Ota Hereš je v obou kapelách producentem, skladatelem, zpěvákem, kytaristou a textařem. I když za sebou má pijácké hymny jako Pivo dělá hezká těla nebo Napijem se, sám už dnes alkoholické historky spíš odposlouchává. Svéráznou má i pozici v blackmetalové scéně – na rozdíl od ostatních kapel v žánru totiž nedá dopustit na silné refrény.
Obligátní otázka na začátek: Pamatujete si na svůj první text?
Moc ne. Určitě to bylo pro Törr, protože ten existoval o dost dřív než Alkehol, myslím, že už od sedmasedmdesátýho. My jsme tam začínali s předělávkami skladeb od Olympiku a Katapultu, a když už nás znalo hodně lidí, došli jsme k tomu, že musíme mít taky vlastní skladby. Tak jsem je začal psát. Bylo mi asi patnáct, takže není divu, že to bylo jalový a o ničem.
A kdybychom hledali, která byla první píseň pro Alkehol, tedy o chlastu?
Nejspíš to byla opravdu O chlastu, tak se totiž jmenovala. Dali jsme ji dohromady s Kunou, tedy Petrem Bunešem. A ta píseň byla z větší části jeho práce. Ostatně, většina písniček na tom našem prvním albu byla od Kuny. Já jsem se začal chytat jako samostatný textař až později, kolem devadesátýho pátýho.
Měl jste někdy v mládí nějaké literární ambice?
Literární určitě ne, ale k textům jsem tíhl odjakživa. Bavila mě hlavně muzika a skládat písničky pro mě nebyl problém, ale k tomu jsem potřeboval texty. Nechtěl jsem oslovovat nějaké jiné lidi, čímž jsem byl donucený psát je sám. Ale šlo to, ta melodie ve mně vždycky hned na začátku evokovala něco a na základě toho ze mě text doslova vyplul.
Alkehol byl koncipován od začátku jako kapela, která hraje a zpívá jen o chlastu?
Spolu s Kunou jsme v jednadevadesátým udělali první demo a už tehdy to byly jen a jen písničky o chlastu. Tehdy jsme chodili na pivo do Bubenče, do hospody U Svatýho, a chtěli jsme dělat popěvky, které by byly jednoduché a samozřejmě o pití, protože kvůli tomu jsme přece do té hospody chodili. Témat bylo moc, protože kolem nás kroužilo hodně myšlenek, které obvykle v hospodách vykvétají, stačilo je jen pochytit a zachytit. Navíc jsme chtěli udělat radost klukům, co jsme tam s nimi na pivo chodili. Takže jsme jim naše nové písničky pustili tajně, prostě jsme jim neřekli, že to hrajeme my. Byla tam taky písnička Podbabskej stánek, která byla o stánku na konečné tramvaje, kam jsme se po zavíračce chodili dorazit. Kluci se divili, jak je možný, že je tam písnička o místě, když tam chodíme jenom my. To bychom je museli znát! My jsme s Kunou nějakou dobu mlžili, ale stejně jsme jim nakonec prozradili, že to hrajeme my. Kluci byli nadšený a nás to přesvědčilo, že Alkehol musí být jen o alkoholu ve všech podobách a že stojí za to překročit hranici naší hospody. Alkehol a alkohol tedy ano, ale nevěděli jsme, jestli z toho bude jen jedna deska nebo jestli jich bude víc. My oba jsme v tu dobu hráli v Kryptoru a tohle byla pro nás jen okrajová věc.
Nenapadlo vás, že se ten monotematický záměr brzy vyčerpá?
To samozřejmě hrozilo. Ale dostali jsme šanci nahrát desku, hodně se jí prodalo, a tak nebyl problém udělat další. Pak nám lidi říkali, že se nám to téma brzo vyčerpá, a navíc z toho bude kolovrátek, furt dokola. No, a vidíš, už máme venku osmnáct nebo kolik desek a furt to jede.
Takže témata pořád existují?
Jsou. A je jich dost. Je pravda, že do hospod už tolik nechodíme, nicméně občas na pivo zajdeme a tam nebo na koncertech slyšíme nějaký místní hlášky a historky od těch, co ještě chlastaj, a vždycky si z toho něco vezmeme: Hele, von řekl takovej nějakej výraz, kterej vůbec neznám. Tak nějak na půl ucha tyhle věci naposloucháme a občas z toho něco použijeme.
