Osmadvacetiletá písničkářka se v Praze představí krátce po vydání svého druhého sólového alba. Deska Vendrán Suaves Lluvias jí po těžkých životních ztrátách pomohla najít cestu zpět k sobě. Své písně zahraje sólově i s komorním orchestrem. Část koncertu také věnuje některým z uctívaných mexických zpěvaček.
S jakou vizí jste se pustila do tvorby alba Vendrán Suaves Lluvias, které vydáváte v polovině října?
Prožila jsem s ním několik začátků. Některé písně jsem napsala třeba už během pandemie, jiné až loni. Pohybujeme se tedy v dlouhém časovém okně. Zásadní je, že jsem album poprvé sama produkovala. Samotná produkce mi zabrala tři roky zkoušení a hledání, jak má album znít, jaký má význam, v jaké se pohybuji krajině a jaké má barvy a které nástroje mám použít. Zjistila jsem, že produkce vlastních písní je opravdu těžká. Zároveň jsem nikdy nepřestala koncertovat. Být na turné, pak se vrátit domů a nahrávat věci, pak jet zase na turné, cestovat a nahrávat v jiných zemích bylo pro mě velmi zajímavé. Zažila jsem opravdu chaotický, ale krásný proces.
O sólovém debutu Marchita jste řekla, že si z jeho nahrávání odnášíte uvědomění, že při další práci chcete věřit především svému instinktu. Proto jste se sama pustila do produkce?
Když jsem vydala desku Marchita, začala jsem hodně pracovat, protože se jí velmi dařilo. Jezdila jsem na turné do Evropy, USA, Latinské Ameriky i doma v Mexiku. Vyhrála jsem Latin Grammy pro nejlepší novou umělkyni a vůbec se stalo mnoho skvělého.
Zároveň jsem byla velmi unavená a čelila ztrátám. Zemřelo několik důležitých lidí v mém životě. Musela jsem zvládat mnoho silných emocí najednou. V jednu chvíli jsem už nebyla schopná se opravdu napojit na nějaké hlubší pocity. Jen jsem se snažila přežít tu vlnu. Vyrovnávala jsem se s těmi intenzivními zkušenostmi tak, že jsem se trochu odpojila sama od sebe. Produkovat vlastní hudbu jsem se rozhodla, protože jsem se opravdu potřebovala znovu propojit sama se sebou.
Při práci s někým dalším se vám to nedařilo?
Zkoušela jsem nejdřív pracovat s jinými producenty, ale hluboko v srdci jsem věděla, že opravdu toužím dělat všechna rozhodnutí sama. Obzvlášť proto, že se vlastní hudbě věnuju už od čtrnácti let a byla jsem už trochu unavená z toho, že jsem nad sebou vždy měla postavu staršího muže, který mi něco vysvětluje a říká: „Tohle můžeš, tohle nemůžeš.“
Ti producenti přitom byli skvělí, opravdu profesionální a úžasní lidé. Ale dospěla jsem do okamžiku, kdy jsem už nechtěla vysvětlovat své touhy udělat to či ono nějakým konkrétním způsobem. Chci být volná.
Myslím, že jsem vždycky měla složitý vztah ke svobodě. Svobodu opravdu miluju. Ale víte, je to tvrdá věc ji skutečně žít. Přesto chci být svobodná. Přeji si produkovat své album, dělat, co chci, zkoumat, co chci, tvořit, jak chci. Čelila jsem pak ale spoustě obtíží – každý den se pak musíte opravdu rozhodovat, co vlastně chcete. Ale to cvičení, i když bylo těžké, mě znovu spojilo se sebou. Tohle album je vlastně znovuzrozením mého instinktu.
Dříve jste říkala, že nechcete k hudbě přistupovat jako ke kariéře, protože je umění. Lze si v současné době zachovat stejný přístup?
Myslím, že nyní dokážu pochopit své poslání. Vím, co bych měla v životě dělat: koncertovat a psát písně. Protože to miluju a je to zábava. Kdybych nezpívala, nehrála a netvořila, opravdu nevím, k čemu by můj život byl. Tyto věci dávají smysl mé existenci.
Ale pak je tu samozřejmě druhá část. Cestování, rozhovory, spousta věcí, které dnes umělec musí dělat. Je to práce. Zpívám, protože to miluju. Ale pak musím dělat i některé věci, abych byla odpovědná ke své hudbě. Věřím jí, věřím jejímu poselství a tomu, co dělám. Hudba je léčivá síla lidstva. S tím jsem pevně spjatá.
A abych byla odpovědná za všechny tyto věci, které miluju, musím opravdu pracovat. Práce pro mě znamená vstát, jít na rozhovor, dělat tisk, sociální sítě – nejsou to věci, které bych milovala, ale patří k tomu. Nedělám hudbu proto, abych byla v rozhovorech nebo na Instagramu. Ale na určité úrovni je to prostě potřeba.
Pro umělce je někdy snadné zapomínat na odpočinek nebo na péči o sebe – o duševní i fyzické zdraví. Je třeba balancovat vášeň s odpovědností rozšiřovat své publikum, pokud je to něco, co chcete, a zároveň pečovat o sebe, trávit čas s rodinou, přáteli, se sebou. Dohromady je to krásný život, opravdu si ho užívám.
Jaké momenty byly při vzniku nového alba nejsilnější?
