Zlatá éra českých profesionálních hudebních textařů byla éra Pavla Kopty, Zdeňka Borovce, Pavla Vrby, Zdeňka Rytíře… a Eduarda Krečmara. V sedmnácti začal psát pro jednu z prvních českých rokenrolových skupin Sputnici a za šedesát let má Eduard Krečmar u OSA přihlášeno přes 1 600 písňových textů a v rozhovoru, který vznikl před pěti lety, připomínal: „Některé další nikdy ani nevyšly. Třeba u táboráků se dodnes zpívá Soumrak nebo můj text k písni Tom Dooley.“ Na sklonku kariéry psal hlavně pro divadlo. „Ne všechno bylo dobré, ale myslím, že pár věcí se mi povedlo,“ hodnotil svou kariéru.
Pamatujete si, kdy jste napsal svůj první písňový text?
Texty jsem začal psát asi v desáté třídě na gymnáziu na Vinohradech. Pod lavicí. O rok později už jsme je hráli se Sputnikama, takže to muselo být zhruba v roce 1958. Pokud si to dobře pamatuju, první byl text na anglickou píseň Island in the Sun.
Harry Belafonte. To jste byli docela aktuální!
Já jsem tou písničkou dokonce rozplakal naši paní němčinářku. To jsme byli v létě na brigádě, dva kluci a čtrnáct holek. A jak se rozplakala, podívala se dolů a tam uviděla dvacet prázdných lahví od piva. Takže ten úspěch byl kontraproduktivní.
Chtěl jste být textařem?
To nevím, ale chtěl jsem být spisovatelem. Jenže tím jsem se holt nestal. Neoficiální scénu jsem brzy opustil. Sputnici se rozpadli, nedokončil jsem školu, chtěl jsem se nějak živit, tak jsem musel trochu zchladnout a začít psát i pro oficiální zpěváky, skupiny, divadla…
A co první nahraná písnička?
No, to bylo už v dvaašedesátém, Boogie pro Jarmilku. Matně si vzpomínám na verzi od Josefa Zímy. Později jsem se dozvěděl, že to nejdřív zpíval Tomislav Vašíček, což byl hlavní zpěvák Sputniků. Tehdy se strašně šilo do textařů. Jednou to dostávali od kritiků, jindy zase od partaje. Jó, kritiky bylo hodně. Jednou, že je to málo umění, jednou, že je to málo pozitivní pro režim. Někdy bylo možná i něco oprávněné. Ale nakonec se hodně kritizovaných věcí z té doby hraje dodnes, a dávají se dokonce za příklad. Víte, jsem rád, že jsem zažil polovinu šedesátých let, dobu, která se tehdy lámala. A že jsem se na tom mohl podílet.
První nahraná písnička otextovaná Krečmarem je Boogie pro Jarmilku.
V čem se lámala?
S nástupem rokenrolu přišel ohromný zlom v hudbě. Texty najednou byly upřímnější, možná i trochu drsnější. Předtím muselo být všechno hezké, usměvavé. Ne že by to byly jen špatné texty, ale byly takové… hodné.
Já vím: „Je po dešti a kosové si štěstím pletou noty.“ Ale zrovna tohle se docela povedlo.
To určitě. I když nás to tenkrát štvalo.
Měl jste tehdy nějaký textařský vzor?
Vlastnil jsem album Voskovce a Wericha, Osvobozené divadlo mě ovlivnilo zásadně. Ne že bych se toho vždycky v životě držel, ve středním proudu, který jsem dělal, to vždycky využít nešlo, ale v písničkách pro děti či písních do divadelních inscenací mi škola Osvobozeného divadla hodně pomáhala. Ale měl jsem vzory i mezi o něco staršími současníky. Pavla Koptu, Zdeňka Borovce, Jiřího Suchého.
No, ti nebyli o moc starší.
Tak o deset let. To v začátcích znamená hodně. A já jsem moc hrdý na to, že zvlášť Borovec a Kopta mě brali za přítele, a když se jim něco nelíbilo, tak mi to rovnou řekli, popřípadě mě poučili.
