Setkáváme se v jednom smíchovském baru. „Hlavně aby tu byl klid,“ vypráví Adam. „Mám špatný uši, tak na mě prosím tě mluv pomalu.“ Známe se dvacet let, a proto v rozhovoru ponechávám tykání.
Máš za sebou poměrně bohatou kariéru. Calm Season, The Prostitutes, Fake Tapes. Co tě přimělo přijít teď s česky zpívanou deskou?
S posledním projektem Calm Season, který jsme vytvořili s Terezií Kovalovou, se nám celkem dařilo. Jezdili jsme po republice, na koncerty chodili lidé a všechno to dobře fungovalo. Jenže se mi začal výrazně zhoršovat sluch. Do toho přišlo manželství, narodil se mi syn a já se rozhodl víc soustředit na práci a rodinu. Pak udeřil covid a stejně jako mnozí jiní jsem i já prožíval kreativní období – po dlouhé době jsem složil pár nových písní. Nakonec jsem je ale zase odložil stranou a vrátil se ke své profesi režírování a produkování reklamních spotů.
Ale u těch jsi nezůstal…
Vloni jsem však prošel těžším obdobím. Trápila mě psychika, nespal jsem, začal brát antidepresiva. A tak jsem se sbalil a odjel na měsíc do Portugalska. Právě tam mi spousta věcí došla – začal jsem odbourávat vnější vlivy a víc se soustředil na sebe. Přemýšlel jsem o duši, o vlastním nitru a o činnostech, které mi skutečně dělají dobře. Uvědomil jsem si, že to, co mě doopravdy naplňuje, je hudba. Měl jsem obavy se k ní vrátit, hlavně kvůli sluchu, ale právě práce se strachem byla jednou z hlavních věcí, na které jsem se zaměřil. Můj blízký kamarád, herec a muzikant Šimon Bilina, mě spojil s producentem Petrem Zatloukalem a skrze něj jsem pak našel cestu, jak tvořit dál – autenticky, za sebe a zároveň ve spolupráci s lidmi, kteří teď slyší líp než já.
Nová tvorba se od předchozí dost liší. Čím to?
Dřív jsem toužil hlavně po tom zážitku z hudby samotné. Chtěl jsem mít kapelu, jezdit po koncertech a zažívat tu energii na pódiu. Postupem času se ale tahle potřeba proměnila. Víc než samotné hraní mě teď žene potřeba něco vyjádřit – dostat ze sebe myšlenky, emoce, pojmenovat věci, které se ve mně dějí. Hudba se pro mě stala prostředkem sdílení spíš než prostředím pro výkon. Dnes je pro mě klíčové, co říkám – a proč to říkám.
Souvisí s tím i přechod od angličtiny k češtině?
Souvisí to. Už s Calm Season jsme udělali druhou desku v češtině a v tomhle směru teď pokračuju – půlka textů je ode mě, druhou napsali další autoři. V tom přístupu, co jsem měl dřív – když jsem si chtěl hlavně užít večer v klubu a neřešit nic do hloubky – byla angličtina ideální. Praktická, snadná na psaní i zpívání. Dá se za ni schovat. V češtině jsi oproti tomu úplně odhalený – když se něco nepovede, lidi to poznají a dají ti to najevo. Ale právě proto, když se to povede, máš krásný pocit, že mluvíš přímo k nim, že si opravdu povídáte.
Nedávno jsem se o tom bavil s Thomem Artwayem – shodli jsme se, že čeština vytváří hlubší propojení s publikem. Jakmile chceš hudbou něco skutečně sdělit, je to ten nejpřirozenější jazyk. Představ si, že sedíme u stolu s kamarády a já mám něco vyprávět. Proč bych to říkal anglicky, když jsou všichni kolem Češi?
Debutová deska se jmenuje Grál. Jak jsi volil název?
Moje původní představa byla pojmenovat to Vesmírný útulno, protože mě baví vytvářet pro lidi a kamarády příjemné, hřejivé prostředí. A přesně taková měla být i ta deska – útulná, přívětivá, s atmosférou, do které se dá schovat.
Jenže asi před měsícem jsem se rozhodl pro název Grál, podle jedné konkrétní skladby. Právě ta podle mě nejlíp vystihuje, co chci tou deskou říct. Měl jsem z toho názvu trochu obavy – grál si lidi často spojí s křesťanstvím nebo si můžou myslet, že si o své tvorbě myslím bůhvíco. Ale tak to vůbec není. Ta píseň je duet s Lenkou Dusilovou a čím víc jsme ji poslouchali, tím víc jsme cítili, že tohle je ono. Ten název alba mám v hlavě zhruba měsíc – a zatím se s ním sice sžívám, ale stojím si za ním.
