Na obzoru je v podstatě artrockové album, které spojuje zpívané skladby s kultivovanými, poetickými a instrumentálními kompozicemi. Žádné rozsáhlé plochy, spíš koncentrace, sevřenost a kompaktnost jednotlivých skladeb. Efekty ano, ale jen tehdy, když je to nezbytné. Hlavní je zahuštěná kreace, v níž má každý tón své místo, svou logiku. Jedenáct skladeb tak představuje dílo vybroušeného vkusu a jasného názoru. V bookletu svou představu o desce výstižně popisuje sám Pavlíček: „Když jsem zadával Philu Shoenfeltovi text Foreign Lights, popsal jsem svůj pocit, o čem by ten text mohl být: O stárnoucím chlapíkovi, který je prosycen hudbou a dívá se z otevřeného okna kamsi na obzor, kde vidí cizí světla, odkud může přijít cokoli.“ O tom pojednává nejen ona písnička, ale i celé album.
Právě s anglickým zpěvákem, usazeným v Čechách, vstupujeme do desky v písni Burning Up. Druhým hlasem mu sekunduje Radek Škarohlíd z Hentai Corporation. Zeppelinovský riff a unisono kytary s oběma vokalisty „v sobě“ jako by připravovaly Pavlíčkovo parádní sólo v druhé polovině skladby, jež naplno vystoupí z opakovaného refrénu a jede až do konce písně.
Dvojkou na desce je píseň, která je marketingově považována za výkladní skříň celého alba – A teď už je to jednou jasný. David Koller zpívá baladický text Jana Sahary Hedla. Obsahově několikavrstevná píseň. Na první poslech typická rozchodová skladba může být i o depresi z nedostatku inspirace: „Nic už nejde samo, a náhle není známo, co k tomu říct.“ Pavlíček je umírněný, svou kytarou nenápadně maluje smutek s malinkou kapkou afektu, jenž takový sebelitovný text vyžaduje. Jedna z nejlepších domácích rockových skladeb letošního roku!
A máme tu první instrumentálku. Lepší sedma je postavená na bluesrockovém základu, nad nímž Pavlíček čaruje nekonečné sólo. Skladba je nahrána v základním triu s Kolouchem u bicích a baskytaristou Martinem Ivanem. Klávesy si hraje Pavlíček sám. Ostatně, na řadě nahrávek hraje Michal nejen klávesy, ale také baskytaru.
Text Fialových berlí si napsal Pavlíček sám a sám také píseň zpívá. No, zpěvák není, ale on je to spíš recitativ, jakýsi dialog mezi kytarou a lidským hlasem. Typický příklad fusion music – blues, rock, jazz a kdeco dalšího na jedné hromadě.
Opice zla je nejpodivnější skladbou alba Na obzoru. Pavlíček je skryt v pozadí, jen maluje ilustrační barvy ke zpívané básni Jáchyma Topola. Načeva dává svým divadelním projevem písni charakter něčeho neobvyklého, něčeho, co bychom mohli nazvat psychedelickým šansonem. Každopádně je to divná věc, na niž prostý intelekt recenzenta nestačí.
Další instrumentálka se jmenuje Haštal. Pavlíček sám říká, že jde o poctu jeho nedávno zemřelému kamarádovi, sochaři Michalu Blažkovi přezdívanému Haštal, ale nabízí se i další interpretace. Znalci Prahy a díla Jaroslava Foglara už vědí. Kostel svatého Haštala leží v nejzapadlejší části pražského Starého Města a nedaleko jsou ulice Řásnovka a Ve Stínadlech. Pokud skladbu vezmeme jako příběh Rychlých šípů, je na posluchači, aby si ke kompozici vytvořil ve vlastní fantazii některé jejich dobrodružství. Jde to.
Druhou skladbou, na níž participuje Phil Shoenfelt, je už zmíněná Foreign Lights. Kromě Shoenfeltova hlasu patří všechny zvuky Pavlíčkovi. Je to song trochu z ranku Nicka Cavea. Zpočátku se zdá, že jde o nějaké pokračování předchozí skladby, ale atmosféra evokuje spíše nějaký sci fi / fantasy román, v němž se pozorovatel ocitá v cizím světě, jemuž se marně pokouší porozumět. Zadání citované v úvodu recenze bylo splněno.
Laufarinka je první ze dvou následujících instrumentálek. Je postavena na základním, stále se opakujícím riffu, který se uprostřed skladby rozplyne, a než nabere svou předcházející účinnost, vznikne neurčitý zvukový prostor – rozteklý a tak trochu free.
Titulní skladba Na obzoru svým názvem přesně vyjadřuje obsah santanovsky znějící instrumentální kompozice. Opravdu z ní cítíme tajemné dálky. Ale pozor, tahle skladba by se klidně hodila i do nějaké kriminálky, kterých teď chrlí Česká televize přehršle – vidím, jak do úvodních titulků jde záběr na oběť a místo činu. A do toho tahle zpívající kytara s temnými akordy v pozadí! Blížíme se ke konci. Čeká nás další kolab, tentokrát s Milly Honsovou, která po Pavlíčkovi znovu odzpívá text o tom, že jsme jen malí lidští mravenečci proti věčnosti, jež je kolem nás. Země je věčná je zkrátka pocitem, který holt mnozí mívají, když dosáhnou určitého věku. Je v tom cosi jako obdiv k tomu celému světu a vesmíru, vyjádřený tím, že po Pavlíčkovi a Honsové ještě jednou odzpívá text Pavla Koláře sbor. Jsme v tom totiž všichni.
Tečku tvoří instrumentálka Sólokapr. Zklidnění, uvolnění. Jsme o rok starší, o krok blíž k věčnosti, ale život jde dál a my v něm.
Verdikt: 90 %
Takhle vidí Pavlíčkovu desku člověk, který jeho hraní poslouchá už padesát let. Možná, že jiní posluchači si najdou k jeho skladbám jinou, svou vlastní legendu. Deska k tomu nabízí dostatek prostoru.