Vy vlastně sbíráte inspiraci mezi lidem! Jako kdysi dávno folkloristé!
Dalo by se to tak říci, ale na rozdíl od nich se nesnažíme o doslovnost. Je to jen inspirace. A taky často přichází inspirace sama. Když dělám na nové desce, tak ani nechodím do hospody, ale vím, co z té své paměti použít, aby se to lidem líbilo, a jestli něco z toho, co jsem někde slyšel, se hodí do refrénu, protože to musí být jednoduchý. Naším cílem je, aby si lidi tu písničku zapamatovali na první poslech a rovnou si refrén s námi zpívali.
To je podstata hospodských písniček, nejen těch rockových.
Přesně tak. My z toho vycházíme. Třeba písnička Na zdraví. Tam se furt opakuje v refrénu „Na zdraví, na zdraví / vždyť o moc nejde / jenom o zdraví“ a to fakt stačí jednou slyšet a zpíváš si to s kapelou. A tos ji předtím třeba nikdy neslyšel.
Není to trochu podobné lidovkové dechovce?
V podstatě jo. Tam je to často taky.
Pro Kryptor a Törr jste skládal podobným způsobem?
V Kryptoru byli už zajetí autoři, když jsem tam přišel. Tam písně psali Pípa a Kuna. Dělali to na úrovni odpovídající tomu žánru. V metalové fázi Törru, tam jsem nejdřív skládal texty já a tehdejší zpěvák Bogan Chladt. Když se k nám přidal Vlasta Henych, už měl jasnou vizi, kudy máme směřovat. Stal se z nás blackmetal. Od Henycha jsem načerpal energii a náladu blackmetalových skladeb.
Zabýval jste se nějak do hloubky věcmi kolem černé magie, satanismu a s tím souvisejícími tématy?
Ne, vůbec ne. My jsme tenkrát hodně poslouchali kapelu Venom, to jsou klasici a pro mě i zakladatelé žánru, a překládali si jejich texty, abychom pochopili, o čem to celé je. Mně se to v téhle podobě moc nelíbilo, potřeboval jsem to naroubovat na Čechy, aby to bylo srozumitelné. Oproti třeba Root, kde Big Boss v tom opravdu „odborně“ jel, ale anglicky. Vstřebal jsem blackmetalovou tematiku, našel si pro ni české výrazivo nebo větná spojení a ono to pak šlo do těch skladeb tak nějak samo.
Podle toho, co říkáte, je asi zbytečné se ptát, jestli píšete text na hudbu nebo hudbu na text.
Dělám to většinou zároveň. Z takových osmdesáti procent nejdřív přijde muzika a k ní mě rovnou napadají slova. Málokdy to dělám opačně, ale když mě v autě nebo cestou na koncert napadne nějaká myšlenka, která by se mohla hodit, tak si ji zaznamenám do telefonu a potom použiju. Tak je to i s Alkeholem – někdy z nějaké hospodské hlášky rovnou odvodím muziku. To se taky může stát, ale většinou opravdu roubuju text na muziku. Občas si ty myšlenky z telefonu přepíšu na papír, a když hledám něco, co by se k té hudbě hodilo, listuju papírama a koukám: Hele, to by se mi zrovna hodilo.
A když se to v takovém případě propojí?
Když to sepne, klidně se může stát, že na základě takové inspirace bleskově vznikne píseň. Mám pár skladeb, které jsem měl do půl hodiny hotové.
No jo, i v umění platí, že někdy je sračka, jindy je zácpa. Začínáte psát text od refrénu?
Často, ale nemusí to být. Stává se mi, že k refrénu dojdu až v průběhu psaní slok. Navíc skládám texty zvláštní metodou. Zavřu se do svého nahrávacího studia a pustím si ten instrumentální základ nahlas. Fakt hodně nahlas. Řvu si při tom, co mě napadá, co se mi hodí do té muziky. A z tohohle brajglu mi najednou vypadne nějaké zásadní slovo, které se mi líbí. Nebo si zpívám melodii, třeba refrénu, a za chvilku mi tam vyskočí slova.
Jak je důležitý refrén?
