Eben je dobrý vypravěč a má smysl pro jemný, kultivovaný humor. Je to neuvěřitelné, ale spolu se svými bratry Kryštofem a Davidem vystupuje na pódiích už pětačtyřicet let. Bratři Ebenové po devítileté pauze právě dokončují novou desku. Bude teprve pátá. Tu předchozí, Čas holin, totiž vydali v roce 2014.
Abychom se dostali hned do obrazu: Cítíte se být víc hercem nebo muzikantem?
Záleží na poptávce. Když přijde řada na novou desku a je třeba ji natočit a potom na koncertech propagovat, tak člověk musí všechno ostatní odsunout stranou. Nebylo by dobré, kdyby to bylo v době StarDance. Tehdy se nedá dělat nic jiného než se připravovat na moderování nebo rovnou moderovat. Takže chvíli dělám to a chvíli muziku. Mám to tak rád, je to okysličující. A pak to má ještě jednu výhodu – když se ti jedno nevede, tak máš ještě naději, že by ses mohl živit tím druhým.
Kdy jste napsal poslední písničku?
Loni v létě. Je to písnička o našem jezevčíkovi. Původně ta skladba měla úplně jiný text. Základem byl menuet, který máme v jednom představení ve Viole, a já jsem na to napsal trochu absurdní, dalo by se říct zámecký text: Když k nám pan kníže přijít ráčí / poklona, úklona a to stačí. Přinesl jsem to do kapely a kluci kroutili hlavami, co to je. A já na to: „To je takový text.“ A oni: „My tomu nerozumíme. Proč to je?“ – „Berte to jako text ke hře, která nikdy nebyla napsána.“ – Viděl jsem, že jim to vysvětlení nestačí, že to začínají považovat za trochu blbé, a to je pro mě varovný signál. Řekl jsem si tedy, že to zkusím přepsat. Nakonec to vyšlo o hezkých pár mil vedle – jiné téma a díky němu vlastně i jiná písnička.
A co vůbec první písnička?
Myslím, že první, kterou jsem udělal, vznikla na konzervatoři. Připravovali jsme nějaký úryvek z Manon Lescaut a profesor, co nás učil herectví, mi řekl, abych si na druhý den přinesl kytaru. A když jsem to udělal, tak mi zadal, abych zhudebnil ten slavný monolog Čím to, že já Manon tak šťastná jsem. Nikdy jsem se po tom nepídil, ale myslím si, že to zhudebnilo dost lidí, jenže když to profesor nařídil… Moc mi to pomohlo, protože jsem měl v sobě tak velkou autocenzuru, že bych se nikdy předtím do ničeho takového nepustil. Ale to byla jen hudba. První text? Co by to mohlo být? Asi nějaká hloupost. Ale jeden z prvních bylo určitě Stýskání. To byla milostná lyrika, byl jsem tehdy zamilovaný do Markéty. Psal jsem ho na vojně, když jsem byl v AUSu. Napadlo mě to na kavalci a nemohl jsem najít žádný kus papíru, na který bych si to poznamenal. Jediné, co tam leželo na chodbě, byla pozvánka na Den dělostřelectva. Tak jsem ten poetický text napsal na tu pozvánku.
Měl jste jako dítě nějaké literární ambice?
Ve škole mě bavilo psát slohy. Ani jsem se s nimi moc nemučil. Ale my jsme chtěli dělat bigbít, takže víc než že bych sám psal, jsem obdivoval Dylana a Beatles. Psát rockové balady, to by se mi tehdy moc líbilo.
Co nějaký textařský vzor?
Řada různých. Samozřejmě Suchý. A pak právě ten Dylan. Jen tak na okraj, líbí se mi, jak ho překládal
Robert Křesťan. A pak mě bavil Frank Zappa. Na něm mě bavilo, jak je to jeho dílo nehorázně sprosté, ta jeho schopnost neskutečně vulgární idiomy propojit s naprosto seriózní hudbou, kterou skládal a hrál…
Našla by se nějaká písnička, kterou jejímu autorovi závidíte a litujete, že jste ji nenapsal sám?