Máte nějaké oblíbené písně od těch vašich učitelů, ke kterým se rád vracíte? Třeba si je zpíváte ve sprše nebo podobně…
Zrovna dneska se mi pořád vrací do hlavy Tři strážníci. Nevím proč. Nebo „Jen pojďte sem, pane…“
Hegerová, Milord.
No, to je právě Kopta.
Na text k duetu Petry Janů a Petra Jandy byl Eduard Krečmar do konce života pyšný.
Píšete raději texty na hudbu, nebo si raději necháváte své texty zhudebňovat?
Většinou texty na hudbu. Ale zkusil jsem to několikrát i opačně. Třeba nedávno jsem se dal dohromady s Vašem Patejdlem a ten zásadně píše hudbu na texty. To mi připomíná, že Hapkovi jsem také několikrát slíbil, že mu přinesu nějaký text, ale nikdy jsem to nedodržel.
Na svém kontě máte hodně přetextovaných zahraničních písní. Dokonce se někdy zdálo, že je to vaše specializace.
Vždyť už jako Sputnici jsme vícméně kopírovali cizí písně.
Jak se to tehdy dělalo? Kapelník, dejme tomu Karel Vágner nebo Ladislav Štaidl, řekl – budeme dělat tuhle písničku – a zadal vám ji?
V podstatě ano. Když jsem začínal, tak to byli Karel Vlach nebo Josef Vobruba, později pak tihle kapelníci. Nejdřív se dohodli s některým zpěvákem, řekli si, že tohle by nejlépe sedlo mně, a tak mi to zadali.
Nejspíš do druhého dne.
I to se stávalo.
A myslíte, že ty covery byly srovnatelné s původními texty?
Většinou se tvrdí, že české texty byly mnohem lepší než originály. Já s tím nesouhlasím. Původním textům jsme rozhodně neubližovali. Někdy jsou naše slova hlubší, ale původní texty tryskaly přímo z člověka, který je napsal. Prostě tečou samy. No, alespoň ty lepší. Ale tenhle pohled je daný mým přístupem. Kolegové mi občas vyčítají, že podceňuji úlohu textu, ale já říkám, že text především nesmí překážet. Nesmí prznit hudbu. Teď samozřejmě trochu přeháním, ale cítím, že v něm musí být vtip a hlavně musí vystihovat náladu muziky. Mně muzika při psaní hodně pomáhá. Bez ní je úplně prázdný papír, prázdná hlava.
Já bych se ještě vrátil ke coverům. V posledních pětadvaceti letech jich ubylo.
Ono se toho hodně změnilo kvůli konvencím a autorským právům. Kdysi se vůbec nedodržovala témata originálu. Teď to většinou nejde. O to je dnes textování přejatých věcí těžší. Ale i tak je někdy s podivem, co projde, a co ne. Mně se teď stává, že čím jsem blíž originálu, tím spíš mi to majitelé práv neschválí. Zrovna na poslední desku mi neprošel jeden ze dvou textů. Závrať, původně Hot Stuff.
Myslím, že na téhle Gottově desce se vydařila píseň Marku Ztracenému.
Tam je všechno řečené hodně naplno. Takhle bychom to v naší generaci asi nikdy nenapsali. Leda v náznacích. Skrytě. To je hodně dobrý text.
Když se dal Eduard Krečmar dohromady se skladatelem Pavlem Krejčou, vznikl hit Věry Martinové Až na vrcholky hor.
Jaký by měl být dobrý text?
Text má spoustu uplatnění a všude jsou trochu jiné priority. V první řadě by měl dobře vystihnout myšlenku nebo legraci, prostě svůj cíl. A v druhé řadě by měl být v souladu s hudbou a českým jazykem. Mě dodnes pobuřují obrácené přízvuky. Najednou to zní rušivě a člověk hůř vnímá obsah.
