Po té kráčí společně s Luďkem Bourou, Vojtěchem Nýdlem a Petrem „Pepínem“ Valáškem od dob, kdy všichni studovali na AMU. Od té doby propojují klasickou hru na klarinet s dalšími žánry. Spolupracovali mimo jiné s Lenkou Dusilovou, Bobbym McFerrinem, Ivou Bittovou a dalšími. Z nahrávání nových skladeb, mezi nimiž tentokrát převažují instrumentální kousky, vykrystalizovala nahrávka, jež míří od posluchačsky přímočařejších skladeb přes pestřejší výlet do různých zvuků a žánrů ke zklidnění.
Co symbolizuje název Towers?
Představte si čtyři věže, každá je jiná. Rostou jednak samostatně, jednak trochu spolu. Jsou dostatečně blízko, aby se vzájemně chránily, dostatečně daleko, aby měly prostor ke svobodě a růstu do nebe. Jedna bez druhé, bez třetí ani bez čtvrté není, ale mají dostatečný respekt ke svému vlastnímu postavení. To jsme my, Clarinet Factory. Ač spolu vyrůstáme třicet let jako kapela a skoro čtyřicet jako spolužáci, každý jsme jiný. Zároveň ale víme, jak tvořit spolu a táhnout jedním směrem. Stojíme tu pevně již třicet let a asi budeme stát i vyrůstat nadále.
Drufolk začal vznikat na Taiwanu v hotelové karanténě.
Co Clarinet Factory při tvorbě alba Towers nejvíc posunulo oproti dřívějším nahrávkám vpřed?
Zatímco minule jsme chtěli dopředu, teď chceme opravdu nahoru, vertikálně, ke hvězdám, k nebi. Zakotveni kořeny k zemi, ale koukat nahoru. Co tam je? Nemusíte mě ale brát tak vážně, nejsme alternativní existence, jen po těch letech cítíme, že hudba má jiný obsah než jen ten čistě hudební. A že bažení po úspěchu a extravagantnosti nebo snaha se zalíbit pro nás mají čím dál menší hodnotu. Jasně, zní to jako klišé nebo póza, ale myslíme to tak. Máme-li se ale bavit o vzniku alba v běžných pozemských termínech, posunulo nás mnoho věcí. Za prvé, nahrávali jsme postupně, řekněme skoro rok, a pečlivě pracovali a schvalovali, jaká hudba má pro nás nějakou hodnotu. Mnohokrát jsme skladbu i vymazali a čekali na lepší inspiraci. Díky Milanu Cimfemu a Vojtovi Nýdlovi (oba disponují domácími studii) jsme si to tentokrát mohli dovolit. Posunuli jsme se i v tom, že elektronika pro nás byla dříve extravagantností a inovací, ale dnes ji umíme používat jako služebníka a běžnou součást práce. Tudíž není tak nápadná a soustředíme se na zvuk, nápady, emoce, barvy a pravdivost. Pro posluchače je tu posun i v tom, že na desce jsou jen dvě zpívané písně a jinak tu a tam vokál jako hudební nástroj. Zkrátka hudba je důležitější než text.
Čím jste si vy při natáčení desky sami udělali výjimečnou radost?
V tomto se asi budeme individuálně lišit. Za sebe můžu říct, že jsou to některé konkrétní skladby, které, ať už téměř hotové, nebo v nápadech přinesli kluci. Když Vojta prezentoval Paleochoru, běhal mi mráz po zádech, a to ji pak ještě dotáhl i aranžérsky k dokonalosti. Luďkova Eliška nás také dostala a trávili jsme snad rok vymýšlením jejích variant. Byla to obrovská zábava. Proces nás inspiroval k dalšímu tvoření. Nebo Pepínova Encore une fois působila okamžitě a věděli jsme, že nás všechny vrhá někam do dětství, k časům starých francouzských Fantomasů, Belmondů a podobně… A mnohokrát jsme ve studiu zažili spontánní nápady a jejich opětovné mazání a zmrtvýchvstání. Byl to krásný rok nebo půlrok, vše plynulo postupně, desku jsme měli hotovou vlastně už v září a nenechali do ní snad poprvé promluvit stres z nějakého deadlinu.
Hudba Clarinet Factory se vyvíjí, co jsou její nezpochybnitelné pilíře?
