Jordan začíná obyčejným povídáním. Tentokrát prý plánuje s rodinou strávit u oceánu možná i pět měsíců. Chce během nich natočit videoklipy k dalším singlům a využít k nim podobně postižené „kreativní“ lidi, kteří taky žijí částečně nomádským životem. V tropickém ráji není problém najít „ruce“, které mu s tím pomůžou.
Mimo jiné si hodlá na chvíli odskočit do Bangkoku na natáčení s Marcellem, s nímž nahrál písničku Sex & The City. Některé klipy budou jistě obrazově stejně působivé jako Memory Lane, ve kterém stoupá s dětmi za svítání na místní sopku. Jiné možná nebudou tak malebné, ale i tak jistě velmi silné. Třeba jako ten ke skladbě Too Far – možná nejkrásnější a jistě nejsmutnější písni, kterou dosud Jordan Haj napsal. Vznikla ve chvíli, kdy na něj dolehl rozpor reality. Ve stejné chvíli, kdy si jedni objednávají předražené Buddha bowls, aby léčili své vystresované duše, na jiném místě světa probíhá nesmiřitelný konflikt blízkých sousedů.
„Tady se mi povedlo něco, co jsem vždycky chtěl umět udělat,“ myslí si Haj. Napsal píseň, která, pokud jí rozumíte, láme srdce. Na poslech je ale krásná, až veselá, ovšem těžší téma už mít asi ani nemůže. „Je zpovědí vojáka – teroristy. Když se nechám ideologií unést moc daleko, dostanu se zpátky domů? Půjdou ty strašné věci vzít zpátky?“ Na jedné straně je izraelský voják, který má na rukou krev a neví, co dělat. Na druhé straně kluk z Gazy, který se ptá, proč mu říkají, že jsou všichni stejní, když on se narodil s nápisem terorista na čele. „Ptá se sám sebe, jestli to neposere. Okolí ho tahá hrozně daleko a on neví, co udělá. Jestli je cesty zpět.“
Videoklip k Memory Lane vznikl při výstupu na sopku Batur.
Až tam se dostal příběh alba, které začíná písní The End of the World, jenž podle Jordana předurčila jeho postapokalyptickou náladu. A taky nastolila, jak si zpětně uvědomil, vypravěčský styl.
Plavající uprchlíčci
„Tohle je příběh, který asi budu vyprávět celou svou kariéru. Píšu z pozice fiktivního
post-apokalyptického světa. Je to zvláštní stav, do kterého při tvorbě přirozeně upadám. Je to zvláštní nečas, moment posledních deportací z planety Země. Atmosférou to připomíná film Potomci lidstva. Nevím, čím to je. Možná tím, že jsem vyrůstal v Izraeli, možná tím, že na mě vždy silně působila atmosféra letišť, na kterých jsem strávil hodně času,“ zamýšlí se Jordan. „Určitě je to i tím, že mi nikdy nikdo nedal pocítit, já sám, lidi kolem ani okolnosti, že bych někam naplno patřil.“ Ve všech písních se více či méně odvíjí příběh nomáda putujícího krajinou konce světa. Reálný svět kolem bohužel tomuto příběhu neustále poskytuje příhodné kulisy. „Pár měsíců po černém dni v Izraeli jsem seděl v kavárně na Bali a četl menu zdejších ezo-spratkolidí, kteří si léčí dušičku, a zároveň jsem viděl, jak se bombarduje Gaza, trpí lidi v Izraeli i Gaze, všichni se radikalizují a moji kamarádi se mnou přestávají mluvit, protože nemám co mlít, když tam nejsem. Říkal jsem si, tohle je ono, takhle to asi vypadá, ten konec světa, o kterém jsem psal na začátku. Upřímně mi to zlomilo srdce. Jako občan Haj jsem to nedal. Nečekal jsem sice nikdy nic lepšího od těch mých národů, ale naplnila se má černá můra,“ říká Jordan a vysvětluje své pocity: „Je to, jako když Trump vyhrál první mandát – úchylný miliardář je najednou král. Všechno hrozné, co jsem si o nás myslel, se fakt najednou děje. Někdy se děje to nejhorší humanitární neštěstí a do toho si lidé objednávají soul healing bowls, protože přijet z bohatství jejich domova do zdejšího ráje bylo moc stresu. Měl jsem umělecký breakdown. Představoval jsem si, jak jim přináší ty misky, v kterých plavou ty malé děti, a oni je vrací a stěžují si, co tam dělají ti malí uprchlíci. Chtěl jsem to původně nazvat Vegan Cannibals,“ vrací se Jordan ke skladbě Too Far. „Jíme vegansky, ale požíráme se navzájem,“ Název skladby se nakonec změnil na Slovensku ve studiu Adriána Líšky, kde také původně velmi pomalá píseň, smutný gospel, nabrala v první části větší tempo.