Třeba závidím Plíhalovi Akordy. Napsat Pramínek vlasů, to by se mi taky líbilo. Samozřejmě pukám závistí, že Dylanovi na Times They Are A-Changin’ stačilo pouhých pět tónů. Nebo teď jsem zase po nějaké době poslouchal beatlesáckého Seržanta. She’s Leaving Home, to je úžasná melodie. A nejsou v ní žádné složité poetické obrazy, je to jen prostý popis situace.
Tím se dostáváme k Bratrům Ebenům. Vaše texty jsou taky popisy událostí. Třeba Chlebíčky. Kde jste si je dal, že byly tak oschlé?
To právě není ten případ. Nic konkrétního. To jsem si jen náhodou vzpomněl na fenomén oschlých chlebíčků.
Tak tedy Folkloreček? To je zážitek z nějaké folklórní akce, kde jste také hráli?
Ne, ne. Ale v pozadí je opravdu nějaký příběh. Zážitek z auta. Poslouchal jsem v něm jednoho známého zpěváka, od kterého bych něco takového nečekal.
Nebo třeba Já na tom dělám? To je taky příběh!
To ano. Miluji příběhové písně a chtěl bych je umět dělat. Jako když napíše Nohavica Milionáře. To je celá historka, je to v podstatě vyprávění. A navíc vtipné.
Takové písničky se dost často nerýmují. Jsou to – jak říkáte – spíš vyprávění. Jako ta další jezevčíkovská píseň Procházka. Tam zrovna moc rýmů není. Jen tu a tam.
Dokonce jen na začátku. Když si vyjdu na procházku / se svým jezevčíkem / do kapsy si vložím pár oblázků… Procházku – oblázků, čili něco malinkatého rýmovaného tam je, ale pak už nic. Verš je svazující. Ale v mém případě to není tak, že bych chtěl úmyslně něco napsat zrovna touhle formou. Většinou začnu psát a ono si to o svou formu samo řekne. Něco si řekne o rým, něco zase o volný verš. Ale je fakt, že jsem obecně vůči volnému verši velmi podezřívaný.
Co by měl obsahovat dobrý text?
To je různé. Někdy to může být slogan. I Can’t Get No Satisfaction, to je dokonalé vyjádření doby, stručné zachycení toho, co lidi v té době cítili. Někdy to může být zase nějaký obraz. Viz třeba Klobouk ve křoví. To je fotografie nebo plátno, co vidíš před sebou a co už ti v hlavě zůstane.
Takže začínáte od sloganu?
Jak kdy. Například na Času holin máme píseň Zapomeneš. Vznikla, když jsem ladil kytaru. Nějakou náhodou mi ujel prst a najednou byla celá úvodní fráze hotová a okamžitě mě k ní napadla slova. Ale to byla výjimka. Většinou dělám na text, ale v tomhle případě to bylo opačně.
Píšete víc v jednom zátahu nebo na několikrát?
Já bych si moc přál psát v jednom zátahu. Řekl bych, že ty lepší věci většinou napíšeš právě v jednom zátahu, ale moc se mi to nedaří. Většinou to mám tak, že vymyslím refrén nebo sloku a strašně se pak trápím s druhým dílem. Před časem jsem napsal písničku o divadle, jmenuje se Divadlo života, a tím textem jsem se opravdu dlouho trápil.
Psal jste taky texty pro někoho jiného?
Pro Vláďu Mišíka, pro Olina Nejezchlebu, pro T4. A také jsem napsal spoustu písniček pro kolegy z divadel. To jsem dělal vždycky rád, protože v takových případech píšeš věci, které bys jindy nenapsal. Navíc víš, kdo to bude zpívat, kdo to bude hrát. Na to byla Ypsilonka super. Třeba moji píseň Sprostý chlap nemůže zpívat nikdo jiný než Jiří Schmitzer. My, tedy jako Bratři Ebenové, jsme některé divadelní písničky zkoušeli hrát i na koncertech, viz třeba Já se v tom nevyznám. Ale nakonec to stejně nejlíp zpívá Kratina. Napsal jsem to pro něj do hry Matěj Poctivý jako úplně poslední skladbu pouhých čtrnáct dní před premiérou. Představte si velkého, dvoumetrového chlapa s velikánským moravským hlasem. A teď ta figura, kterou hraje, je v rozpacích, neví, co se děje, navíc je to píseň, která je docela těžká, s takovým divným orientálním názvukem. Kratina se hodně pečlivě snažil, aby to nezvoral, a čím víc se snažil, tím to bylo absurdnější. Měl při tom na nohou bagančata a na sobě vojenskou uniformu, stál tam přikrčen a snažil se to hodně opatrně zpívat. Takže ano, pro jiné lidi to člověk musí napsat na tělo a třeba i vzhledem k situaci, v níž skladba zazní.
