Je velký rozdíl mezi party a koncertem, i když na obou akcích zní živá hudba. Na koncerty chodíme jen a jen za muzikou, na párty chodíme za lidmi, za našimi přáteli, a hudba je (často důležitým) doplňkem, stmelujícím atmosféru komunikace. Již tradiční večírek v Malostranské besedě opět obsahoval od každého kousek. Bylo to setkání lidí stejného ducha a stejného smýšlení, stejně jako povedený koncert čtyř hudebních aktů, jimž vděčíme za to, že i na devítku budeme rádi vzpomínat.
Akci odstartoval Cirkus Ponorka, one man band kytarového ďábla Honzy Ponocného. Muzikant od pánaboha a až do morku kosti si na pódiu vystačí sám. S pomocí loopingu je schopen vytvořit hudbu nejen celé kapely, ale třeba i velkého orchestru včetně doprovodného sboru. Je to hravá záležitost a pokud se člověk soustředí na způsob, jakým kouzlí z akustické amplifikované kytary nečekaně bohaté zvuky, má ještě dlouhé hodiny po vystoupení na co vzpomínat.
Příznivec tohoto typu hudby možná dojde k názoru, že těch loopů bylo až moc, ale nemůže popřít pocit hudebního dobrodružství, jak se z jednotlivých vrstev rodí Dylanovo All Along The Watchtower, Hendrixovo Fire nebo Dancing Barefoot původně od Ivana Krále. Právě Králova skladba pro Patti Smith byla asi špičkou vystoupení.
Pak přišli na řadu November 2nd. Kapela původně z Hranic na Moravě patří k těm souborům, které se i po dvaceti letech existence snaží nějak dál vyvíjet. Ano, hlavní personou kapely je zpěvačka Alexandra Langošová, ale kapela drží pohromadě především jako celek, což je při individuálních výkonech jednotlivých muzikantů malý zázrak.
Jestli se má na něco z jejich vystoupení v Malostranské besedě vzpomínat, tak na Alexandřin charismatický výkon v komorním duetu jen s baskytaristou. Mocně rockový sound umocnily i výrazné kytarové riffy, v nichž se prolíná tradice hard rocku sedmdesátých a osmdesátých let se postgrungem. Trochu se podílely na zajímavém pocitu, že kapela píše často až překvapivě melodické písně, ale snaží se to mermomocí zamaskovat.
James Harries vydal minulý týden nové album Hiraeth a jeho set byl tedy zároveň i oslavou jeho vydání. Svůj semiakustický set začal v duchu lyricky jemného baladýra, hladivého a po November 2nd zklidňujícího atmosféru v sále. Své vystoupení, které by se kdysi označovalo za folk a dnes mu říkáme singer-songwriter music, nenápadně gradoval.
V závěru si s ním pobrukoval už celý sál. Těžko říci, jestli jeho písně, založené hodně na textech, budou v českém prostředí fungovat, ale i kdyby publikum Harriesově angličtině nerozumělo, je tu ještě emoce, vycházející z muzikantovy duše, a ta je u něj dostatečně silná.
Koncertní část 9. narozenin Headlineru uzavírali The Atavists, dnes nejčastěji skloňovaná rocková kapela nové generace. Hradecká skupina přijela na večírek s čerstvě vylisovanými exempláři třetího alba Prettier Than You. Protože avizovaná Dusilenka nedorazila, později ho spolu s producentem Amákem Golden pokřtila majolenkou. Ano, hrají nejaktuálnější rockový styl, v němž se prolínají i metalové prvky s různými neopsychedelickými styly, ale když člověk chce, najde tam kdejakou inspiraci – včetně country.
V některých okamžicích se zdálo, že The Atavists zní jako modernizovaní Hűsker Du nebo jiné kapely minneapoliského okruhu ze začátku osmdesátých let a za chvíli máte dojem, že jste se se svým pocitem setsakra mýlili.
Naživo jsou hutní, valící se jako tsunami do uší posluchačů, dokonce je v nich i jakýsi podtón vznešené nenormálnosti. Přitom kapela vypadá dosti civilně, ba dokonce antihvězdně – hlavní postava kapely Adam Krofian na pódiu působí dojmem zemědělce, který ještě včera pracoval jako traktorista na řepném poli. Ale ke stylu kapely, která zaujala už od prvních tónů, taková image docela sedne. Podtrhuje její excentricitu.
Děkujeme, že jste přišli a spolu s námi si užili čtyři parádní koncerty. Těšilo nás, že se v Besedě opět přirozeně prolínali návštěvníci s muzikanty a společně vytvářeli jeden celek, komunitu, která stále ještě věří na hudbu jako lék na všechno.
