Nahrávka No Burp! vznikla ve zkušebně asi za dva dny a vyšla zhruba ve třiceti kusech. Protože ji sám Márdi nevlastní, zjišťoval nedávno od kámoše, Pítrsova spolužáka, který tento klenot uchovává, přesné datum, kdy Vypsaná fixa poprvé počmárala hudební svět. Bylo to 20. srpna 1994, a pokud bude zájem fanoušků dost intenzivní, o čemž v půlce dubna téměř vyprodaný první večer svědčí, a nastane správná konstelace hvězd, možná se tady na Střeláku bude hrát i přesně na kulaté výročí.
Když Márdi s Dydlou, tedy manažerkou kapely Lídou Karlíkovou, přichází na ostrov, ukazují si, kde co bude stát, a rekapitulují, co všechno je potřeba dořešit. Střelecký ostrov je asi to nejkrásnější místo, kde můžete v Praze uspořádat koncert, ale není to jen tak. Stávala zde přes léto velká scéna, ale dnes už se tu až na pár výjimek smí hrát v podstatě jen akusticky. A tak si pořádné pódium, které obejme to zdejší malé dřevěné, bude muset Vypsaná fixa donést. Na ostrov kamionem nedojedete. Všechno musíte snést po schodech z mostu. Náhradní zdroj energie, protože výpadek proudu už zde kapela zažila, lze přitáhnout z lodě. Ale ještě předtím možnosti zdejšího elektrického vedení prověří elektrikář, s nímž proběhne jedna z mnoha schůzek, které podzimnímu koncertu na výjimečném místě uprostřed Vltavy předchází.
Mohlo by se zdát, že koncem srpna hudební oslava vznikne mávnutím kouzelného proutku, ale když poslouchám Dydlu, jak si povídá s Kateřinou Královou, která Vypsané fixe zajišťuje PR, zatímco Márdi trpělivě pózuje našemu fotografovi, jenž byl, než ho okouzlil hudební svět, zvyklý pracovat se světovými modelkami, uvědomuji si, že za jedním večerem je o mnoho víc mravenčích úkonů, než by mě vůbec napadlo. A za tímhle konkrétním večerem je třicet let muziky, přátelství a práce navíc.
Úplně první klip Fixa natočila k Nině z alba Brutální všechno.
„Dva vinyly, jeden coviďák, jeden fesťák, takhle bych to viděl,“ vzpomíná Márdi, když se ho ptám, co všechno už na ostrově s kapelou zažili. Křtila se tu Kvalita, vinyl Tady to někde je a Fixa tu uspořádala festival Letní tlení. Jednou zde hrála viru navzdory. „Člověk vypadne z města a cítí se tu dobře. Vždycky to bylo dobrý, akorát když jsme tu měli koncert během covidu, zapomněl jsem, že druhý den ráno vstávám dělat časoměřiče na plavecké závody své dcery. Přijel jsem domů pozdě, a když jsem pak ráno vlezl do bazénu, kde je chlor a vlhkost, dost jsem bojoval,“ usmívá se Márdi, jak se mu to vybavuje. „Zachránil mě šéf časoměřičů štamprlí na seznámení,“ vzpomíná na poslední koncert a jeho poněkud bizarní okolnosti. Covid, necovid. Zkuste fanoušky Vypsané fixy udržet během koncertu v sedě…
Nejmíň slavící typ
Vinyl pojmenovaný Tady to někde je byl pokřtěn Vltavou, i když nešlo ani tak o samotný křest, jako o pokus hudbu z něj propašovat do uší andělům. „Hodil jsem desku do Vltavy – inspiroval mě Dan Bárta, který v jednom rozhovoru říkal, že hodil Anděla do Vltavy, že jich má moc. Tak jsem mu to tam poslal, aby měl co poslouchat. Ale někdo to album vylovil a přivezl mi ho. Mám ten obal vysušenej, zkrabatělej od řeky.“ Počasí ten den předvedlo solidní bojkot, ale ani provazy deště Fixí lid nezlomily. Jak jinak. Dydla vzpomíná, jak houževnatí fanoušci stáli ve frontě na album a nechávali si ho podepsat.
Protože život potřebuje kontrasty, měla by po deštivém a pandemickém koncertu logicky přijít pro změnu pohoda – nastolme tedy ideální vizi pro 30. výročí kapely. Na ostrov s rodinou přijdete v brzkých odpoledních hodinách, vezmete děti, jelikož hrát budou i Márdiho Mixle v Pixle. Užijete si piknik na špici ostrova, vyslechnete koncert Wódi, který se stal roadiem Fixy před lety právě díky akcím na Střeláku a propojení s Malostranskou besedou. Potom si užijete kapelu Rudovous, jež také slaví třicet let na scéně a hraje v ní zvukař Fixy Martin Černý. Vychutnáte si krásné počasí pozdního léta. V závěru večera potom všechnu zbývající energii odevzdáte oslavě výročí své oblíbené kapely – budete si zpívat písničky, z nichž některé vás provází tři dekády, jiné vznikly nedávno, ale přesto už se v rámci repertoáru Fixy staly klasikou. Přesně takhle to bude.