No, vezmu to možná trochu od začátku. První pilíř (nebo věž) by mohlo být společné přátelství, škola, profesionalita a taky to, že jsme všichni z venkovských muzikantských rodin, to jsme v osmdesátkách a někde v Pardubicích na konzervatoři. Druhý pilíř je odvaha, multižánrovost, schopnost nejen hrát, ale i skládat nebo zpívat, schopnost a hlad po použití klarinetů jinak než jen v klasice jazzu nebo folkloru. Zároveň ale průzkum všech žánrů a jejich vyzkoušení, to by mohly být naše devadesátky. Třetí věž? Odvaha vše nabyté odhodit a jít už jen za vlastním stylem a hudbou. To nastalo po roce 2000. No a čtvrtý pilíř je asi to nejcennější – vzájemné pochopení a důvěra. Jsme schopni se beze slova na pódiu na všem shodnout, stejně tak i ve studiu. Jak říká Pepíno, už jsme celkem zralá rodina.
Album jste představili singlem Obloha šedá, který pojednává o konci toxického vztahu. Proč jste právě ten vydali jako první?
Nečekali jsme, že nám z toho vyleze píseň, ale jak už to u nás bývá, stalo se. Na naše poměry je značně rychlá a taneční. O singlu se ale hlasovalo, a to nejen v kapele. A asi to dává logiku, prostě chceme malinko ukázat, že nejsme jen v nějakém mlhavém vesmíru.
Drufolk začal vznikat na Taiwanu v karanténě – na jakých dalších zajímavých místech jste tvořili?
Co vím, Paleochora je inspirovaná Krétou. Global Space Village je něco jako ztracená nebo vystěhovaná vesnice, takových je spousta v lesích našich Sudet, ale můžou být i ve vyschlých oblastech po celém světě… Déšť přichází je poutí za neznámým hlasem a třeba za vodou, ale i obrazně za nějakou duchovní obrodou. Vše má svůj okamžik, který rozhodl o náladě skladby.
Na poměry kapely rychlá a taneční píseň, v níž hostují Beata Hlavenková a Milan Cimfe.
Jedním z hostů alba je Beata Hlavenková – v čem si s hudbou Clarinet Factory rozumí?
Rozumíme si od dob Eternal Seekers, kdy jsme spolupracovali s ní a Lenkou Dusilovou. Beata je empatická muzikantka i člověk, má úžasné aranžérské a improvizační schopnosti a umí se perfektně připravit, ale i naladit na daný okamžik. Dodala naší hudbě tolik nápadů a krásných barev, že jsme nevěděli, co dřív vybrat.
Do vaší kapely od minulé desky více vrostl Milan Cimfe – jak jí přispívá on?
Má duši rockera, ale je romantik a velmi komunikativní a vstřícný a nekonfliktní člověk. Známe se už 16 let a logicky to dopadlo, že už není jen skvělým sound inženýrem, ale i muzikantem a spolutvůrcem. Na starosti má elektroniku, perkusivní zvuky a bicí a samozřejmě sound design. Většina příprav, jak už jsem zmínil, proběhla u něj doma.
Tři strany vinylu
Po nahrávce Pipers z roku 2020 vydali Clarinet Factory nové album Towers. Jindřich Pavliš, Luděk Boura, Vojtěch Nýdl a Petr „Pepíno“ Valášek věděli, že si novinku přejí vydat na vinylu, drobnou čáru přes rozpočet jim však udělal Pavel Karlík ze studia Sono: „Věděli jsme, že bude vinyl, takže jsme předpokládali, že svoji dramaturgii může mít každá strana zvlášť. Pak jsme ale zjistili, po vyčerpávající skvělé přednášce Pavla Karlíka ze Sona, který se vinyly bytostně zabývá, že budeme ve skvělé kvalitě mít jen cca 36 minut na jednom albu, to bylo jak písně od Beatles. A my měli už přes hodinu hudby,“ vysvětluje Pavliš, proč se nakonec kapela rozhodla vydat vinyly dva a využít tři jeho strany. Čtvrtá vypadá jako zrcadlo. „Dramaturgii jsme zároveň, až poté, co jsme věděli, které skladby chceme vydat, rozdělili na „vstřícné hity“ na straně A, alternativní hlubší skladby (B) a totální chill out a let do vesmíru (C). Báli jsme se o celek v digitálu, ale je to cesta od pohybu ke zklidnění a vypadá to, že i tak to funguje.“ Obal nahrávce připravil designér Pavel Fuksa.