Nemůžu se na to nezeptat, protože s tím dlouhodobě bojuješ. Jak se ti dělá hudba se sluchovým defektem?
Některé věci prostě neslyším. Můj sluch nezachytí nic nad 900 Hz, výšky pro mě neexistují. Třeba u písně Grál mi Petr Zatloukal poslal první verze a vymyslel tam klavírní part – z pěti tónů jsem slyšel sotva dva. Tak jsme to pak smazali. Neslyším částečně housle, hajtku, horní dvě oktávy u piana a vyšší harmonické frekvence. Když si pustíš mou desku, slyšíš plné, bohaté aranže, široký zvuk. Já to ale vnímám jen částečně – jakoby ztlumené, zúžené, bez prostoru.
U aranží mi to až tak nevadí, protože vím, že tam jsou, a mozek si je do určité míry domyslí. Ale je pro mě zásadní mít kolem sebe lidi, kteří slyší to, co já už ne – producenta, muzikanty, kteří rozumí zvuku a pomáhají mi dotahovat věci, které bych sám nedokázal vyhodnotit. Největší výzva je pak samozřejmě koncert – tam nejen že něco neslyšíš, ale zároveň si musíš dávat pozor, aby sis sluch nepoškodil ještě víc.
Na to jsem se chtěl zeptat, jaké máš plány s koncertováním?
Jsem realista. V Praze mám stabilní základnu posluchačů – lidi, kteří mou hudbu sledují dlouhodobě, ať už mě znají osobně, nebo ne. Tam můžu odehrát tři čtyři koncerty do roka a vím, že dorazí publikum, které to zajímá. Rád bych k tomu přidal i komornější akce, třeba jen v duu s Petrem Zatloukalem nebo pianistou Jirkou Vidasovem.
Mimo Prahu je to už méně předvídatelné. Když teď vyjedu třeba do Plzně, kde na Calm Season přišlo sto lidí, může se stát, že jich dorazí pět. Koncertovat chci, baví mě to, ale přistupuju k tomu s pokorou. Nechci nic tlačit silou – všechno záleží na tom, jestli o ty koncerty bude zájem.
Moje poslední otázka nemusí být příjemná, ale stejně se na to chci zeptat. Jsi připravený na to, že když si tě teď na Grálu poslechne někdo poprvé, řekne si, že ten zpěv je něco mezi Davidem Kollerem a Davidem Stypkou?
Známe se roky, tak máš srovnání. Jak jsem podle tebe zpíval dřív?
Ve vyšším tónu a poněkud upjatě.
Jsem rád za tu otázku. Když se vrátím k Fake Tapes nebo Calm Season, tak ano – tehdy jsem zpíval trochu jinak. V té době jsem hodně frčel na Placebo, Brian Molko byl můj vzor, takže jsem zpíval vysoko a nosově, podobně jako on.
Dnes je to ale úplně jinde. Chodím na lekce zpěvu k Pavle Fendrichové a jsem za to neskutečně vděčný. Opravdu. Pavla je podle mě bohyně hlasového koučingu – citlivá, přesná a nesmírně inspirativní. Díky ní mám pocit, že jsem za krátkou dobu udělal větší pokrok než za celou předchozí dekádu v kapelách.
Nejde jen o samotný hlas, který se mi prohloubil a zklidnil, ale i o výslovnost, práci s dechem, rytmem a celkový projev. K tomu jsem hodně zapracoval i na kytaře – jistotě v hraní, frázování, vnitřním klidu. Mám pocit, že jsem se konečně začal potkávat se svým skutečným hlasem a vědomě ho používat.
A pokud jde o vlivy – s tátou jsme v dětství pořád dokola poslouchali bestofku Lucie. Fakt pořád. Jakmile kazeta dohrála, otočila se a jelo se znovu. A David Stypka byl můj kamarád, hráli jsme spolu. V českém pop rocku pro mě nebyl nikdo silnější.
Takže ano, možná se jejich vliv do mojí hudby nějak propsal. Není to záměr, spíš hluboká úcta, která se časem otiskla do toho, jak zpívám nebo skládám.
Občas mi někdo napíše, že mu moje hudba zaplnila mezeru, která po Davidovi zůstala. A za to jsem nakonec vlastně moc vděčný. Chci lidem hudbou předávat dobrý pocit – a když ho tam najdou, je to pro mě ta největší odměna.
Křest alba Grál
Svoji sólovou prvotinu Adam Vopička pokřtí 10. května v Malostranské besedě. Doprovodí ho kapela i hosté z desky, jako jsou Šimon Bilina
či Tereza Luna.