Dnešní mladé zpívající autorky se často potýkají s tím, že buď ani vlastně moc nevědí, koho svou tvorbou chtějí oslovit, nebo naopak vstupují na scénu až s agresivním sebevědomím, které po krátké době mediální slávy naráží na tvrdou zeď reality a praktického fungování. Alena Pohlová alias Alen není naštěstí ani jeden z těch dvou extrémů. Svůj nemalý talent ani nepřeceňuje, ani s ním neplýtvá a už opakovaně se přesvědčila, že náhoda přeje hlavně připraveným. A to všechno navzdory tomu, že zpěvačkou se stala vlastně neplánovaně.
„Mnozí lidé mi říkají, že se třeba vždy vypíšou z deprese. Já ale tohle nikdy neměla. Nemám primární potřebu napsat písničku. Mám jen zážitky, které mě inspirují – ale nepotřebuju si u toho něco zahojit nebo pofoukat,“ poodkrývá fakt, že to jde i bez urputných ambicí. „Původně jsem vlastně začínala tak, že mě kamarádka oslovila, a já jsem na základě toho začala skládat hudbu k různým performancím a site-specific představením. Studovaly jsme spolu v Olomouci a první hudba tak byla pro její klauzurní představení ve třetím ročníku,“ vzpomíná na své začátky před pár lety. „Většina skladeb, které vznikaly pro ta představení, se pak objevila na mojí první desce Až se řeky vylijí z břehů. Vůbec to tedy nebylo tak, že bych chtěla být zpěvačka a zpívat písničky. Na první koncert mě oslovil kamarád, který dělal takové festiválky v Brně ve Skleněné louce. Lidem se to líbilo, zafungovalo a já si na to řekla: Proč vlastně ne?“
Debutovou desku nahrála ve studiu Ondřeje Ježka a vyšla v létě 2020, v době covidového prázdna. A právě nezvyklý dostatek volného času ji dovedl k frontmanovi kapely Květy, multiinstrumentalistovi a producentovi Martinu Kyšperskému. „Byli jsme už předtím kamarádi na Facebooku, takoví ti, co si jeden druhého přidá, ale vlastně se neznají. A on tam jednou dal status, že chystá projekt, kdy by se chtěl setkat s různými muzikanty jen v jediný den, dvacátého devátého února, a něco společně nahrát. A mně se ta myšlenka líbila, i když nejdřív jsem se obávala ho oslovit,“ vzpomíná Alen na prvotní setkání. „Nakonec jsem se odhodlala a on mě pozval do studia. A opravdu jsme všechno nahráli během toho jediného dne. Na základě tohoto setkání jsem pak i napsala písničku Tajemství. Takže jsem mu navrhla, zda bychom spolu neudělali i moje další album. On souhlasil a vlastně jsme jen pokračovali v našich setkáních. Hodně v tom paradoxně pomohl covid. Kdyby nebyl, určitě by se to nestalo tak snadno, protože Martin je hodně vytížený, a tehdy měl na mě čas. Jen mi vždycky musel vystavit potvrzení, abych mohla přijet z jiného okresu. Občas to byla až bojovka, když mě cestou zastavovali vojáci a já nevěděla, zda mě pustí, nebo ne.“
Písničky vznikaly rychle a snadno. Autorka přišla se základní kostrou, Kyšperský se postaral o aranžmá, oba společně pak vymýšleli, jaké osloví hosty. „Dělo se to samospádem a byla to velká zábava. Vždycky jsme si uvařili kafe a dumali třeba, jaký synťák by se nám do téhle písničky hodil…“ Zvukově pestré album zpěvačku, která dosud vystupovala hlavně sólově, posunulo dál. „Hodně nové je to, že jsem začala hrát kromě piana i na kytaru, což mě směřuje dost jinam. Deska ale vznikla jen s Martinem; s kontrabasistou Davidem a bubeníkem Matyášem, kteří se mnou nyní hrají, jsem se setkala až ve chvíli, kdy už byla téměř hotová. Koncertní podoba je tak odlišná.“ Album dostalo název Tma, opět vyšlo u značky Polí5.
„Jako dítě jsem často zalézala do skříně. Když jsem třeba byla naštvaná nebo cítila nespravedlnost,“ poodkrývá zpěvačka inspiraci k názvu. Vydavatel pak hovoří o „poetice snového divnosvěta“, Alen se u toho usmívá: „To slovní spojení se primárně pojí hlavně s písničkou Indigová a s klipem k ní. Ale jako téma desky bych to neoznačila. Je hodně osobní, a každý ten imaginární příběh je poskládaný z několika situací a historek, které se staly reálně v různou dobu. Pojala jsem to jako deníček o tom, co se kolem mě mihlo, a nakonec je to taková koláž,“ dává nahlédnout do tvůrčího šuplíku.
Ještě než bylo ale album vůbec nahráno, spolupráce s Kyšperským a jeho kolegy z Květů dovedla Alen k Lence Dusilové. „Došlo k tomu tak, že Lenka oslovila Květy, zda by jí dělaly doprovodnou kapelu. A kluci se tak potřebovali naučit Lenčiny písničky. A aby Lenka nemusela jezdit z Prahy do Brna na první zkoušky, Martina napadlo, zda bych ji na těch zkouškách nezastala a nenaučila se její party, aby se jim to lépe učilo… Já jsem desku Řeka už dobře znala, takže jsem souhlasila, že to není problém. Nakonec to i byla super zkušenost, protože učit se zpěv podle někoho jiného je vlastně taková etuda, hlasové cvičení. Je potřeba najednou svůj hlas používat úplně jinak,“ pochvaluje si zpěvačka.
„Takže jsme si takhle dali několik zkoušek a tím to pro mě skončilo a vůbec mě nenapadlo, že by to mělo mít nějaké pokračování. Pak mi ale jednou Martin volal, že se o tom s Lenkou bavili a že ji napadlo, zda bych tam nechtěla zpívat back vokály a případně něco zahrát na synťák… Což jsem samozřejmě brala jako velkou poctu.“ Spolu s Lenkou Dusilovou a s Květy letos Alen objela řadu festivalů i velkých letních koncertů, a když se pak cesty kapely a zpěvačky rozdělily, Alen jako jediná zůstala. „Protože nejsem Květy,“ směje se. „Co je ale pro mě trochu problém, že už teď nehraju na syntezátor, protože klávesy tam nyní obstarává Honza Aleš, ale zároveň jsem i jen jako backvokalistka na pódiu zůstala vpředu. Což mě trošku znervózňuje. Už jsem i někde říkala, že jsem tam jako taková videoprojekce…“
Spolupráci s Lenkou Dusilovou si ale pochvaluje: „Dává mi to mnohem větší jistotu, když hraju sama svoje skladby. Hraju jen několik let a vůbec si zatím nepřipadám vyhraná. A koncerty s Lenkou mi dávají spoustu praktických zkušeností… třeba taková maličkost – jak si správně nastavit odposlech, abych se cítila komfortně. Získávám tím postupně větší sebevědomí. Lenka je navíc velká perfekcionistka a teprve s ní mi došlo, jak je důležité detaily nenechat vyhnívat, nemávnout nad nimi rukou, ale naopak je důsledně dotáhnout.“
Právě hraní s Lenkou, ale i provoz kavárny a malá dcerka jsou důvody, proč více koncertů k novému albu Alen chystá až na jaro příštího roku. „Bude to asi trošku logistický oříšek. Ale Lenka naštěstí těch koncertů zatím tolik nemá, takže se to myslím nějak všechno skloubí,“ těší se.