Fanoušci píší dopisy
Jordan své pochmurné vize v hudbě ztvárňuje srozumitelně, i když ne zcela napřímo. „Miluju přímočarost hip hopu, ale nejsem jí schopen. Navíc žánrově jsem jinde, takže by to tomu ani neslušelo. Zároveň nepíšu jako Radiohead, na kterých jsem vyrůstal. U nich člověk přesně neví, o čem mluví, jen cítí náladu a hledá vlastní výklady. Ve svém psaní jsem se ocitl někde uprostřed a mám pocit, že to dopadlo na půdu pochopení,“ má radost z toho, že se mu tak může podařit oslovit kohokoli a kdekoli. „Těší mě, že cítím, že nedochází k žádným velkým dezinterpretacím.“
Když se písničky dokutálejí k jeho bývalým spolužákům z Izraele nebo do Ameriky, mohou jim porozumět. Ještě blíž srozumitelnosti sdělení (pro domácího posluchače) se hudebník posouvá v českých textech. Cítí to prý i z reakcí, které jsou najednou daleko konkrétnější. „Lidi píšou pár řádků o tom, co při poslechu cítili, nebo která věta je rozsekala. Vypráví mi své vlastní příběhy. Najednou jsou to úplné dopisy. Představa, že v anglofonním světě mají muzikanti takový ohlas na své anglické písničky, je krásná. Chápu to, mě jako posluchače taky nic nerozseká tolik jako české texty. Když jedu v osm ráno v autě poté, co jsem hodil děti do školky, a všechno kolem se bortí a já poslouchám Kryla nebo třeba rap nebo Nohavicu – prostě něco, kde slova přesně zařezávají skalpely do reality – prožívám to nejsilněji. Mateřský jazyk tuhle schopnost má,“ vysvětluje Jordan. Pokud dokáže teoreticky aspoň z poloviny něco takového, bude to meta, v kterou ani nedoufal.
Písně v češtině umožňují ještě větší porozumění se zdejším publikem.
Dostat to k lidem
Zároveň s pocitem porozumění a satisfakce, kterou přináší napojení na posluchače, přiznává ale Jordan Haj také neuspokojení, co se týká dosahu, kterou jeho hudba zatím má. Ne všechno je optimální a daří se podle plánů. Je ale asi třeba si přiznat, že je pořád svým způsobem na začátku. V posledních čtyřech letech vydal několik singlů, až nyní přišel se dvěma debutovými alby najednou. A i když člověk vezme v úvahu jeho koncertování s hudební i životní partnerkou Emmou Smetanou, sólová tvorba je něco, s čím se publiku v podstatě pořád ještě představuje. Nastává nerovnováha mezi tím, kolik lidí zná jeho jméno a kolik jeho hudbu.
