se od anglických slov můžeme klidně oprostit. Jako Brňák mám hantec v krvi, ale netroufl bych si v něm skládat písničky – to je úplně jiná disciplína. A vulgarismy jsou ve folku zbytečné. Krásné je přece popsat i složitou situaci tak, aby se člověk těmto slovům vyhnul a přitom to neztratilo sílu.
Jak jste na tom s obrácenými přízvuky? Vadí vám nebo existují případy, kdy se dají ospravedlnit?
V minulosti se na ně kladl veliký důraz. V dnešní době, kdy do jazyka proniklo hodně anglických vlivů, už dokážu leccos odpustit. Jednoduše řečeno: když mě to vyloženě netahá za ucho, tak to neřeším. I když mám pocit, že v rádiích je toho čím dál víc a většině lidí to zřejmě nevadí.
Folk býval odjakživa poměrně aktivistický. Od dob Woodyho Guthrieho byl nositelem
většiny protestních písní a často to platí i teď.
Tohle mě v písničkách upřímně vůbec neláká. Politika nebo ekologická témata se hrozně rychle mění, ale já v hudbě raději hledám věci, které jsou trvalejší – hlavně vztahy a to, co jako lidé prožíváme v běžném životě. Věřím, že nadčasová píseň musí mít v sobě kus opravdovosti a téma, ve kterém se lidé najdou i po mnoha letech, bez ohledu na to, co se zrovna děje ve zprávách. Jednou jsem teda zkusil napsat protestsong, ale vznikla z toho spíš parodie než vážná věc, tak jsem od toho radši hned upustil. Zůstávám u toho, co mi jde nejlíp a co je mi přirozené. Samozřejmě že s odstupem času vidím u starších věcí chyby a dneska bych je otextoval jinak, ale ty „nedokonalosti“ k té době prostě patří a tvoří náš příběh. Do těch textů zpětně nezasahuju. Beru je jako takové naše milníky; jsou věrným otiskem toho, kým jsem v té době byl a co jsem zrovna prožíval. Ta tehdejší upřímnost je pro mě cennější než dnešní snaha o dodatečnou dokonalost.
Když dáte dohromady nějakou píseň, míváte někdy pocit, že „to se mi povedlo“?
Pocit, že se mi něco povedlo, moc nemívám. Mám spíš radost z písničky jako takové. A hlavně z toho, že jsme ji s Martinou a kapelou dotáhli do konce.
Seznamte se
Hudební skupina Přístav z Brna patří ke stálicím tuzemské folkové scény. Staví na akustickém zvuku, vícehlasých vokálech a výrazné instrumentaci – od sólové kytary Víti Buriánka přes klávesy Jitky Buriánkové po rytmickou souhru Aleše Hrbka a Kamila Mazálka. Kapela má za sebou desítky vystoupení na festivalech, spolupráce se jmény jako Pavel Žalman Lohonka nebo Věra Martinová a opakované úspěchy v soutěži Porta. Diskografii odstartovala deskou Prašná cesta z roku 2001 a na kontě má už čtyři alba. Nyní chystá nové s názvem PRO…