UPOZORNĚNÍ: Pro čtení tohoto článku a jeho hlubší pochopení autor silně doporučuje poslech přiložených odkazů na kapelní videoklipy.
Je pravdou, že dostat se k žánrům, jako jsou progresivní metal, instrumentální metal nebo djent, je pro většinu posluchačů tak trochu běh na dlouhou trať. I já jsem musel postupně přes techničtější rockové a metalové subžánry „vyrůst“ do fáze, kdy jsem podobné hudební styly začal sám od sebe vyhledávat a nořit se do vírů spletitých kytarových harmonií a nerovných rytmických podkladů. Kdo si touhle cestou prošel, možná ho zpočátku uchvátily jen větší světová jména právě typu Polyphia, Periphery nebo Plini. A že by se také v České republice mohla objevovat nějaká skupina podobného ražení, by ho zřejmě ani nenapadlo. Notabene na světové úrovni.
Jenže si představte, že v podobném duchu vznikl v době covidu (roku 2019) také v našich končinách pozoruhodný projekt s ještě zvláštnějším názvem Grapefruit Astronauts. Na svědomí ho má trojice instrumentalistů ve složení Zdeněk Kaplan (kytara), Samuel Palán (bicí) a Jiří Kubík (basa), která už má na kontě několik singlů, poměrně slušná streamovací čísla a v nejbližší době se chystá debutovat albem.
Byl jsem proto rád, že jsem kluky ulovil na jejich vůbec první rozhovor, ve kterém mi projekt blíže představili. Zajímavé bylo pro mě hned v samotném úvodu našeho setkání zjištění, že projekt zakládali původně ve dvou Zdeněk se Samuelem na základě cigaretových pauz na pražské konzervatoři.
Kouzlo svobodného stylu
Ačkoli jsem v úvodu tohoto povídání nastínil téma djentu a progresivního metalu, Grapefruit Astronauts nejsou úplně kapelou, kterou byste do těchto škatulek jednoduše vložili. Jejich čistě instrumentální hudba v sobě svévolně míchá všemožné vlivy, což je na téhle partě vlastně to nejkrásnější. Kapele nedělá sebemenší problém do muziky vložit i pěkné ambientní podklady, díky čemuž jsou jejich kompozičně propracované skladby hodně barvité i emočně proměnlivé. Nádherné melodie, dramatické rytmické zvraty, velké gradující pasáže i poklidné plochy s decentními syntenzátorovými vložkami – to všechno při poslechu téhle talentované skupiny zažijete.
Co je však na kapele obzvlášť cenné a zároveň sympatické, je její přístup ke skládání písní, na kterých se nesnaží jen předvádět svůj muzikantský um – jak s oblibou říkám, tady se nejedná o zbytečné honění hmatníků.
„Řekl bych, že jsme pobrali dost velkou inspiraci od chorvatského instrumentalisty Davida Maxima Micice, který dělá hodně progresivní instrumentál. Líbí se mi na něm, že jeho muzika je dost založená na silných melodiích. Od začátku jsme chtěli, aby ta muzika nebyla úplně přehnaně technická, což třeba mě osobně zas až tolik nebaví,“ říká Samuel, kterého záhy doplňuje i kapelní šéf Zdeněk, jenž skladby pro projekt skládá i produkuje. „Chceme kombinovat hodně žánrů a dělat to, co nás baví. Celé to postupně vyplynulo tak, jak jsme to cítili.“
Nutno podotknout, že téhle kapele se nějaké „kopírování“ či „napodobování“ rozhodně vyčíst nedá. Která kapela (třeba i ve světě) vám totiž nabídne zhudebněný recept na japonskou polévku ramen? Záměrně zde narážím na jeden z nejpovedenějších singlů kapely s názvem Ramen62, díky kterému jsem Grapefruit Astronauts začal blíže prozkoumávat.
Už jen samotný úvod téhle famózní instrumentálky vás přenese do světa japonských anime filmů, jejichž vliv na výslednou tvorbu Zdeněk přiznává. „Ty japonské vlivy do toho hodně vnáším já, japonská kultura mě totiž hodně přitahuje. Původně v tom songu měly být i hlášky z anime filmů, ale nakonec jsme to tam nedali kvůli copywritingu, měl jsem z toho obavy. Song se jmenuje Ramen díky hlavní postavě z příběhů slavného Naruta. A proč 62? Protože v hlavním motivu písně je 62 not. Tenhle „jídelní koncept“ ale u nás začal už se skladbou Wolfish Tomatoes. Skoro za každým názvem u nás stojí nějaká vtipná historka,“ konstatuje dále Zdeněk, který zároveň přiznává, že byl Ramen62 do určité míry inspirován názvem skladby Levitation 21 od arménského skladatele Tigrana Hamasyana.