Co vy a čeština? Použijete někdy jako textař nějaké šťavnaté slovo?
Moc takové výrazy nepoužívám. Ne že bych se jim bránil, ale pro mě – a řekl bych, že by to mělo platit obecně – to musí být strašně silně indikované. Musela by to být alespoň dvěstěprocentní indikace, že tam nic jiného nepatří. Totéž s anglismy nebo s „moderními slovy“. Tak jim říkal Karel Plíhal: „Nechci mít na desce žádná moderní slova!“ Chápu to. Já se jim ale někdy nevyhnu. Třeba takové „Tý jó“, to je klasická fráze naší doby, typický Plíhalem definovaný „moderní výraz“. Snažím se to ale nezneužívat.
Jiným takovým textařským problémem jsou obrácené přízvuky.
Těch byste u mě našli tuny. A cítím se provinile, protože jsme se jednou o tom bavili se Zdeňkem Borovcem a on mi řekl, že se mu to nikdy nestalo. Že by se radši propadl, než by napsal obrácený přízvuk. Já ho v tom obdivuji. Ale zase na druhou stranu jsem si jednou takhle postěžoval strejdovi Iljovi Hurníkovi, jak mě to trápí, že mám špatně přízvuky v některých svých písních a že je to někdy až moc nápadné. Třeba v Koledě: „Doma se nám dopředu nic nepohnulooo“, což je fakt už hodně za roh. A Ilja povídá: „Prosím tě, já bych si s tím vůbec nelámal hlavu. Podívej se na Prodanou nevěstu. Jak možná, že bych prodal svoji Mařeeenku…“ A opravdu, u Smetany je to pořád, ten se s tím fakt nemazal!
Znám jednu dívku, ta má dukáááty…
Přesně! Ale pozor, někdy to může mít i půvab. Třeba to mám rád u Nedvědů: „Je půlnoc a chce se mi spááát“ nebo „Ale dřív musím u pumpy si kafééé dát.“ Přízvuk je na to fé a ještě je to dlouhé é. Ale to slyšíš jednou a už to nezapomeneš.
Z toho, co říkáte, se zdá, že nemáte žádnou specifickou metodu, jak psát texty.
Žádná neexistuje. Já jsem šťastný, že vůbec někdy inspirace přijde. Takže jestli píseň vzniká zprostředka nebo zkraje, to je úplně jedno.
A co je z hlediska posluchače důležitější – první verš nebo refrén?
Myslím, že i to je jedno. Záleží na charakteru skladby. Může se pomalu rozjíždět, ale když se autorovi uprostřed skladby povede napsat něco silného, tak to také zabere. Že by to musela být první linka písně nebo refrénu, která tě trefí, asi není nezbytně nutné. Ale většinou to opravdu na prvních verších stojí.
Máte nějaké inspirující prostředí?
Kdybych nějaké měl, tak bych tam pravidelně chodil. Kolikrát mě ty nejlepší věci napadnou v nějakých zvláštních situacích. Zkoušel jsem už kdeco, jen aby ze mě něco vypadlo. Čili na mě nejlíp funguje sedět a psát. Třeba Honza Nedvěd říkával, že když mu to sedne, napíše za den tři písničky. To bych taky chtěl, ale já si to holt musím těžce vysedět.
Aha, takže ptát se na to, jak velký máte odpad, je asi bezpředmětné.
Je to hanba přiznat, ale skutečně mám jen malý. Já jsem fakt rád, když ze mě něco vypadne. Rád bych řekl, že jsme na poslední desku vybírali z pětadvaceti skladeb, ale musím říct, že jsem nakonec rád, když jsme ji vůbec jen tak tak dali dohromady. Já mám v sobě po letech ještě zbytek té autocenzury, jak jsem o ní už mluvil, a když se mi něco nelíbí a nejsem s tím spokojen, tak to klukům ani nepředložím.