Je jich hodně. Jela jsem například na rezidenční pobyt do domu Chavely Vargas, velké mexické zpěvačky. V 50. letech, kdy si pod slovem hudebník většina lidí představila jen určitý typ muže, se netajila tím, že je lesbička, zpívala a dojímala lidi k slzám. Byla úžasná a neuvěřitelná. Zemřela před pár lety.
Jela jsem do jejího domu, kde se dnes konají umělecké rezidence, s mou nejlepší kamarádkou a malířkou Jimenou Estíbaliz. Měla jsem v té době problém psát, protože můj nejlepší přítel a jeho mladší bratr byli zavražděni. Byla jsem tak deprimovaná, že jsem nedokázala napsat nic. Do rezidence jsem proto jela bez očekávání – říkala jsem si, že když jen strávím dny na slunci u bazénu, bude to v pořádku.
Nakonec jsem vzala kytaru, koukala na stromy a najednou začala zpívat melodii, nacházet akordy. Vznikla píseň Un Rayo de Luz –
Paprsek světla. Text říká: „Jak krásná musí být smrt, když se žádný mrtvý nevrátil.“ Ta myšlenka mi přišla sama. Bylo to, jako by mi vnitřní hlas šeptal slova i akordy. Jako bych tu píseň už znala. Celou dobu jsem myslela na své přátele.
A ten večer jsme s Jimenou sledovaly dokument o Chavele Vargas. A ona řekla přesně stejnou větu. Zeptali se jí: „Bojíte se smrti?“ A ona odpověděla: „Ne, tam musí být krásně, když se nikdo nikdy nevrátil.“ Byla jsem úplně dojatá – jak je to možné, že jsem právě napsala píseň se stejnými slovy a teď tu myšlenku slyším poprvé v životě od někoho dalšího?
Na albu je takových magických okamžiků víc. Protože jsem se snažila zapojit tu část sebe, která je magii otevřená.
Do České republiky přijedete na Dia de los Muertos, Den mrtvých. Jaký k němu máte vztah?
Je to můj nejoblíbenější den v roce. Jsem ráda, že jsem Mexičanka, protože díky tomu mám právě takový vztah ke smrti. Dia de los Muertos je podle mě jeden z nejvíc léčivých a magických dnů v naší kultuře. Je to den, kdy si připomínáte své zemřelé. Jdete na hřbitovy a slavíte s nimi – doslova na jejich hrobech. Doma se dělají oltáře. První den pro děti, druhý pro rodinu, třetí pro všechny. Dáváte k nim jídla, sladkosti, doutníky nebo pití, co měli rádi. A čtvrtý den všechno sníte a vypijete, abyste to sdíleli se zemřelými.
Je to krásný způsob, jak uchovat paměť a vědomí smrti. Myslím, že je snadné zapomínat, že můžeme zemřít kdykoli. Není to temné – naopak to dává životu smysl.
Chtěla bych, aby takhle lidé na zemřelé vzpomínali po celém světě, aby několik dní mysleli na to, že smrt existuje, a slavili život. Myslím, že by pak víc respektovali život svůj i ostatních. A je to také den plný hudby, což miluji, protože jsme hodně hudební rodina. Hudba je proto způsob, jak se spojuji s předky. Například poslechem písní, které nám připomínají milované.
A nevadí vám, že na tento den nebudete doma?
Je to úplně bláznivé. Samozřejmě mě to trochu mrzí, protože moje rodina tam bude, a já ne. Ale jsem šťastná, že mohu kousek té emoce, radosti a magie přinést i daleko od domova. Necítím to jako něco, co je jen moje – je to moje kultura. A jsem pokorná, že ji mohu sdílet.
Zmínila jste rodinu – hrajete dodnes na nástroje od svých rodičů, kteří se jejich výrobou živí?
Ano. Hraju na cuatro venezolano, což je čtyřstrunná malá kytara, kterou vyrobil můj otec. Už s ní necestuji, je příliš cenná na to, aby se mnou létala letadlem. Mám ale dvě jiné cuatros, které mi vyrobil Angel, asistent mých rodičů, který s nimi pracuje už asi třicet nebo čtyřicet let. Takže ano, je to rodinná věc.
Do Prahy si přivezu kytaru z Paracha v Mexiku. Celé město tam vyrábí kytary, najdete tam, jakoukoli si vysníte – je to něco jako Cremona a housle v Itálii. Přemýšlím i o pianu a možná vezmu i buben Bombo Leguero.
A dokázala byste si hudební nástroje vyrobit sama? Naučila jste se to od rodičů?
Vyrobila jsem si jaranu, když mi bylo deset. Nenáviděla jsem to, protože jsem byla malá a ostatní děti si hrály venku, zatímco já byla zavřená a pracovala se dřevem. Nakonec jsem vyrobila malou jaranitu. Tu teď opatruje moje maminka.
Přejete si něco dodat?
Jen to, že jsem nadšená a vděčná. Nikdy jsem nebyla v Praze. Těším se, že tu budu, že budu hrát a zpívat s lidmi.
Seznamte se
Osmadvacetiletá hudebnice Silvana Estrada vyrůstala v horském městě Coatepec. Její rodiče vyrábějí hudební nástroje, a tak sama hudbě propadla velmi brzy. Hranice Mexika její talent překročil hned s debutovým albem Marchita, které vydala v roce 2022. Spolupracovala již s americkým jazzovým kytaristou Charliem Hunterem, Aurorou, Devendrou Banhartem či skupinou Snarky Puppy. Na podzim 2025 vydává své druhé album Vendrán Suaves Lluvias, první ve vlastní produkci. 1. listopadu zahájí v pražském Rudolfinu festival Prague Sounds.