Album Gorila vs. Architekt vyšlo v roce 2008. Jeho příběh je ale nutné začít vyprávět už o čtyři roky dřív. Všechno to začalo v Německu, kde tou dobou Vladimir víc než rok bydlel, a jak bylo jeho zvykem odjakživa, nasával všechno kolem sebe. „Žil jsem tam mezi radikálníma typografama. Naučili mě poslouchat elektroniku, techno. Jenže to, čemu se říkalo techno u nás, to bylo něco jinýho. Když jsem o tom někomu řekl, myslel si, že buď jezdím na Czechtekk, nebo do Radosti žrát koule na house,“ vypráví Vladimir 518, jak ho poprvé pohltila elektronická scéna ze severu Evropy, zvuk Detroitu i alternativní britská elektro hudba. Tedy sound, který měl u nás v té době jen pár fanoušků a v hip hopu si ho uměl představit málokdo.
Svoji „novou vizi světa“ ale nenasával jenom z muziky. V Německu poprvé viděl komunity tvůrců z různých uměleckých oborů, kteří tvořili v ateliérech vybudovaných v opuštěných fabrikách – dávno předtím, než u nás otevřela Meetfactory. Nakoukal zásadní sci-fi snímky včetně původního Tronu, ještě než se dočkal remaku.
Fascinoval ho Bauhaus, kombinování disciplín a modernistický přístup k uměleckému dílu. Obzory si rozšiřoval každý den. „Našel jsem jinej svět, kterej u nás tehdy nikdo neznal,“ shrnuje Vladimir, jak se mu otvíraly oči.
Vrátil se do Prahy a hořela mu hlava. Všechno, co nasál, začal okamžitě přenášet do vlastního života i tvorby. Založil vydavatelství Bigg Boss, s PSH natočili Rap’n’roll, druhé řadové album, které překvapilo striktně elektronickým zvukem. „V mojí hlavě byla ta elektronická emoce dlouho,“ vzpomíná. „Vždycky jsem poslouchal mrdavý a zároveň inteligentní věci.“
To všechno přitom byla jenom příprava na zásadní nahrávku, na které chtěl vůbec poprvé mluvit jenom sám za sebe. „Na základě Rap’n’Rollu mi došlo, že je třeba udělat sólovou desku. Těšil jsem se na to, protože kapela je vždycky kompromis. A já si uvědomil, že jsem už hudbě propadl. Dřív jsem ji bral jako doplněk. Vnímal jsem se spíš jako výtvarník. To se ale od roku 2006 změnilo. Najednou jsem hudbu dělal úplně naplno. Na Gorile se to pak naprosto umocnilo. Byla to moje sebedefinice.“
Sebedefinice.
Lépe album, na které se jedna z nejvýraznějších postav českého rapu od vydání odkazuje snad vším dalším, na co sáhne, vystihnout nelze. „Každý tvůrce jednou v životě zjistí, že celý život dělá jedno velké téma, točí se kolem jednoho systému. A Gorila vs. Architekt je můj systém, kterej se zobrazuje ve všem ostatním,“ souhlasí Vladimir 518. „Je to napětí mezi vysokým a nízkým. A taky zkoumání, co je to příroda. V čem jsme dodneška přírodní a v dobrým smyslu slova primitivní. To je věc, kterou budu řešit vždycky.“ To album je fascinující procházka po městě, na které se střetává člověk se systémem, který sám vytvořil, stejně jako s civilizací a společností. A přes všechny tyhle filozofující výklady je to navíc strhující album s docela přímočarou energií.
„Je to pro mě důležitá deska i z jednoho důvodu, který je skoro nepopsatelný. Deset let předtím mi spousta lidí říkala: Ty vole, proč toho děláš tolik? Vždyť se vyčerpáváš! Říkali mi to rodiče, kluci z kapely, moje holka: ať se začnu na něco soustředit,“ vypráví Vladimir 518. „A já jsem na to sveřepě kašlal a dělal dál spoustu věcí paralelně. Cítil jsem, že se to jednoho dne protne. A protnulo se to na Gorile. Je to komplexní deska, kterou jsem napsal, sehnal jsem si producenty, pracoval s nimi, do toho jsem si udělal obal, vyšlo to na našem labelu Bigg Boss,“ vypočítává. K tomu připravil i audiovizuální show s programovanými lasery a synchronizovanými světly. Ke každému tracku natočil video, které se pak promítalo na koncertech…
Takhle celistvý přístup u nás neměl obdoby zdaleka jen v rapové scéně. „Když jsem odcházel z Roxy ze křtu, říkal jsem si: This is it, ty vole. Po tolika letech frustrací se to stalo!“ vzpomíná Vladimir.