To je problém českých hiphoperů. Angličtina jsou v podstatě jamby čili přízvuk na druhou slabiku, a k tomu ještě spousta jednoslabičných slov. A to v češtině nemáme.
U nich to samozřejmě může být věc přesvědčení. Ale spíš si myslím, že je to neumění. Hip hop může textaři dát dokonce větší prostor, než když musí ještě dodržovat melodickou linku. Tím pádem by z něj měl rytmus tryskat snadněji a správněji. Ale když to mají obráceně, tak to asi tak chtějí. Já nevím, možná to tak dokonce cítí. Když se třeba vrátím k Voskovci a Werichovi, taky měli občas přízvuky špatně. Jenže obvykle to bylo tak vtipné, že to člověk nevnímal jako chybu. Ale to byla fakt jiná úroveň.
Celá moje generace hudebních kritiků žila představou, že píseň musí mít nějaké hluboké poselství. Čím složitější, tím lepší.
Může být. Když chcete silné poselství, musíte mít i silnou píseň. Jen by to neměla být univerzální cesta. Písnička může i pobavit nebo vybídnout k tanci. Vlastně i to je poselství: Pojďme se radovat.
Já jsem spíš myslel zpívanou poezii, která je někdy komplikovaná. Člověk pochopí obsah sdělení po dvacátém nebo třicátém přehrání desetiminutového díla.
To je píseň od písně. Můj recept je: Ať to zní co nejvíc samozřejmě. Ale ona je to hrozná dřina. Třeba Pavel Vrba. Možná to vypadá kacířsky, protože to byl můj největší životní kamarád, ale mně se od něj daleko víc líbí srandičky jako Dáma při těle než všechna jeho složitá rocková alba. Někdy z takových věcí cítím určitou exhibici. Abych vypadal jako básník! Ale jinak měl Pavel pár tak báječných věcí, že jsem měl vztek, že to nenapadlo mě.
Máte nějakou pracovní metodu? Začínáte od refrénu, od sloganu?
Když se dělá na hudbu, tak je samozřejmě důležitý slogan. A taky první řádek by měl být hodně silný. Koneckonců to platí všude. I v beletrii. Takže se dá začít buď od jednoho, nebo od druhého. Ale ještě předtím musíte vědět, o čem to celé bude. Někdy se stane, že píšu na přeskáčku. Mám třeba nejdřív hotovou čtvrtou sloku a pak mi teprve dojde to ostatní. A často se stane, že čtvrtou sloku musím předělat, protože mi se zbytkem nejde dohromady.
Zajímá vás něco českého, co teď slyšíte z rádií?
Možná to zní překvapivě, ale připadá mi, že se toho zas tolik nezměnilo. Je jiná doba, takže se otevřela jiná témata, třeba sex. Je lepší, že kapely můžou vystupovat jako kluci z ulice. Někdy je trochu moc vulgarit, ale je dobře, že vůbec mohou být. Vadí mi ale jejich necitlivé užití.
Pavel Dobeš, Ivo Jahelka, epika v písni. Zpívané historky. Jak takové věci vnímáte?
Písnička je hodně malý prostor, a když se do ní povede vmontovat celá historka, tak to je hodně dobře.
Je nějaká píseň z těch více než patnácti stovek, na kterou jste obzvláště pyšný?
No, spousta jich za moc nestojí, ale pyšný? Možná Není nám už sedmnáct. Nebo některé skladby ze šedesátých let. Nebo jsme se dali dohromady s Pavlem Krejčou a napsali Až na vrcholky hor pro Věru Martinovou. A ona povídá, že už nechce žádný kopce, protože předtím měla Malý dům nad skalou, ale že tohle chce mít.
To potěší. Ale někdy tu písničku musí člověk tahat odněkud až z paty, připadá mu blbá a pak se diví, že má úspěch.
Třeba „Mám jeden hit na magneťáku…“ Takhle nějak to začínalo. Můj kolega Michal Bukovič říkával, že text musí vyznít tak, jako kdyby člověka právě napadl, i kdyby nad ním seděl bůhvíjak dlouho. Zlatá slova.