O tom jsem vlastně zatím moc nepřemýšlel. S hudbou jsem začal v šesti letech na housle. Prý jsem na ně chtěl hrát, ale dlouho jsem se s nimi trápil, a tak jsem si ve dvanácti řekl, že už v nich nechci pokračovat. I tak mě tehdy bavilo vymýšlet melodie, pobrukovat si v jazyce připomínajícím angličtinu a poslouchat, co se hraje v rádiu. Začal jsem chodit na kytaru a ve stejnou dobu objevil Jasmine Thompson, Sungha Junga, Eda Sheerana nebo Passengera.
To byla moje první inspirace a motivace se zlepšovat. Jakmile jsem se naučil základy, začal jsem skládat první písničky. Tehdy jsem si říkal Trayce a kamarádům se to líbilo, dodali mi tím chuť pokračovat.
Naplno jsem se do muziky ponořil před pěti lety. Do té doby jsem závodně sportoval, ale zranění to utnulo. Koupil jsem si domů první mikrofon, zvukovku a během covidu složil první písničku, kterou bych považoval za začátek Coubeyho. Název odkazuje k mé přezdívce Kuby, jak mi říkali ve škole.
Novou desku vám produkoval Štěpán Bartoš a nahrávali jste ve studiu Thoma Frödeho z kapely Imodium. Jak se vám s nimi spolupracovalo?
Seznámení se Štěpánem bylo jak z filmu. V roce 2023 jsem se rozhodl, že do toho fakt zkusím šlapat, abych zjistil, jestli mě muzika bude opravdu bavit. Přihlásil jsem se do soutěže objevů v rámci Čistého festivalu. Díky tomu jsem dostal šanci zahrát si na festivalech jako Votvírák nebo Colours of Ostrava.
Poskládal jsem doprovodnou kapelu z mých kamarádů, včetně producenta Drewa Lindena nebo Franka Goldfinche, se kterým mám teď na novém albu písničku Clouds. Týden před koncertem na Colours mi basák řekl, že nedorazí. Napsal jsem to do skupiny muzikantů na Facebooku a ozval se mi i Štěpán. Skamarádili jsme se, Štěpán mi pak při poslechu první desky nabídl, že mi v budoucnu může s produkcí pomoct.
Tehdy jsem bydlel v Římě, Štěpán mi poslal jednu akordovou progresi a já jsem na ni po cestě ve vlaku napsal písničku Stories of Gold. V listopadu 2023 jsme zašli do studia k Drewovi a nahráli to. Napadlo mě, že bychom spolu mohli zkusit udělat album.
S Thomem jsem se setkal právě díky Štěpánovi. Chtěl jsem mít v písničkách živé nástroje a hlavně bicí, protože mě vždycky bavily kapely jako The Lumineers, Giant Rooks nebo Mighty Oaks. Zněly dostatečně hustě, ale přesto akusticky. Protože jsme bicí nemohli u Drewa nahrát, přivedl mě Štěpán do studia v Hradci Králové. A tam jsem se poznal s Tomem. Je to jeden z největších hudebních profíků, to mě nabíjelo novou energií.
Jak těžké bylo dostat na desku zahraniční hosty a podle čeho jste je vybíral? Album částečně vznikalo v Itálii, jak k tomu došlo?
Upřímně, těžké to nebylo. Jsem dost extrovertní člověk, a protože jsem strávil téměř dva roky v zahraničí, hlavně v Itálii, poznal jsem řadu lidí. Baví mě spolupracovat s různými umělci, takže ode mě do budoucna mohou posluchači očekávat kromě mých písniček i zajímavé spolupráce.
Většinou to šlo dost přirozeně. Například s Matilde Davoli jsem se poznal během své stáže v Českém centru. Během hudebního festivalu v Lecce jsem potkal českou umělkyni Ursulu Sereghy. A takto jsem se v Itálii seznamoval s dalšími lidmi.
Na Štěpánovi oceňuji, s jakým odhodláním a obětavostí mi s albem pomohl. Domluvil jsem studio v Itálii a Štěpán tam se mnou strávil tři nahrávací dny, v únoru a říjnu, kdy jsme tam nahráli i s Matilde písničky jako All of me, Shroom trail, Onetwentyfive nebo KLAMOVKA.
Deska má sytý kapelní zvuk. Vy sám jste ale songwriter, jak plánujete nové písně
hrávat naživo?
Jo, je to tak, a moc mě to baví. Nejvtipnější na tom je, že jsme to se Štěpánem nahráli sami. Dost často nám ujížděly prsty, takže jsme si s tím dělali, co jsme chtěli, což je znát a dělá mi to radost. Vždycky jsem chtěl písničky ve více nástrojích, ale zároveň jsem nikdy necítil, že bych chtěl mít z Coubey kapelu, protože potřebuji ve své tvorbě volnost.
Koncerty nechci škatulkovat. Baví mě různorodost. Až na Shroom trail je v podstatě cokoli dobře hratelné i akusticky, takže mám v plánu hrát sólo Coubey akustické koncerty, koncerty se Štěpánem, a hlavně tour k vydanému albu s elektrikou a synťáky. Pak ty největší koncerty ideálně s doprovodnou kapelou. Baví mě rozmanitost, jak to můžu dělat. Je super, že koncerty nebudou znít stejně.
Rok 2025 je celý před námi, jaké pro něj máte s Coubey plány?
Doteď jsem se soustředil hlavně na psaní písniček a jejich nahrávání, ale teď, když mám konečně co hrát, si chci užít koncerty. Rojí se mi v hlavě nápad na takové mini evropské tour, abych hudbu dostal také k zahraničním fanouškům. Chtěl bych hrát po nějakých menších podnicích, music barech a udělat se Štěpánem tour k vydané desce.
A v březnu plánuji její křest.
Co se týká dlouhodobých plánů, myslím, že se budu dál soustředit na psaní písniček, neškatulkování se do jednoho konkrétního žánru, a nechám to prostě jít tak, jak to ze mě bude vycházet. Určitě chci spolupracovat na nějakých dalších písničkách se Štěpánem, ale zároveň bych rád dál poznával hudební svět a spolupracoval i s dalšími umělci. Můj asi první možný cíl a sen, který bych si rád splnil, je vyprodané Rock Café. Taky bych se moc rád jednou vrátil na Colours, pořád odtamtud nosím náramek a říkám si, že ho sundám, jakmile dostanu nový. Ale hlavně si chci kolem sebe budovat komunitu, jak fanouškovskou, tak muzikantskou. Chci si užít všechny malé koncerty, poznávat lidi, hrát a mít radost z hudby, kterou dělám.