„Svým způsobem jsem alergický na to, když se na koncert dostanou lidi, kterým říkám zvědavci – znají nás z bulváru. Zároveň je to ale funny. Když pak ale přijdou po koncertu a jsou mile překvapení, že jsme real a máme úžasné muzikanty, je to vlastně hezký moment. Kdybychom každého člověka, co nás zná, dostali na koncert a kdyby, teď jsem optimista, osmdesát procent z nich bylo nadšených, byla by to bomba a jsme za vodou.“
Konverze čtenářů bulvárů ve fanoušky ale neprobíhá zázračným mávnutím kouzelného proutku. Ptám se proto na zatím nenaplněná očekávání, která hned zkraje našeho povídání zmínil s tím, že je pro něj úlevné si od nich občas vytvořit odstup. Třeba právě tím, že odjede daleko od domova. „Je to průběžná věc. Moje cesta hudebním průmyslem je trochu metodou pokus a omyl. Jsem v popovém světě, ale nejsem klasický popový interpret, nikdo mi nepíše písničky, nedělám duety pro duety, jen proto, že by mohly fungovat. Vždycky jsem ale zatím v podstatě vydával pod nějakým major labelem, ale není to takový ten pracovní vztah – nikdo mi neříká, co mám dělat. Vždycky bylo vše stoprocentně autentické a dle nejlepšího vědomí, svědomí a vkusu. Moje duše vlastně je poprocková. Necítím to jazzově ani super heavy hardcorově. Motivace a způsob tvorby i vydávání jsou pro mě nedotknuté kalkulem, a tudíž výsledky jsou všelijaké,“ uvažuje Jordan.
„V Praze se velmi snadno dostávám do frustrací. Vzdálenost i jiné časové pásmo pomáhají se jich zbavit.“ Samotného ho baví poslouchat především umělce, u nichž vnímá podobnou autenticitu, o niž se sám snaží. Z mladé generace jmenuje například Pam Rabbit či Sofiana Medjmedje. V době, kdy můžete vytvořit popovou písničku s dokonalým hlasem během pár vteřin pomocí umělé inteligence, prý nemá smysl poslouchat kohokoli, kdo do tvorby nedává naplno a bez kompromisů sám sebe.
„Výhoda je, že jsi jako umělec v plné své integritě a máš pocit, že na tebe nikdo nemůže sáhnout. To je skvělé a vážíš si sebe, svých písniček a hudby. Máš radost, kterou asi nemůžeš mít, když to děláš jinak.“ Že se pak stane, že písnička, ve kterou jsi stoprocentně věřil, tak trochu propadne, je díky takovému přístupu cena, která se dá unést.
Písnička The End of the World určila tón příběhu, který Jordan ve svých písních vypráví.
Vzhledem k tomu, že Jordan s Emmou a dětmi chtějí tentokrát na Bali zůstat déle než obvykle, mě zajímá, jestli zde hodlají koncertovat. „Martina a Lukáš, zakladatelé prvního punkového kadeřnictví v Praze, tu vytvořili nádherné místo, kde se potkává zdejší komunita, tam jsme měli koncert několikrát. Hráli tam třeba i PSH nebo NobodyListen. Asi by šlo hrát i jinde, ale není tu žádná seriózní scéna, spíš je to ráj expatů. Jsou to spíš lidi, o kterých napíšete písničku, než že bych se s nimi chtěl kamarádit,“ přiznává Jordan. „Jediné jejich téma jsou peníze. Lidi, co tu tráví nějaký čas, spíš zajdou radši na nějakého DJe, než aby poslouchali nějaká moje poselství.“
Pokud byste vy, čtenáři, chuť se do oněch poselství zaposlouchat naživo měli, vězte, že první možností u nás bude křest dvou alb v Roxy. Naplánován je na 29. května 2025.
Ve dvou se to lépe táhne
Jordan Haj se na dvou albech – českém Bez jména a příjmení a anglickém The Ultimate Playlist for the End of the World poprvé prezentuje sólově. Vyzdvihuje ale taky roli báječných muzikantů, jimiž se obklopuje, i své ženy Emmy Smetany, která se více či méně podílela na písních. „Lezeme si navzájem do psaní a její podíl na produkci je zásadní. Mám v tom směru štěstí, že spolu žijeme, protože kdyby se tomu věnovala, byla by ta nejlepší producentka. Já spíš jen nahazuji nápady a písničky s kytarou. Já si to složím a napíšu a řeknu, jaký zvuk si představuji, ale jsem velmi otevřený tomu, co navrhnou ostatní. Pracuji jen s lidmi, kterým důvěřuji víc než sobě,“ říká Jordan.