Věci, kterým byste nevěřili
Ukojit vnitřní potřeby je jedna věc. Album Gorila vs. Architekt ale srozumitelně promlouvalo i k široké škále posluchačů. Vladimir svým sólovým debutem propojil český hip hop s jinými světy. A ze svojí komunity, která už tehdy byla zatraceně velká, se dokázal poprvé posunout jinam. „Můj záměr byl ukázat, jakej doopravdy jsem. Sólovka je moje komplexní vidění světa. A to byl od útlého dětství hudební digging všeho. Já jsem vždycky poslouchal všechno. Jsem ovlivněný vším. Mám spoustu hvězd, které nemají s hip hopem nic společnýho a přitom mě neskutečným způsobem utvářely. A Gorila vs. Architekt už je to odbržděný já, který sere na to, co si o tom bude kdo myslet.“
Bylo to album, na kterém Vladimir přestal řešit, co na něj řekne kdo ze „scény“. Jinak by nevyšlo v době, kdy elektronika byla ještě pořád pro řadu lidí sprosté slovo a experimentální přístup se v hiphopové scéně nenosil. Jenže, no a co. „Byla to emancipační deska, kde jsem zkombinoval úlet s úletem a ono to nějak fungovalo,“ ohlíží se Vladimir.
Patrné je to už z intra, ve kterém David Vrbík zkombinoval sci-fi zvuky s ohlasy Beatles a dalšími nečekanými detaily. Vladimirovi šlo o to vytvořit „mozkovej odlet pryč“. I proto mezi samply zazněla i slavná replika z filmu Blade Runner. „Vidím věci, kterým byste vy lidé ani nevěřili…“
Svou fascinaci sci-fi Vladimir ještě umocnil ve skladbě Pražský producenti jsou top, která dodnes zůstává monumentálním dílem českého hip hopu. Dala by se označit za art rap? „V podstatě jo. Je to zběsilá, dvanáctiminutová skladba. Já jsem od třinácti let zásadně ovlivněnej živákem Pink Floyd z Pompejí. Tam jsou kompozice Echoes a tyhle věci mě utvářely. Přijde mi normální udělat dvanáctiminutovou skladbu, ve které se mění tempa, nálady a způsoby vyprávění a světy,“ ohlíží se Vladimir.
Ve strukturách tracků se na své sólovce neinspiroval na východním ani západním pobřeží USA. Zásadní vliv na něj kromě Pink Floyd měly rané desky Black Sabbath či pozdější Kraftwerk. „Cítil jsem, že přesně takhle to chci dělat,“ vzpomíná.
Zásadní pro něj bylo setkání s londýnským elektro producentem, který si říká DMX Crew, a přestože se světem hip hopu nemá moc společného, souhlasil s prací na tracku Václavák. „Není to vůbec počítačová hudba. DMX Crew dělá jenom na hardwaru takový to pure syntetický elektro, ale starýho ražení. Byl jsem šťastnej, že jsem si od něj mohl koupit beat,“ říká Vladimir o vzniku skladby s hostující Kateřinou Winterovou. „On se tomu vždycky tlemil: Pro mě je to nějaký hatla, patla, hatla patla – disko – hatla, patla, hatla, patla – fresh – a tak dále,“ popisuje Vladimir pobaveně vlastní hudbu uchem Angličana, který o české kultuře ani jazyku netušil nic.
V jedné skladbě se přitom setkal i s odkazy na Pražský výběr, kterých je ostatně celé album plné. „Není to přitom kapela, na které bych vyrůstal,“ říká přitom Vladimir. „Ale ty slogany mi naskakovaly samy. Jsou součástí našeho kulturního povědomí.“
Sraz byl ve středu, Lešku
Přátelství s Michalem Kocábem a zbytkem Výběru přišlo až později. V době, kdy Vladimir 518 vydával svoji debutovou sólovku, ho mimo hiphopovou scénu (přes veškerou její sílu) znal málokdo. Důležitou součástí jeho alba přitom byli hosté „z jiných světů“. Když se z refrénu skladby Děti prázdnoty ozval hlas Leška Semelky, na posluchače to ve své době nutně působilo jako nečekaný střet dvou vesmírů.