Dost! Pro Alkehol dokonce zásadně. Vlastně i pro Törr taky. Spousta lidí mi vyčítá, že Törr není úplně black metal. Jenže já jsem vždycky skládal písničky, aby i v tom blackmetalu, kde jsou jiné melodické postupy než v Alkeholu, kde jsou hodně půltóny a podladěné kytary, byly refrény melodický. A to těm pravověrným vadí. Také stejně jako v Alkeholu, tak i v Törru chci, aby si lidi tuhle tvrdou muziku zapamatovali. A proto musí z toho temna vyjet něco, co tě zamrazí, po čem ti vyskočí husí kůže, a to nejlépe přichází v nějakým motivu ve velkým refrénu, který ovšem nemá nějakých devadesát tónů, jak je v tomhle žánru zvykem. Stačí čtyři nebo pět, ale tak zásadních, že dodají písni tu potřebnou náladu.
A je to vůbec nutné? Na koncertech tvrdých kapel někdy ani není v tom rámusu slovům rozumět.
To je to, co právě nechci. Já to dělám tak, že moje skladby nejsou přehnaně rychlé. A za druhé, snažím se do refrénu dát jen málo slov. Zásadní písničkou Törru je Inkvizitor. To jsem sice nenapsal já, ale Aleš Brichta, a pro mě je to perfektní ukázka té jednoduchosti refrénu: „Inkvizitor, inkvizitor, zvedá kříž…“. Lidi si to hned zapamatují a hlavně se v té skladbě začnou orientovat.
Takže srozumitelnost na první dobrou.
U mě tedy ano. Ale u jiných kapel o to nemusí jít. Tam třeba lidi nejdou po textech. Chtějí se bavit, prostě nasát energii.
Jaká jsou největší úskalí metalového textaře?
Když se člověk zasekne. Máš myšlenku, z tvého hlediska je pěkná, dáš sloku, dáš refrén, dáš druhou sloku a potřeboval bys třetí, protože nechceš mít skladbu jen dvouminutovou, a nemůžeš na ni přijít. To pak od toho musím pryč a zkusit pokračovat druhý den. Ale už se mi stalo, že vypnu celé studio, jdu domů a po cestě mě to řešení napadne. Tak se zase vrátím, všechno znovu pozapínám a nahraju to. Nesmí se to odkládat.
Máte hodně odpadu?
Ani ne. Já ty své nápady vždycky nějak zužitkuju. Když se mi to nehodí nebo nezdá teď, tak to využiju třeba za rok nebo za dva, nebo to můžu implantovat do jiného textu, kam se takový obrat hodí.
Jedním z textařských problémů bývá i vyslovitelnost.
V tom mě kontrolují kluci. V Törru i v Alkeholu. Já to složím, myslím si, kdovíjak to není úžasné a srozumitelné, a oni mi najednou řeknou: Hele, ty vago, tadyhle jsi použil dvě slova za sebou a tamhle je dvakrát č, to neuzpíváš. Tak přehodíme slova nebo vybereme nějaké jiné, aby to bylo srozumitelnější nebo snáz vyslovitelné. Nejsem takový ješita, abych trval na svém. Nechám si poradit. Všichni mi můžou žíct, že je to blbá skladba, a já je poslechnu a odložím ji, protože můj pohled na věc je pohled autora, ale ne toho, kdo tu skladbu přijímá. Takže klidně můžu už hotovou písničku i odložit a časem ji znovu přinést s novým textem.
Co inspirující prostředí, které vám dodává tvůrčí impulsy?
Primárně bych řekl, že žádné nemám. Třeba něco jako odjet na chatu do lesů a tam čekat, až přijde inspirace, to teda ne. Hodně jezdím v autě, takže tam ano, tam mě občas něco napadá. Okamžitě to ale musím zapsat nebo si dát do telefonu. To je hrozné, mě něco napadne, desetkrát si to v duchu i nahlas opakuju, ale za pět minut už to v palici nemám.
Napsal jste něco přímo v hospodě? Alkehol si o to přímo říká.
Jednou jsme zkusili něco takového spolu s Kunou. Spíš po cestě z hospody. Ten pohyb rozhýbává mozek. Vzpomínám si například, že třeba Pivo dělá hezká těla jsme složili cestou na natáčení do studia. A byl to nakonec největší hit z celé desky!
A co úplně opilý?
To jsem jednou něco napsal, ale nebylo to k použití. Když jsem to vymýšlel, tak jsem si říkal: Tý vole, to je dobrý! Ráno jsem se málem vyděsil, jak to bylo blbý.
Skládáte víc ve dne nebo v noci?
Nejsem noční pták, tak spíš skládám ve dne. Taky mě baví pracovat s nějakou výzvou. Když byl covid, tak jsem dělal törráckou desku a dal jsem si za cíl složit každý týden jednu písničku. A fakt se mi to povedlo! To bylo tím, že jsme v té době nemohli hrát, a já byl natěšený něco tvořit.
