Kdysi tu taky byla – a dodnes existuje – scéna vinohradská. Ani Mišík na Letné nebyl sám, tak trochu se k téhle oblasti hlásila přes Ivana Wünsche i Jasná páka. Byli tu i nuselští pankáči kolem Plexis a tak bychom našli i jiná místa. Určitě by mezi nimi kraloval Žižkov. Aby ne, místní muzika vzniká hlavně v hospodách a jen v Bořivojově ulici jich prý bylo v devadesátkách šestatřicet! Někteří pamětníci je dovedou vyjmenovat i s tím, jaké pivo se kde točilo. Já ani zdaleka ne.
Centry žižkovského hudebního dění byly hlavně hospody Nad Viktorkou v Bořivojce a U vystřelenýho voka v uličce U Božích bojovníků. A pak tu hrál důležitou park Parukářka, kde byl kdysi v podzemí obrovský protiatomový kryt a dneska nad ním trčí restaurace, vybudovaná na místě bývalých záchodků. Ale tím hlavním hudebním místem bylo a je v posledních letech legendární U vystřelenýho voka neboli Voko.
Chodím tam rád, protože tahle hospoda až starosvětsky připomíná léta, která chápala rock jako hudbu pajzlů. Přitom je to zároveň kultivovaný podnik. Nad Vokem navíc bydlíval nebožtík zpěvák Sto zvířat Honza Kalina. Aspoň se to říkalo, nikdy jsem ho tam ale neviděl. Stálým hostem je tam malíř Martin Velíšek, který svými svéráznými obrazy a objekty vyzdobil nejen hospodu a Babičku Boženy Němcové, ale i většinu albové produkce skupiny Už jsme doma. Každý čtvrtek hraje některá z místních kapel – Blaženka, Sladký konec nebo Halí belí. Nejznámější z nich je pochopitelně Garáž, ale největší „legendou vod Voka“ je fantastický harmonikář Vráťa Kydlíček zvaný Rohlík. Jenže na toho se spíš jen vzpomíná, protože prý má teď nějaký velký kšeft a nemá čas hrát. Jednou jsem pozval na koncert Kydlíčkovy kapely Barový mouchy postarší americký pár. To se ještě v hospodách kouřilo – a nejen cigarety! Na sedm metrů nebylo na pódium skoro vidět a Rohlík hrál s takovou vášní, až oba Američané tvrdili, že něco takového zažili jen v San Francisku v roce 1966.
Zvláštní postavou, která do Oka zabloudí z Parukářky, je jistý Haďák. V civilu vážený inženýr a herpetolog, ale po několika pivech zvíře. Ještě teď mám před očima scénu, jak se sápal po mikrofonu Tonyho Ducháčka z Garáže, protože chtěl neartikulovaně hostům něco sdělit. Tonyho ten atak vůbec nevykolejil, byl to holt Haďák, kterého všichni znají, a od toho se to prostě čeká.
Když jsme u Haďáka, vypráví se, že jednou si ji upletl takovou, že padl pod výčepní pult a tam pil dál. Zrovna v tu chvíli přišli policajti a výčepnímu vyčetli, že mu leží na zemi člověk. „Víte, já tu točím pivo,“ zněla odpověď, „A je mi jedno, jak ho hosti pijou.“
Jo, U vystřelenýho voka je krásně. Jen se mi zdá, že štamgasti tam stárnou. Mladí si raději esemeskujoiu, než by si spolu z oči do očí povídali v rachotu elektrických kytar.
Seriál textů Josefa Vlčka nazvaný Vlčkovize vychází každé pondělí na webu Headlineru. Přináší vzpomínky hudebního novináře i pohledy na současnou hudební scénu.
