Především v melodické invenci. Janda má samozřejmě sklon k tomu psát své vznešené Jasné zprávy. Ta nejhezčí na téhle desce se jmenuje Trpaslík a má text, u kterého člověk neví, zda ho autor (Janda sám) míní jako smutek, nebo jestli je v něm úsměv:
„Jsem trpaslík z pohádky, jsem největší ze všech trpaslíků.
Mám o centimetr víc než ten největší trpaslík,
byl bych rád trochu větší, ale nejsem si jist,
asi bych byl už člověčí – a nebyl bych trpaslík.“
Jenže kapelník Olympiku má různorodých chytlavých melodií na rozdávání. Skoro každá skladba v sobě obsahuje snadno zapamatovatelný motiv, který ale navíc koresponduje se stylem, jejž píseň reflektuje. Jako skladatel zažil za svou kariéru mnoho různých trendů a řadu z nich na Bombarďákovi zmutoval po svém. Titulní skladba má v sobě cosi z hard rocku a metalu, Zatoulaná obsahuje prvky elektrifikovaného folku, Jaro je parádní rokenrol, Uřvaná Lilith v refrénu připomíná éru, kdy se hoblovalo ve stylu Katapultu, Bílá Hora sděluje cosi artového a tak bychom se mohli vrtat v každé skladbě. Ale ať je to, co je to, vždycky to bude ze všeho nejvíc znít jako Petr Janda a Olympic.
Janda je prostě svůj. I když to nikdy neříká naplno, z jeho písní je znát, že si od nikoho nedá nic nakecat a jde si za svým. „Co se bude dít, / proč místo kávy horoskopy pít / taroty, hvězdy chtěj mě ulovit / já se nedám překvapit.“ Tak nějak to zpívá v A tak se neptám a vyjadřuje tím skrytý obsah alba.
Janda je svůj i co se týče kytary. Asi největší rajc, který album přináší, jsou totiž jeho sóla. Co píseň, to nějaký parádní, učebnicový kousek. Někde jsou to sóla až romanticky zpívající, jinde – třeba v titulní písni – je v efektním sóle nečekaný říz. Některé instrumentální pasáže jsou tak krásné, že si je člověk s chutí přehraje několikrát za sebou.
Texty. Ty nejlepší si napsal Janda sám. Ví nejlépe, co chce sdělit, a dokáže to někdy říct i velmi nápaditým způsobem. Viz už zmíněné songy Jaro a Trpaslík. Trochu blbě vyzní Byla má, kde Janda frázuje „byla má, má“. Vzniká totiž dojem, že jde o mámu, což je fakt hodně v opaku oproti zbytku textu. Dva texty (a dobré!) napsal pro Olympic Robert Kodym. Dvojsmyslnost jeho slov k Bombarďákovi je opravdu parádní: „A mám to rád, napořád, to nejde vzdát…“ Dokonalý slogan pro staršího chlapa, který se cítí při síle!
Trochu nepříjemný je jen text k Anonymu. Připomíná trapnou éru moralizujících, kazatelsky zdvižených prstů s tykáním imaginární osobě z olympických osmdesátek. Tady je poselství trochu jiné, ale pach výčitek – byť třeba dobře míněných – působí stejně trapně jako kdysi. Nesmíš, nemáš, nemůžeš, neměl bys…
Verdikt: 80%
Na závěr s úsměvem poznamenejme, že Janda je podle názvu posledních desek nějak posedlý spodním prádlem. Po pánských kaťatech dal tentokrát dámské bombarďáky. A povedly se mu o dost více.