Baví vás kolektivní skládání?
Už dávno ne. S Kunou skládáme už dlouhá léta každý sám a výsledky si mezi sebou posíláme. Pak si k tomu řekneme, co je na tom hezký a co blbý, nebo jak to vylepšit. Kolektivní práce… no, to se dělalo kdysi. Pamatuju si, že v osmdesátých letech se chodívalo do zkušeben a až tam na místě
se tvořily písničky. Dny, týdny, měsíce, roky! Ale dneska se zavřít do nějakého sklepa a půl roku tam něco vymýšlet, to už je pro nás nepředstavitelné.
Když zpíváte o alkoholu, čekal bych na vašich deskách víc vulgarit.
To nás nebaví. Nevím, jestli je to věkem, ale teď si uvědomuju, že jsme je neměli ve svých písních, ani když nám bylo dvacet. Mně to přijde jako laciný podbízení určitý skupině publika.
Tak jasně, Alkehol je o pití, a ne o sexu.
A v Törru to jsou zase spíš morbidní témata, ale taky tam dneska nejsou vulgarity. Tam jsou hlavně smutný příběhy o smrti. Smrt, to je mimochodem téma stejně nevyčerpatelný jako alkohol. Törr je taky hodně o psychických stavech. Je zajímavý, že při psaní pro Törr mi pomáhá, když se předtím dívám na nějaké ponuré nebo drastické filmy. To ve mně vyvolává zvláštní nálady a mám potřebu je hudebně vyjádřit. Alkehol je zase o historkách. I ty mohou být drsné. Ten se vožral, spadl ze schodů a vyrazil si zuby. Pro něj je to smutný, ale pro nás z toho může být veselá historka. V tom je, jestli mi rozumíš, jeden z podstatných rozdílů mezi oběma kapelami. Smutná nebo drastická věc, vnímaná opačnými způsoby.
Angličtina vás taky moc nebere.
Nebere. Možná by se dala použít v Törru, ale my hrajeme pro Čechy. Dostali jsme třeba nabídku hrát s Alkeholem v Německu, ovšem ne pro českou menšinu, ale pro lidi, který poslouchají podobné kapely, jako jsme my. Jenže to by chtělo přeložit všechny texty do němčiny. A já jsem si řekl, že to bych německy zpívat nemohl. Ty hlášky a všechno kolem, to je nepřenosné. Nevyznělo by to.
Trendem doby je montovat do rocku rap. To vás neláká?
Jak v Törru, tak v Alkeholu jsme odkojený rockovou muzikou. Jako mladý kluci jsme poslouchali Párply, Sweety a Slejdy, pak přišel čistej metal – Judas Priest nebo Motörhead a nakonec jsme se dobrali k nějakému vlastnímu výrazu. A míchat do takových čistých útvarů vývar nějakých takových módních směrů, to fakt ne ne ne. Pro nás by to bylo něco jako zkurvení rockového základu, ve kterém jsme vyrostli. Asi bychom to uměli, ale nechceme.
Jaký je poměr mezi vašimi a Kunovými písničkami?
Zhruba půl na půl. Neřešíme to. Když má Kuna zrovna lepší věci, tak jich holt má na desce víc.
Na které skladby jste nejvíc hrdý?
To je docela paradox, protože v Törru je to určitě Kladivo na čarodějnice, ale tam je moje jen hudba. Text je od Brichty. A v Alkeholu je to možná Spalovač chlastu. A tam jsem taky napsal jen hudbu! Text je od Lukáše Pavláska. Ale jinak mám fakt z čeho vybírat. Pro Alkehol jsem napsal takových 270 písniček. Všechny o chlastu! A pro Törr taky nejméně padesát kousků. Je mezi nimi hodně písniček, které bych nechtěl nehrát.
Seznamte se
Ota Hereš je osmapadesátiletý frontman dvou výrazných metalových kapel. V Törru začal hrát už v roce 1987, kdy ještě muzikanti neměli o black metalu ani ponětí, a odešel v roce 1989, když šel na vojnu. Znovu se připojil až v roce 2002. Mezi tím stihl hrát s Kryptorem a s Harlejem. V roce 1993 založil s Petrem Bunešem, zvaným Kuna, Alkehol, který patří dodnes k nejpopulárnějším skupinám svého žánru u nás.