Píšete raději v noci nebo ve dne?
U desky, na které teď děláme, to bylo tak, že přišel covid a já si řekl, že jestli ty skladby neudělám teď, tak už nikdy. Budu tedy chodit psát jako do práce. Chodil jsem do studia, takového malého, co mám na chalupě, a tam jsem seděl a trápil se tak dlouho, až jsem něco vyplodil. Ani nevím, jestli to bylo častěji ráno, v poledne nebo večer.
A co takový ten pocit, když se třeba slyšíte z rádia, že to se mi teda povedlo?
Míval jsem takový pocit u divadelních písní, třeba když jsem viděl Schmitzera, jak zpívá moji píseň a lidi se z něj mohou zbláznit. Měl jsem radost, že to funguje. Ale říct si, když jsem slyšel sebe, že jsem dobrý, že to se mi povedlo, tak to ne.
Jak vnímáte parodie?
Jak které. Některé jsou bezvadné. Jak se co povede.
Podle některých to jsou urážky autora.
Když jsme dělali Trampskou, což je samozřejmě parodie, tak to bylo v době, kdy hráli v rádiu jednu trampskou nebo country skladbu za druhou. Hlavně Nedvědy. Něco takového zparodovat, to bylo lékem na duši. Naštěstí se to stalo v době, kdy moje písničky vznikaly rychle, takže byla obratem hotová. My jsme ji pak premiérovali s Ondřejem Havelkou v televizním pořadu Ruská ruleta. Bavilo mě, že jsme ji zpívali zrovna my dva s Ondřejem, protože jsme oba tak strašně netrampský. Pak jsem potkal na Kavkách Honzu Nedvěda a ten už z dálky na mě mával a volal: Nezlobím se! Nezlobím se! Bodejť by se zlobil, vždyť ty můžeš parodovat jen někoho, kdo je výrazný, kdo je osobnost, kterou všichni znají. Když někomu v Británii udělali spitting image neboli jak jsme u nás říkali gumáka, tak to bylo znakem, že to ten člověk někam dotáhl. Koneckonců, Geňa se Suchánkem zparodovali naši píseň Já na tom dělám. Byli při tom v kabinkách na veřejných záchodcích.
Najdete ve svých písničkách momenty, kdy si řeknete, že to jste měl udělat jinak?
Velmi často. Třeba naši první desku Malé písně do tmy jsem si kvůli tomu nepustil už dobrých dvacet let. Až Tichou domácnost, co jsme udělali ve studiu u Karla Plíhala, můžu jakžtakž poslouchat. Ty Malé písně do tmy vyšly v době, kdy muzikanti našeho ražení neměli moc šancí, že by často vydávali desky, takže jsme tam nacpali, co se dalo, co jsme nasyslili za deset let hraní. Snaha tam mít co nejvíc z toho hrozně trčela.
A texty byste nepřepracovával?
K nim bych se určitě nevracel. Já nerad přepisuju. Nejhorší, co mě může potkat, je, když mi někdo řekne, abych na to udělal nějaký jiný text. Já mám v sobě tak strašně zažraný původní text, že i když mi nekonvenuje, je to pořád daleko lepší, než kdybych měl napsat něco nového. To raději jiný text na jinou muziku.
Ale ten menuet o jezevčíkovi, co jsme o něm mluvili?
Tam to bylo jinak. My jsme to nikdy v té původní podobě nehráli. Neměl jsem to ještě v sobě zafixované. Ale když kapela řekla…
Takže vy si necháte kecat spoluhráče do svých písniček?
Ale docela ano. Ne že bych je vždycky poslechl, ale kdybych vyhověl všem jejich výhradám, tak už bych nenapsal vůbec nic.
Nové album?
První album Malé písně do tmy vydali bratři Marek, Kryštof a David Ebenové už v roce 1984. Přestože patří k úspěšným a vyhledávaným formacím, dosud mají na kontě pouhých pět alb. Na to poslední nazvané Čas holin by skupina měla navázat letos. Vydání nahrávky, která vznikala ve slovenském studiu Birdland, je naplánováno na červen. Její název zatím Bratři Ebenové nezveřejnili.