A to přesto, že Márdi přiznává, že sám není slavící typ. „Naopak jsem nejmíň slavící typ. Shodou okolností včera jsem byl na narozeninách basáka Mixle v Piksle. Kdysi mu ukradli basu, kterou měl moc rád, a jeho kamarád teď udělal krásný a dojemný překvapení, vybral peníze a sehnal stejný typ v Americe, vytáhl ho do hospody, že jdou jen tak na pivo, a tam čekali všichni, kdo se na tom podíleli, a dali mu tu basu a zazpívali Happy Birthday,“ vypráví Márdi a já čekám, že pointou bude, že se nechal přemoci kouzlem okamžiku. Nikoli. I teď se při té představě lehce ošívá. „Márdi, když má narozeniny, je to, jako by ten den nebyl,“ směje se Dydla. Nevadí – protože jedna jistota existuje – méně energie kvůli tomu mít letošní koncerty Fixy nebudou. Napůl plynu tahle parta jet na pódiu stejně neumí. A neumí ani jet na setrvačnost, takže kdyby odmítla slavit, beztak by si na letošní sezónu vymyslela něco extra.
A kromě toho kapelní narozeniny na rozdíl od těch vlastních zpěvák a kytarista nakonec slaví docela rád.
Ruzyně na Rock for People. Tehdy bylo kapele 15.
„Pamatuju si třeba na ty páté, kdy jsme šli dokonce do hospody, a pak jsme udělali koncert všech pardubických kapel u Žlutýho psa, to bylo fajn,“ vzpomíná Márdi a Dydla dodává. „Já ty výročí držím a třicítka si oslavu zaslouží, zvlášť když jsou v takové formě. A podívej kolem – z jedné strany máš Karlův most a z druhé Národní divadlo, kde jinde bys to chtěla udělat? Musíme si udělat hezký den, rozhodli jsme se udělat si to totálně po svém a nepodřizovat se žádným zajetým pořádkům,“ říká Dydla a připomíná, že i když už má se svou kapelou na Střeláku pár zářezů, není vůbec automatické, že tam mohou koncert uspořádat znovu – za to vděčí výjimce od Prahy 1, která přihlédla mimo jiné právě k akcím uspořádaným v minulosti. Proběhly bez komplikací a s respektem k této unikátní lokaci.
Hrdinové nekecaj a hrajou s Fixou
Střelákem to letos ovšem nekončí: „Narozeniny dostaly tři pilíře. Střelák, každoroční speciální vystoupení na Rock for People, tentokrát s hosty, a pak podzimní turné ke třiceti letům – to bude také s hosty. Na různých zastávkách s námi budou hrát různé kapely, vysvětluje Dydla a Márdi ji doplňuje: „Pro mě je to vlastně složitý, jsem zvyklý, že někam přijedeme, nemáme žádný playlist a hrajeme, co nás napadne, ale na Rock for People hrajeme pokaždé, a tak pokaždé vymýšlíme něco exkluzivního.“ Fixa tak na festivalu hrála například v oblecích s orchestrem, taky tam nahrála živák, který s Ondřejem Ježkem přes noc smíchali a už druhý den na místě prodávali, nebo loni naživo zaznělo celé album Bestiálně šťastní, což obnášelo se znovu naučit některé z písní, jež časem ze setlistů vypadly. „Letos by tam s námi měl být Petr Fiala z Mňágy, Dušan Neuwerth, Honza Muchow snad i Ondřej Ježek. Pak jsme se letos seznámili s Jirkou Hrdinou, zjistili jsme, že na nás chodí a je fajn chlap, a protože hrdinové nekecaj a jdou do tmy, slíbil mi, že se to naučí a přijde. Pak by tam měl být Xavier Baumaxa, kluci ze Znouzectnosti, Supice ze Sester a další…“ I tenhle koncert by se v budoucnu mohl stát dílkem jednoho světového rekordu, ale o tom více až někdy jindy.
Spříznění muzikanti se kolem Vypsané fixy vystřídají i na podzimním turné. Fialu doplní celá Mňága, nebudou chybět generační souputníci Wohnout, Xavier Baumaxa, „kterého obdivujeme, respektujeme a máme ho rádi“, vysvětluje Márdi a prozrazuje, že aniž by to tehdy věděl, chodili spolu v Ústí na peďák. Xavi tehdy hrál v kapele Tluin – Tlustý intelektuál. „Pak jsou tam Tři sestry, kapela, která nás podle mě nejčastěji zve na své akce, i když hrajou trochu něco jiného než my, máme dobré vztahy. A pak ještě Znouzectnost, ta nás poprvé vzala do legendárního pražského klubu Mlejn před větší množství lidí, když na nás ještě nikdo nechodil,“ vyjmenovává Márdi. „Samozřejmě i spřízněné pardubické kapely Dukla Vozovna a Volant, se kterými paradoxně málo hrajeme, teď si to užijeme. Nedávno jsme měli vtipné setkání. Potkali jsme se všichni na benzínce v Mohelnici – každý jel z jiného hraní, nebyli jsme domluvení, skvělá náhoda. A ještě s námi někde zahraje náš roadie Wóďa.“ Dydla dodává, že se všichni objeví i ve Velké Lucerně. Ale zatím o tom prý neví. Jestli je znáte, vyřiďte jim, že se na ně těšíte.
