O tom, že Jamaron jsou na vzestupu, svědčí i jejich ambice. Na 24. dubna příštího roku chystají svůj dosud největší sólový koncert v pražském Foru Karlín. I tam se bude jistě na jejich řízný rock s českými texty hromadně skákat.
Kdy jste napsali poslední písničku?
Jakub: Před čtyřmi týdny. Jmenuje se Na co čekáš. To hlavní v ní udělal Ondra. Pak jsme šli do studia, už jsme měli hotovou hudbu, ale text jsme dodělávali až na místě.
Věděli jste od začátku, o čem ta písnička bude?
Ondřej: Bylo to o prázdnotě, kterou člověk pocítí, když má za sebou naplnění nějakého svého velkého cíle. A právě v tom byla podstata té následující změny. Já jsem to vnímal z trochu jiného pohledu, než to cítila celá kapela. A díky jejich pohledu jsme proto část textu změnili.
Marie je taky součástí takové kolektivní tvorby a mluví vám do skládání?
Marie: Ano, hodně. Nejen do obsahu, ale některá slova se do rockové hudby moc nehodí. Anebo se nedají uzpívat. Připadá mi ale, že těch slov, která jsou použitelná, je o něco méně než třeba ve folku.
Ondřej: On český rock má vůbec problémy s češtinou. Existují slova, která by se mi moc v textu líbila, ale v tvrdší rockové hudbě nejdou použít.
Hádáte se kvůli textům často?
Marie: To nejsou hádky. Jen si občas vyměníme názory.
Jakub: Je to konstruktivní diskuze. Je normální, že když člověk něco myslí vážně, zvýší hlas. Ale není to hádka, jenom si vyměňujeme názory. A s čím dál větším respektem.
Pamatujete svou první rockovou písničku?
Jakub: To mi bylo třináct…
Ondřej: … a mně šestnáct…
Jakub: … když jsme začínali hrát. Jen jsem se naučil první tři akordy, tak jsem na ně složil první písničku. Casanova se jmenovala.
Hráli jste ji někdy?
Marie: Já myslím, že naživo jen doma před rodinou. U stolu…
Jakub: … ve třinácti letech! Ale když jsme hráli svůj první koncert v XT3, tak první, kterou jsme hráli veřejně, byla Patrona. To už jsme měli prvních šest hotových písniček.
Měli jste ve škole nějaké literární sklony?
Ondřej: Já jo. Ještě než jsem začal hrát na kytaru, tak jsem psal básničky. Pro mě tehdy byla kytara něco nedosažitelného, dokonce jsem si myslel, že to je pro mě něco až příliš dobrého. A pak jsem se jednoho dne naštval a řekl si, že na to mám. A pustil jsem se do písniček.
Jakub: Tomu rozumím, básnička a písňový text jsou hodně odlišné věci.
Ondřej: Psal jsem na střední škole básničky a posílal je do Mladé fronty Dnes nebo do různých soutěží a občas jsem něco vyhrál. Vzpomínám si, že jsem se zúčastnil nějaké básnické soutěže na gymnáziu a dostal tam od jednoho pedagoga céres za to, že mé rýmy jsou hodně jednoduché. Jenže ony to už nebyly básně, já tam přihlásil texty některých svých písniček.
Takže vy jste v dětství soutěžili, kdo z vás je větší básník!
Ondřej: Jak už jsem říkal, my jsme se k textům písni dostali hned s prvními tóny na kytaru. Řekl bych, že jsem tu kytaru použil k tomu, abych vyjádřil, co cítím.
Čili to byly hned písničky s kytarou.
Jakub: Až tak ne. Úplně první texty, co jsme si vymysleli – to mi bylo asi deset – jsme dělali ještě ve folklorním duchu, s dudama. Ten první se jmenoval Mája našla zajíce.
Marie: Mája našla zajíce / smrdícího velice / Poslala ho Heleně / rozřízla ho podélně / urazil se velice / zbělela mu palice… a pak tam byl rým: Šunky, sýry, salámy / nacpala nám do tlamy.
Měli nebo máte dodnes nějaké textařské vzory?
Jakub: Mně se líbil a líbí Špalek z Kabátů. V začátcích nás bavil i Jaromír Nohavica.
Ondřej: Oba tihle autoři byli v začátcích naše modly.
Konkrétně?
Ondřej: Třeba Mikimauz nebo celé album Divné století.
Jakub: A z Kabátů Ďábel a syn a celé album Corrida.
Zkusili jste psát texty v angličtině?
Jakub: Máme jednu písničku, která byla původně v angličtině, ale teď ji hrajeme v češtině jako O lžích a lidech. V anglické verzi byla dokonce i na YouTube, ale smazali jsme ji, když vznikl český text, aby nedocházelo k nedorozuměním. Původně se to jmenovalo Lie2every1.
