Obrázek k článku Milan Špalek: Stará Lou? Ty vole, to je přece o varnách perníku tady v Teplicích!
| Josef Vlček | Foto: Lukáš Zima, Profimedia

Milan Špalek: Stará Lou? Ty vole, to je přece o varnách perníku tady v Teplicích!

Už třicet let je Kabát nejpopulárnější rockovou kapelou v zemi. Nehraje si na žádné intelektuály. Má jasné, přehledné melodie, není ani brutálně ostrý, ale není to ani líbivý pop rock. Přesně ten druh hudebního kompromisu, který oslovuje nejširší masy těch, kdo jsou třeba i jen příležitostnými konzumenty hudby. Žádný bar, žádná kavárna, žádná čajovna, ale normální česká hospoda.

Jestli normálního českého posluchače na Kabátu něco přitahuje, tak je to nesentimentální chlapskost a typický smysl pro humor, který ale ani na vteřinku neklesne na práh podbízivosti. Velkou zásluhu na tom má Milan Špalek, který je autorem 98 % kabátovských textů.

Kdo má na svědomí ta dvě zbylá procenta?

Prvních pár textů, které snad ani na deskách nevyšly, psala Josefova manželka.

Víte, kdy jste napsal poslední text?

Tak to bylo na poslední desku El Presidento čili přibližně před rokem a půl. Myslím, že to byl Opilej klavír. To jsem napsal až ve studiu, po ránu, když kluci ještě spali. Vzbudil jsem se někdy v sedm, nikde nikdo, ani producent, ani zvukař a najednou to šlo.

Věříte na nějakou inspiraci shůry?

Většinou. Já na ni čekám, ale člověk se kolikrát nedočká, takže tomu musím pomoct. Když to tedy pak začnu psát, tak vím, že je to umělý. Ale jak to tak píšu, začnu se do toho dostávat, tak „voni“ mi to pošlou. Taky si proto nakonec řeknu „díky bohu“.

Jaký byl vůbec první text, který jste napsal?

To si vůbec nepamatuju. Myslím, že to bylo ještě na demáči, který se jmenoval Orgasmus. Jedna z těch písní musela být moje.

Proč jste začal psát texty?

Z kluků to nikdo neuměl. Já taky ne. Ale někdo to napsat musel. Čili to bylo z nouze. Já jsem nebyl žádnej básničkář. Já jsem řekl, máme kapelu, budeme muset zpívat. Hurvajz se zpočátku taky pokoušel psát texty, ale můžu říct, že to byla tragédie. Takže to zbylo na mě.

Pár vašich písní skoro zlidovělo. Co je za nimi? Co třeba Šaman?

To je věc Tomáše Kulicha. Když to hraješ na kytaru, tak ona je furt dokola. Tam potřebuješ opravdu silnej text. Taky když to kapela nejdřív slyšela, kluci to nechtěli. Ale mě na tom kolovrátku něco přitahovalo. To stálé opakování na mě působilo až mysticky. Cítil jsem v tom nějaký šamanský rituály, a tak jsem se dostal k tomu tématu.

Nebo co Kdoví jestli, to je jedna z nejlepších písní Kabátu…

Vzal jsem si základ písničky do auta, odjel jsem tam u nás na Fláje a jezdil jsem kolem přehrady, pouštěl si to tak dlouho furt dokola… Vymyslel jsem to v autě. Trvalo mi to celej den.

Kabát je také jednou z mála kapel, které mají cosi jako protestsongy. Viz třeba Banditi di Praga. Nebo ještě dávno předtím Colorado…

Jo, Banditi, to je opravdu v podstatě protestsong, ale děláme si z toho srandu.

My jsme měli vždycky takový nasraný písničky. Třeba Porcelánový prasata: „Tak jdem, proč ne, všechno to rozbijem.“ Byli jsme mladý, chtěli jsme bejt provokatéři. To samý Banditi di Praga. Ale to je jinak napsaný, ne tak navostro, ale přes cirkus. Přes něj na politickou situaci.

Nedávný hit Rumcajs potkal Manku je ale zase z úplně jiného soudku, ne?

To je nostalgie. Já tu píseň napsal ve Španělsku a shodou okolností taky v autě, když jsem jezdil furt dokola kolem přehrady. Nemám rád ty kecy, jak dřív bylo líp, ale ta chvilková inspirace mě hodila zpět do devadesátých let, vzpomněl jsem si, jak tehdy bylo volno. Navíc jsme to prožili v dobrým věku, bylo nám kolem pětadvaceti. No jo, každej vzpomíná na mládí s nostalgií.

To už je tak sofistikovaný několikavrstevný text, že člověka napadne, jestli jste měl jako kluk nějaké literární ambice?

Ne, já jsem dost četl, ale že bych sám chtěl psát nějaký básničky, to fakt ne.

Co nějaké vzory, podle kterých jste ty písničky začal psát?

