Když zpěvačka se smutnou lehkostí spustí závěrečnou Do nebes, naplno zavane z jejího hlasu omamující sladce bolestná krása lidského bytí: „Neste mě, neste, ptáci, do nebes / divokým kachnám hážu přes vrátka / Skřivan ať zanechá mě blízko hvězd / až straky odnesou má zrcátka, až štěkne pes…“
Znalcům českého folku napoví, o co asi půjde, už název alba, který vychází z klasického nerezovského songu Malování. Ano, deska Zelená oblaka, růžové stromy je poctou Zuzaně Navarové, od jejíhož úmrtí uplynulo v prosinci dvacet let! Producenti Petr Ostrouchov a Martin Novák nechali majitelku kouzelného dívčího hlasu Marii Puttnerovou nazpívat deset Zuzaniných písní, z nichž devět pochází z posledních pěti let jejího života, kdy vedla skupinu KOA. Bylo to ve své době ne plně doceněné období Zuzaniny tvorby – uhnula v něm od plnokrevného, typicky českého folku, který měl podporu domácího publika, k něžně provokujícím fúzím s world music. Dnes, v novém provedení, si uvědomujeme, jak daleko dopředu Navarová viděla: trvalo čtvrt století, než k její hudební vizi dorostl vkus veřejnosti.
Už v Nerezu experimentovala Navarová s cikánským folklorem, který je i na Zelených oblacích dominujícím prvkem, jenž se ale někdy ve větší, někdy v menší míře prolíná s její další hudební láskou, s latinskou hudbou. Cítíme to v úvodním Načerno, stejně jako v Nechoď nikam, kde si s Puttnerovou zazpíval španělský part dávný Zuzanin spolupracovník Iván Gutiérrez. Zní ale trochu odjinud, jakoby z dálky minulosti. Smysl jeho přítomnosti je jasný, ale trochu to rozhazuje celkový charakter alba.
Do výběru skvěle zapadnou také písně inspirované židovským klezmerem, ať už je to temperamentní Lajla tóv, nebo Vřelé díky z pupku s groteskním střídáním jidiš a češtiny. A dodejme, že navíc s parádním sólem basklarinetisty Marcela Bárty. A valčíkový song Pro labutě přidává do světa Zuzaniny world music i český prvek.
Těžko říct, zda by se našla na domácí scéně jiná zpěvačka, která by dokázala tak autenticky interpretovat texty Zuzany Navarové. Přitom stále zůstává svou a do písniček umí citlivě implantovat zvláštní bolestivý smutek nevědomé předtuchy blížícího se konce života, který až dnes dodatečně pociťujeme z nahrávek KOA. Snad jen erupce instrumentálních nápadů jejích spoluhráčů, způsobená radostí z práce na takové desce, svou energií trochu překrývá její spontaneitu a dere se přehnaně dopředu. Na kráse to ale desce neubírá. Ostrouchov jako producent po poslední Mišíkově desce znovu zabodoval.
Verdikt: 89%
Tohle by byla deska pro Jiřího Černého! Přesně podle jeho vkusu a podle představ, které měl o nejvyšších hodnotách populární hudby.