Pojďme si říct, jak vznikají vaše písničky. Z toho, co tu zatím padlo, se zdá, že nejdřív bývá hudba a slova až potom.
Jakub: Ano, u mě je pokaždé nejdřív hotová hudba. Vždycky.
Ondřej: U mě se nejdřív objevují klíčová slova, na která se nabaluje melodie. Potom do toho napasuju zbytek písně. Ale jinak taky mám nezřídka nejdřív celou hudbu a teprve potom píšu text.
Skládáte při kytaře?
Ondřej: Někdy si nahraju do studia dvě nebo tři kytary a s tím pak něco dělám. Ale většinou si vezmu akustickou kytaru a rovnou si broukám věci, třeba i svahilsky, a dost často se mi tam už připlete i kus budoucího textu. Nejlepší nápady mi přicházejí ve chvíli, kdy si nahraju první myšlenku. Pak se od ní odkloním, a když si to pak znovu poslechnu, tak zjistím, že ten začátek byl nejlepší.
Jakub: Já mám hudbu hotovou skoro hned a pak čekám třeba měsíc i víc na to, než se dostaví inspirace na text. Často už mám hudbu úplně dopilovanou a pak ji musím kvůli textu znovu upravit. Mě textování vnitřně až bolí, je pro mě náročná každá minuta, kdy se tomu věnuji. Kvůli hudbě bych přitom vydržel sedět ve studiu nekonečně hodin a přitom mě napadá tolik muziky, že ani potom nemůžu usnout. Ale u textu to vždycky lámu, trápím se, hledám třeba jen jedno slovo, které mi tam chybí, a nejde to.
Já mám nejlepší nápady ráno, když jdu se psem.
Jakub: Já mám taky nejlepší nápady ráno.
Marie: Tuhle se mi Jakub přiznal, že nejvíc textů napsal v Havířově na procházkách.
Jakub: Rodina manželky je totiž z Havířova a oni spí déle než já, tak se zvednu a s hudbou na uších vyrazím ven, píšu si k ní text… a vrátím se za čtyři hodiny.
Co by měl obsahovat dobrý text?
Jakub: Myšlenku.
Marie: Nápad.
Ondřej: Smysluplná slova.
Marie: Upřímnost. Upřímnost toho pocitu, který píseň líčí.
Ondřej: Neměl by to být jen popis stavu, ale i něco navíc. Nějaký názor, za kterým si člověk stojí.
Existují témata, ke kterým se Jamaron po celých třináct let existence vrací?
Marie: Bolesti.
Ondřej: Rozchody a vztahy.
Marie: Takové ty bolístky na duši.
Ondřej: Traumata, to jde samo. Člověk má v sobě tolik bolesti, že se z toho musí vypsat nebo vyzpívat.
Jakub: Ale je pravda, že naše osobní traumata se čím dál, tím méně propisují do naší tvorby, protože se z nich člověk už částečně vypsal. A tak sbíráme inspirace u lidí nám blízkých.
Přitom ale Jamaron nepůsobí jako kapela depresáků.
Marie: My se snažíme, aby lidi z těch našich písní nebyli v depce, ale aby cítili – v textu nebo v hudební emoci – že pořád je nějaká naděje a nějaká síla jít dál.
Ondřej: Já dám příklad. Píseň Jizvy: „Hledalas kousek štěstí / ale jizvy na zápěstí máš.“ To je skladba, která ležela pět let v šuplíku. Měl jsem s ním v hlavě spojený rým „štěstí – zápěstí“, ale nevěděl jsem co s tím. Až jednou jsme byli na nějakém pracovním zasedání v kontaktu s nějakou paní, která byla křiklavá, pořád se smála, a já si říkal Ježišmarjá, tý je fakt hodně. A jak se tak natahovala pro pivo, povytáhla si rukáv a já viděl ty jizvy na zápěstí. A tam se mi ta písnička znovu ozvala a s ní i myšlenka, že člověk občas cítí takovou bolest, že ji musí přebít bolestí fyzickou.
Máte nějakou databázi nápadů?
Marie: Dokonce propojenou. Sdílíme ji společně na Google disku.
Předěláváte často texty na přání kapely?
Marie: Jak kdy. A jak komu.
Jakub: Třeba na albu Generace jsme předělávali a dodělávali tak asi deset až patnáct procent textů až ve studiu…
Marie: … protože tohle slovo je blbý, tohle je zase výstižnější!
Ondřej: Dokonce máme jednu píseň, která změnila jak text, tak i melodii. Ale ta teprve vyjde.
Čím začínáte text písně?
Jakub: Já vždycky začínám od poslední strofy a refrénu a pak dopisuji ty ostatní strofy zpětně, aby mi dal příběh písně smysl. Chci zmínit tuhle myšlenku. Jak se k ní dostanu? K tomu mám tu druhou sloku. A pak hledám cestu, jak zahájit příběh. K tomu mám tu první, úvodní sloku.