Ani ne. Poslouchal jsem tehdy různý český kapely, co tenkrát zpívaly. Často i folkaře, protože ti měli texty, co měly hlavu a patu. Na nich jsem se hodně naučil.

Máte dodnes nějaké oblíbené písně z té doby, které si rád zazpíváte?

No jasně. Třeba Nohavica z té doby, kdy zpíval Když mě brali za vojáčka a tyhle pecky. Olympic, Katapult, Mišík. Když to slyším v rádiu, tak si to zpívám s nima. Nebo když jsem někde nalitej.

Co by měl obsahovat dobrý text? Už jste naznačil, že by měl mít hlavu a patu…

Musí tam bejt aspoň jeden nebo dva obraty, nad kterýma si člověk řekne wow, to je fakt dobrý. Aspoň jeden stěžejní obrat, kterej bude lidi bavit! Text by měl mít nějakou hlavovou myšlenku, vlastně nemusí mít ani úplně geniální myšlenku, může bejt i stupidní, ale musí být vtipnej. Měl by hlavně frázovat, aby to šlo zpěvákovi z huby.

Kecá vám kvůli tomu do textů kapela?

Ne, nikdy. Já vím, jak to má frázovat, a oni spoléhají na to, že když to přinesu, tak je to hotový a funguje to.

Nemluví ani do obsahu?

Vůbec. Vlastně to píšu já a kluci mi věří. Za ta léta vědí, že když to píšu já, tak to tak má bejt. Máme pár textů, asi čtyři nebo pět, co napsali jiný muzikanti, a Josef, kterej je zvyklej na moje frázování, je vždycky zapomíná. Takže je většinou nehrajeme, protože jak říká: „Mně to nejde do tý huby.“ Přitom je to od nich skvěle napsaný.

Musíte mít k napsání textu inspiraci?

Ano! Termín! Já jsem ten, který musí dělat pod tlakem. Jak není termín, tak já nedělám. Vůbec!

Ale ty věci ve vás už dlouho předtím uzrávají, ne?

Některé jo. Třeba se mi v hlavě objeví nějaký obrat, už ho mám, ale ještě nevím, do čeho bude. Ta píseň třeba ještě vůbec neexistuje. Mě inspirují některé filmy, seriály, nemusí to být nějaká hláška, třeba jen nápad nebo nálada.

Zapisujete si je?

Ne, já si je pamatuju. Třeba Ďábel a syn – to jsem viděl film Ďáblův advokát s Al Pacinem a tam mi utkvělo v hlavě: „Já vám věřím, fandím vám, lidem.“ A z toho vznikl pak ten můj text.

Píšete na hotovou muziku?

Všechno hotová muzika. Ta mě musí inspirovat. Už to musí být studiová nahrávka a musí to mít definitivní zvuk. Jen Pepa čeká, až mu to napíšu do huby.

A to i ve skladbách, ke kterým jste napsal i hudbu?

No jasně.

Takže při kytaře neskládáte?

Jako když vymýšlím vlastní skladbu? Jo, hraju si a při tom si broukám nějakou svahilštinu, občas mě při tom napadne i nějakej slogan nebo celej refrén. Ale to jsou výjimky, text opravdu píšu, až když je hudba hotová.

Psal jste někdy texty pro někoho jiného?

Pro Jandu, pro Olympic, protože nám hodně pomohl, a pro Uruguay Cavallery, což byl boční projekt Tomáše Krulicha. Nabídek mám spoustu, ale já bych se před Kabátama styděl, že dělám pro někoho jinýho.

Asi je blbé se ptát, jestli máte nějakou nadprodukci, že?

Samozřejmě že nemám. Mám ale schovaný nějaký textíky, spíš dětský říkanky, nic pro Kabát, spíš sobě pro radost.

Máte hodně odpadu?

Mám hromady odpadu, protože já píšu skoro na každou písničku… Prostě, já přinesu text klukům, oni jdou hned do toho a já jim to za tejden celý škrtnu a napíšu text o něčem úplně jiným. A to i několikrát. Takže odpad mám, protože často cítím, že ty věci nejsou dodělaný. Vždycky o tom odpadu rozhoduju já, i když kapela je s původní verzí spokojená.

Kabát je vysloveně česká kapela. Ve vašich textech nejsou žádné anglismy…

Kdybych uměl anglicky, budu psát rovnou anglický texty. Ale já umím česky, takže píšu jen česky. Já vím, že se tak dneska mluví, že se anglický slova skloňujou podle českých pravidel a vytvářejí se všelijaký neologismy, takže občas nevím, co to na tom Facebooku nebo Instagramu píšou. Já to nemusím.

Určitě si mnoho fanoušků všimlo, že v mládí jste používali hodně šťavnatý jazyk, ale z posledních desek takové výrazivo skoro zmizelo.

To je tím věkem. Mladej člověk chce bejt provokatér. Ale my už to nepotřebujeme. Když se ovšem někam takové slovo hodí, tak ho tam dám. Nevadí mi to.

Další otázka směřuje na známou nemoc některých českých textařů, na obrácené přízvuky.