Ptám se Márdiho, jestli má jako frontman kapely, která je proslulá energií svých koncertů (tohle spojení je nadužívaný, ale kdo zná Fixu, ví, že sem patří), vždycky do hraní elán. „Hraní je v klidu, nejtěžší je cestování. Lidi musí odpočívat. Zjistili jsme, že v naší mikrozemi je lepší se v noci vracet domů. Možná kdyby se udělala statistika, tak v kapelách, které to nedělají, bude mnohem větší množství personálních změn a různých problémů. Muzikanti jsou jenom lidi a lidi mají trable a je to furt taková vlnovka. My ve tři vyrazíme a ve tři se vrátíme a odpočineme si od sebe. Je to lepší. Ale samozřejmě před dvaceti lety jsme to takhle hozené taky neměli.“ V kterou chvíli je jako muzikant nejšťastnější? „Nejlepší je, když na místě, kam dorazíš, vylezeš na pódium, přijdou lidi, dáš první dvě tři a víš, že to bude supr.“ Zabývá se někdy otázkou, co to znamená být muzikantem na doživotí? „Sleduješ ty party kolem sebe a některý už tu desku třeba nevydaj, jako třeba The Cure, kteří ji slibují patnáct let. A teď jsem si říkal, že už ji možná opravdu nevydají. To je nejhorší. Že maj ty písničky, ale řeknou si, tak už dost. Ale kdo ví, třeba je to naopak úplně supr.“
Na Kusech radosti zasahuje i slavný Bagrista ze Suezu.
Ptám se Dydly, co je vlastně kromě číslovky důvodem k oslavě s Fixou pro ni? „Mě nejvíc těší, že si udrželi mladou energii. Moc nevidím rozdíl mezi koncerty tehdy a teď. Spíš mě to baví, čím dál víc. Hrají líp a chodí spousta mladých lidí. Z toho mám největší radost,“ říká a zdá se mi, že kouká trochu zastřeně. Což si teď uvědomuju, že si totálně domýšlím, protože má na sobě sluneční brýle. „Jo, to ti udělá velkou radost, když jsi generačně jinde a přijdou lidi, kteří chodí na střední školu. Ve dvaceti je to normální, dnes je to skvělý,“ přitakává Márdi a oba se shodují, že velkou práci v tomhle směru odvedly Mixle v Pixle, projekt bubeníka Pítrse pro děti. „Děti si zvykly na můj hlas. A těm, co bylo na začátku šest, je dneska osmnáct.“
Dobře tedy, další generace fanoušků dorůstá, deska vzniká, co víc si přát? „Já chci, aby se měli všichni rádi. A aby byli kluci zdraví a chodili lidi, co jiného. Nic dalšího není potřeba, všechno ostatní zařídíme,“ začíná manažerka, jakou si každá kapela může vysnít. A Márdi? „Vidíš nějaký horizonty. Když je to teď dobrý, tak je pravděpodobný, že to bude pokračovat, což je po té době, co hrajeme, fajn. A hlavně jsem moc rád, když pokračují kapely před námi, říkám výborně, vidím je tam před sebou na té cestě. Vidíš Mňágu, Visáče, Znouzectnost nebo Davida Kollera. A říkáš si: Hele, před nima jde Petr Janda a to teda my tam můžeme dojít taky!“
A dál pokračuje. „Je dobrej. Ono je jednoduchý smát se ve dvaceti Petru Jandovi nebo Vypsaný fixe s Wohnoutama. Ale pak ti dojde, že to není legranda. Spousta lidí to nezvládla. Odpadli, vzdali to, povedla se jim jenom jedna nebo dvě desky a najednou na ně přestali chodit lidi. Dlouhodobost je to, oč tu běží, takže myslím, že právě ta dlouhodobost je něco, co bych si přál dál. Čas je v něčem férový a v něčem zase hrozně nekompromisní. Teď se těším, že to zvládneme tady na Střeláku, a pak pojedu domů, dám si na benzínce drink a budu nadšený a spokojený v dodávce, že to bylo dobrý. Ten moment, kdy cejtíš, že to fakt bylo dobrý, je ale neuvěřitelně krátkej proti tomu, jak dlouho se snažíš, aby proběhl. Takže je fajn vyrejt si to navždy do paměti a pokračovat dál.“