Ondřej: Já pro změnu nemám žádná pravidla. Jednou začínám od začátku, jindy od refrénu. Hlavní je nebránit inspiraci.
Máte nějaké inspirující prostředí?
Jakub: Já vždycky za chůze. Anebo v parku. Píšu taky často v práci. Jsem strojní konstruktér. Dám si na uši sluchátka, zapnu počítač a kolegové už vědí, že píšu.
Ondřej: Mně je úplně jedno, kde jsem, hlavně, že mě něco napadne.
Jakub: Onehdy mě napadl text rovnou na silnici. V pět čtyřicet pět jsem jel po silnici a myslel jsem, že uhýbám nějakému poraženému zvířeti – a on to byl velký plyšák. To byla inspirace!
Marie: Já jsem taky jednou napsala píseň v něčem neobvyklém. Ve vaně ve tři ráno.
Zkoušeli jste psát pro někoho jiného?
Ondřej: Já jsem napsal pro Naty Hrychovou píseň, která byla i docela úspěšná. Takový dětský rokenrol Až jednou budu velká. Taky jsem zkoušel psát texty pro dětské hvězdičky z Hudebního divadla Karlín.
V české hudbě se objevuje v posledních letech hodně vulgarismů.
Marie: Tomu se my snažíme co nejvíc vyhýbat.
Ondřej: Jednou mi kapela zamítla i slovo „chcíp“ v jedné písni. To bylo v písni Zákon džungle, o nekalých finančních poradcích, kteří z lidí nekalým způsobem vytahují peníze.
Marie: Vlastně my máme jedno takové slovo…
Ondřej: Jo, v písničce Šestistrunná máme „všechny starosti mám u prdele“. Ale tam to patří.
Co anglismy?
Ondřej: Těm se snažíme co nejvíc vyhnout. Možná tu a tam by se něco našlo, ale to jsou spíš běžně užívaná slova jako show nebo outsider. Zrovna tak mně vadí taková jakoby anglická dikce.
Obrácené přízvuky?
Jakub: Vlastně bych měl říct, že nevíme, co to je, protože mně to hrozně vadí. Ale je toho čím dál víc. Tuhle se mi stalo, že jsem poslouchal jednu naši kolegyni a minimálně minutu jsem si myslel, že zpívá anglicky. Ne, on to byl český text!
Ondřej: Proto ve studiu, když sestra nazpívá text, dáváme korepetici a přitom hlídáme, aby i tohle bylo v pořádku. Jsem zvědavý, jestli za nějakých dvacet let bude hovorová čeština stejně pokroucená jako dneska písničky.
Míváte někdy pocit, že se vám něco opravdu povedlo?
Marie: Jo, mívám.
Jakub: Většinou se i trefíme, protože to stejně funguje i u publika. Měl jsem takový pocit u té zmíněné písně Jizvy, ale taky u Generace nebo Outsidera.
Marie: Já to mívám občas, když kluci něco přinesou, pustí mi to a mně vhrknou slzy do očí.
A co pocit, že tohle jsme měli udělat jinak?
Jakub: U těch starších věcí to mívám dost často. Dneska bych je určitě udělal trochu jinak. Hlavně hudbu, protože dneska jsme ostřejší, rockovější než dřív. Některé slovní obraty mi dneska připadají příliš jednoduché. No, když jsme začali psát písničky, bylo nám sedmnáct!
Ještě jedna otázka. Co klipy? Mluvíte do jejich obsahu?
Ondřej: Někdy přijdeme s konkrétním scénářem, ale ve dvou případech jsme to nechali na režisérovi.
Jakub: Ale pozor! Já mám píseň, kterou jsem si vytvořil podle toho, jak jsem si nejdřív vymyslel klip. To je skladba Jedenáct, inspirována seriálem Stranger Things. Je o té hlavní postavě. V powerpointu jsem si nejdřív udělal prezentaci o tom, jak má vypadat klip, a teprve pak jsem začal psát hudbu a text. Asi to není obvyklé, že?
Seznamte se
Jamaron je rocková kapela založená v roce 2013 sourozenci Jakubem, Marií a Ondřejem Dostálovými. Název si složili z počátečních písmen svých jmen. Sestavu dnes tvoří zpěvačka Marie Dostálová, kytaristé a zpěváci Jakub a Ondřej Dostálovi, bubeník Václav Hejda a baskytarista Lukáš Rešl, který patří do autorského týmu Headlineru. Do září 2023 v ní působil také baskytarista Filip Karlík, který tragicky zahynul.
Jamaron hrají rock s českými texty, důrazem na výrazné refrény a silnou energii živých koncertů. Na kontě mají EP V obraze a alba Nahá (2016), DOMA (2019) a Generace (2022). Vydávají u Universal Music. Svůj dosud největší koncert plánují 24. dubna příštího roku ve Foru Karlín.