Sami a pořádně
S působivou estetikou skladeb Grapefruit Astronauts se také pojí celkový vizuál kapely, která si dává hodně záležet i na videoklipech. Ostatně ke každé své skladbě nějaký vydali, a to ryze z vlastní produkce. „Obecně se držíme myšlenky dostat do klipů i trochu srandy a nadsázky. Připadá mi, že tenhle technický žánr často svádí k tomu se tvářit vážně a pekelně. Typickým příkladem je právě Ramen62, kdy jsme se snažili promítnout recept na ramen, který si člověk uvaří při poslechu tvrdší hudby. Jinak se snažíme mít vizuál na stejné úrovni, jako je samotná muzika,“ říká baskytarista Jirka, který je zároveň dvorním videomakerem kapely.
Možná i proto stačila kapela prozatím nahrát „jen“ osm singlů. Některé skladby dokonce pilovala i celý rok, jen aby byl výsledek zkrátka perfektní. „Trvá nám to všechno trochu déle… Ale veškerý proces se stále zkracuje. Od začátku nám trvalo, než jsme získali ty zkušenosti a schopnosti s celkovou prací kolem produkce. Ze začátku jsme třeba rok ladili jednu písničku. Přitom demonahrávek máme v šuplíku opravdu hodně,“ konstatuje Samuel, který se pro změnu stará o finální postprodukci a mix skladeb.
„Dokud nejsme se songem spokojení, tak ho prostě nevydáme. Takže i intervaly mezi vydáváním singlů jsou občas delší. Znovu totiž zopakuji, vždycky pro mě bylo důležité dělat vlastní hudbu. Rozhodně mi nikdy nešlo o to psát nejlepší hudbu a předhánět se. Chceme, aby naše hudba měla něco navíc,“ dodává kapelník Zdeněk, který zároveň poukazuje na globální povahu djentu a jiných progresivních žánrů.
„Díky tomu všemu máme určitě více posluchačů v zahraničí. Instrumentální muzika má po celém světě malý záběr posluchačů a myslím si, že se u této muziky musí uvažovat celosvětově… Takovou hudbu ani nejde mířit na „nějaké“ české publikum. Myslím si, že to takhle vnímají ta největší jména žánru, jako jsou Plini nebo Animals As Leaders. Na druhé straně má tahle hudba dar oslovovat lidi de facto kdekoli na planetě. Nás třeba nejvíce lidí poslouchá v USA a v Indii.“
Půjde to naživo?
Na Grapefruit Astronauts je rovněž zajímavé, že se doposud v jejich případě jedná „pouze o studiový projekt“. Přesto má kapela velké ambice přenést atmosféru a sílu svých písní i na pódia.
„Doufám, že se nám to podaří. Samozřejmě chceme hrát naživo, ale je to zároveň složité. Chceme totiž hrát takhle ve třech a dovrstvit to všechno naživo třeba samplery. Upřímně, je tam hodně partů, které bude obtížné zahrát naživo, což ale rozhodně neznamená, že hodláme do budoucna dělat kompromisy,“ objasňuje Zdeněk, který mě zároveň trochu zaskočil, když přiznal, že hodně skladeb a kytarových riffů původně skládal na klavír. Některé bicí party jsou dokonce kvůli šílenému tempu téměř naživo nehratelné. „Některé části je hodně obtížné na kytaru vůbec zahrát, máme tam hodně nepřirozených přehmatů pro kytaru. Jsem ale s tím vším spokojený, jen se to musím naučit, což zabere nějaký čas.“
Osobně jsem velmi zvědavý, jak se téhle partě podaří všechny složité kompozice představit naživo, měl by to teď být její hlavní cíl. Po osmi vydaných singlech se nyní chystají vydat EP, kterým zakončí „první éru“, a brousí si zuby na albový debut.
„Máme v plánu první velkou desku, která je skoro hotová. Bude mít sedm písniček, trochu šouplých jiným směrem, než jsme se doposud prezentovali. Bude to temnější, ovlivněné více klasickou hudbou… a bude to trochu jiná fúze. Nejblíže k tomu má asi náš poslední singl Swan Puddle,“ zakončuje naše povídání Zdeněk a po rozloučení nasazuje velký černý klobouk, který můžete ve všech klipech Grapefruit Astronauts vidět. A já vám je všechny vřele doporučuji ke zhlédnutí.