Je to dobře nebo špatně? Máme chtít od členů velké grungové čtyřky (spolu s Nirvanou, Soundgarden a Alice in Chains) nějaký posun nebo máme být rádi, že znovu dostaneme přesně to, co jsme na ní milovali už kdysi? V tomto ohledu je zajímavé vzít v potaz, koho kapela oslovila jako producenta. Třiatřicetiletý Andrew Watt má za sebou spolupráci s Miley Cyrus nebo Justinem Bieberem, ale především se etabloval jako specialista na staré bardy. Právě jeho zásluhou zní poslední desky Ozzyho, Iggyho Popa, Rolling Stones nebo Eltona Johna zajímavě i pro nejmladší generaci, protože producent dokáže propojit starou esenci a nové postupy jako málokdo.
Jenže na Dark Matter tento jeho typický přístup chybí. Oproti předchozím nahrávkám Watt více podtrhl typický zvuk Pearl Jam, Dark Matter zní devadesátkověji než cokoli, co kapela po roce 2000 vydala. Že by však dokázala nová nahrávka oslovit generaci Z? To asi ne, není tu čím. Ale dlouholetí fanoušci si při poslechu budou olizovat prsty, protože Watt přesně podchytil a vypíchl vše, čím si Pearl Jam kdysi na scéně získali svou pozici.
Oproti předchozím deskám zní kytary šťavnatěji, Vedder naléhavěji, rytmická sekce hruběji, skladby intenzivněji gradují. Kapela s producentem zkrátka vynásobila na druhou, co hrála poslední roky. Přičtěte k tomu devadesátkový altrockový zvuk a grungeovou syrovost a vyleze vám z toho deska, která nezklame žádného fandu.
Třeba taková Waiting for Stevie schovaná nenápadně uprostřed alba. Začíná typickým devadesátkovým brnkáním do strun, a jakmile se po několika taktech přidá celá kapela, chytne vás za límec a přenese do roku 1995. V půlce ovšem změní dynamiku, s kytarovým sólem do toho začnou všichni víc řezat a na rozloze necelých šesti minut vygraduje až kamsi pod střechu studia, aby se v samotném závěru zklidnila do tichého outra. Jenže omyl, to nás jen Pearl Jam nechají trochu se nadechnout, než do toho začnou zase bušit v následující našlapané Running. Ta má tempo nastavené nekompromisně od začátku a razanci mu přidávají štěkavé backvokály. A graduje to ještě dál a výš než v předchozí skladbě, i ten Vedder si tu může vyřvat plíce. Je v tom síla a energie, kterou jsme na předchozích deskách rozhodně neslyšeli, a přitom máme pocit, že se kapela vlastně nikam moc neposouvá a hraje si to své. Jen tak nějak… s volume víc doprava. A to jsme v půlce desky, nemluvíme o vypalovačkách na úvod!
Což je další věc typická pro Dark Matter – není tu žádná vata. Začátek alba je nostalgické přivítání s fanoušky a zároveň první dvě písně, Scared of Fear a React, Respond dávají jasně najevo, že Pearl Jam se s tím rozhodně nebudou mazat. I pilotní singl Dark Matter byl svým způsobem hra na jistotu a retro. Dance of the Clairvoyants, první singl z minulé desky Gigaton, zní v tomto srovnání skoro až jako experimentální skladba.
Takže ačkoli na novém albu není žádná vata a každá píseň je něčím zajímavá nebo si minimálně drží vysoký standard, zvukově Pearl Jam nemají moc čím překvapit. Není tu cítit autorský posun, což ovšem nevadí vzhledem k tomu, že kvalitou si Dark Matter nezadá s Ten nebo Vs. Což je sice silné tvrzení, ale hned první (i pátý) poslech takové pocity vyvolává.
Možná skladby Wreckage a Something Special se trochu vymykají. Kapela tu přepne do country až na hranici americany. Nejdou sice do tak dřevního zvuku jako Vedder na prvních dvou sólovkách, zastaví se v půli cesty, ale i to bohatě stačí k tomu, aby ozvláštnili ten jinak jednolitý proud grungového retro zvuku.
Dark Matter obsahuje řadu silných skladeb, z nichž si Pearl Jam jistě vyzobou několik, které můžou hrát na koncertech klidně dalších deset let. Rozkotlí halu, a ještě zvukem přirozeně zapadnou do setlistu mezi dvacet třicet let staré kousky. Nové album je hlavně potvrzením, že Pearl Jam v sobě pořád mají esenci svého původního kouzla, stačilo jen najít správného producenta, který to z nich zase vytáhne. A že Watt tentokrát svou produkcí nestaví sonické mosty mezi generacemi? Může to být dáno tím, že je od dětství fanouškem Pearl Jam a chtěl si možná zkusit, jestli s nimi dokáže vytvořit nahrávku podobnou těm, na kterých kdysi vyrůstal. A to se povedlo na výbornou.
Verdikt: 83%
Dark Matter potěší hlavně pamětníky, protože v sobě obsahuje esenci devadesátkového alt-rocku a grunge. Je tu řada silných skladeb, které kapele vydrží dál, ovšem nábor nových fanoušků tu asi neproběhne.