Já to vědomě neřeším. My jich moc nemáme. Když to slyším u jiných kapel, tak mi to trhá uši. Ale dalo by se s tím za určitých okolností i úmyslně pracovat.

Máte nějakou svou specifickou pracovní metodu?

Většinou začínám úplně od začátku. A on si pak sám určí kudy dál. Ale stane se, že mám nejdřív refrén a potom ho obalím slokami. Nejdůležitější je dobrat se ke sloganům. Jak už jsem řekl, to jsou klíče k úspěchu skladby.

Co je pro posluchače snazší k zapamatování – první sloka nebo refrén?

Jednoznačně refrén. Vidím to na koncertech. Začneme tu písničku hrát a v první sloce se lidi naladí, baví se, nahrávají si na mobil, ale jak přijde refrén, tak ruce vyletí nahoru a všichni s námi zpívají.

Máte nějaká inspirující místa?

Auto. Když mi v něm přijde inspirace, tak obvykle zabloudím nebo nedávám bacha. Je blbý mě v tu chvíli potkat. Moc nepřemýšlím o jízdě! Teď jsem taky hodně psal doma v podkroví, tam mám takovou pracovnu. Něco jsem taky napsal ve Španělsku. Ale není to tak, že bych měl nějaké stálé inspirující místo.

Říká se, že jste vášnivý rybář a že vás písně napadají při chytání ryb.

Při rybaření ne, ale při odpočinku po něm. Takhle vznikla před řadou let ve Španělsku Corrida. Ale stejně jsem ji nakonec dokončil až v Čechách.

Některé z textů Kabátu mají mnoho vrstev nebo významů. Myslíte, že je všechny posluchač pochopí?

Mně stačí, když pochopí aspoň jeden. Klasickej příklad je Stará Lou. Náš manažer je chytrej chlap, kterej už toho dost slyšel a poznal. Tuhle mi povídá, že ta Stará Lou je taková trampská píseň. A já na to: „Ty vole, to je přece o varnách perníku tady v Teplicích! Tam je to přece o tom, že línej Bob a stará Lou jsou lovci snů a stará Lou lektvar míchá a nechce se jim spát. To je jasně pochopitelný!“ A manažer mi povídá: „Vole, to není jasně pochopitelný, to si myslíš jenom ty, protožes to napsal!“ Ale když si z toho vezmeš jen to, že je to country song o nějakých třech kovbojích, tak proč ne? Ať si v tom každej najde, co potřebuje!

Máte někdy ten uspokojující pocit, takové to „To se mi to povedlo!?“

Někdy jo. Někdy se sám pochválím, protože to nikdo jinej neudělá. Třeba když jsem napsal Šamana, tak jsem byl spokojenej, že se mi tam povedlo pár pěkných obratů. Nebo v Kdoví jestli nebo ve Valkýře.

To je dobrá písnička. Jenže nikdy z ní ale nebyl velký hit.

Ona je dost těžká.

Zrovna tak nefungovalo Brousíme nože.

To nevím proč. Možná je to na nás taky až moc zatěžkaný. To byla hymna pro hokejisty. A lidi čekali nějaké hej, hej, dej gól a my přišli s něčím úplně jiným.

Cítíte z písničky, že z ní bude hit?

Malinko tuším. Ale ne vždycky! Klasický případ je Pohoda. Já ji napsal tak rychle, že jsem nebyl přesvědčený, že je v pořádku. Nejrychleji napsaná píseň v dějinách Kabátu! Ten ohlas mě překvapil. Je to jedna z našich největších pecek.

Máte rád parodie?

Na Kabáty? Miluju! Hodně jsem jich slyšel. Některý písničky jsou dobrý, jiný úplně blbý. V každým případě je to pochvala, že písnička u lidí funguje. Stejný je to s revivalama. Proč by mě měly srát?! To je přece super, když má kapela revivaly. To znamená, že lidi ty naše písničky chtějí slyšet.

Kabát je veselá kapela. Napsal jste někdy i nějaký smutný text?

Jo, jasně. Jen to někdy není znát nebo je smutek v nějakým druhým plánu. Třeba Malá dáma je smutná. Ale já nejsem smutný člověk…

Když slyšíte po čase nahrávky Kabátu, míváte pocit, že byste tu a tam něco předělal?

Jasně, a hodně. Třeba Má ji motorovou bych dneska udělal jinak. Ale tehdy to bylo správně, tehdy to tak bylo v pořádku.

Seznamte se

Textař a baskytarista Kabátů pochází z Teplic, je mu 56 let. Při založení kapely byl i jejím zpěvákem, později ho v téhle roli vystřídal Josef Vojtek. Textařině se začal věnovat až kvůli kapele. Napsal většinu textů na všech dvanáct alb Kabátu, několik z nich jako Valkýra, Ohroženej druh nebo Houby magický si i zazpíval. Několikrát získal cenu pro nejúspěšnějšího textaře roku ve výročních Cenách Ochranného svazu autorského.