„Vznikalo to trochu složitě. V té době jsem neměl takový sociální kredit, abych zvedl telefon a objednal si featuring,“ začíná s vyprávěním příběhu té písně Vladimir. „Dodneška si pamatuju, jak ten track píšu. Bydlel jsem v jednopokojovým bytě, spíš ateliéru, na Žižkově, který byl z betonu.“
V té době si vypěstoval zvláštní zálibu: po nocích chodit sám do heren a nonstopů, sledovat život a chlastat u toho vodku.
„Úplně jsem ulítnul na těch neonových hernách, které už jsou dneska pryč. Ty neonový, darksidový provozy mě něčím hypnotizovaly: měl jsem pocit, že je to Tron. Že jsem v tom sci-fi,“ vzpomíná Vladimir. „Vždycky jsem někam zalezl, začal sám chlastat na baru a čekal na interakce, který se vždycky začaly dít.“ Začal se bavit s barmankou, s typama, co hráli bedny, nebo s ženskou, co si sedla smutně na bar. Zajímavé bylo všechno. „Pozoruješ ty povrchy a ty lidi a najednou zjistíš, že umělej mramor na baru má opravdu strukturu vesmíru. A najednou vidíš věci,“ líčí Vladimir. Děti prázdnoty nejsou nic jiného než popis toho, co viděl a zažil v pochybných neonových podnicích pod vlivem vodky.
„Když jsem ten track dopisoval, napadlo mě, že by byla prdel, kdyby ten refrén zazpíval někdo úplně nepravděpodobnej,“ pokračuje s další nepravděpodobnou historkou. „Představoval jsem si, kdo by asi tak v 90. letech hrál z rádia. Nevím, proč mě napadl zrovna Lešek Semelka. Jenže, sežeň ho.“
Telefonní číslo nakonec sehnal od Davida Kollera.
„Zavolal jsem mu a říkám: Dobrý den, tady Vladimir 518, já dělám hip hop…“
A on na to: „Kdo?“
„Vladimir 518.“
„Vy se jmenujete číslem?“
„No…“
„Tak dobře, já nevím, já ale hip hop nedělám.“
„Tak jsem se mu snažil vysvětlit, že nepotřebuju, aby dělal hip hop. Moc to pořád nechápal, ale byl milej. Nakonec mi řekl: Tak se sejdeme ve Vršovicích v hospodě u Bulhara. To je takovej nonstop, já tam chodím na pivo.“
Sraz byl ve středu v poledne. A Vladimir si dal pozor, aby byl na místě včas.
„A tak přijdu ve středu v poledne do toho nonstopu a tam je úplně vožralej Lešek. Jdu za ním a říkám: Čau, já jsem Vladimir.“
„Nazdar, nazdar, Lešek, těší mě.“
Vladimir se ptá: „Co je? Dyť seš úplně vožralej.“
A on: „Hele, neměli jsme tady sraz včera ve dvanáct?“
„Ne, ne, středa ve dvanáct, jsem si jistej,“ trvá na svém Vladimir.
A Lešek? „To nevadí, já jsem počkal!“
„A takhle jsme se seznámili.“
Celá tahle scénka dokonale zapadla do příběhu a vyznění Dětí prázdnoty. Písničku spolu dokončili, dokonce k ní vznikl i klip. A zarezonovala i u samotného Semelky. „Ještě o spoustu let později mi napsal, že si to po dlouhý době poslechl a že je šťastnej, že v tý písničce je. Že to pro něj je jedna z důležitých skladeb jeho života,“ říká Vladimir.
Větou: „Z lidí je mi k zblití, přesto nedokážu bejt sám,“ jako by tehdy o životě v současné společnosti řekl to nejpodstatnější.
Výstřely ve vzduchu
A pak je tu Smíchov–Újezd. Skladba s Hugo Toxxxem, která i v malebných kulisách Prahy evokuje divoké dobrodružství. „Je to autentickej popis jednoho dne, který se skutečně do atomu stal tak, je to tam popsaný. Byl to jeden z nejbláznivějších dnů v mým životě,“ vrací se Vladimir k příběhu „srpnové noci“, kdy „dva zmrdi měli moc“.
Všechno to doopravdy začalo hádkou, po které si myslel, že se na dobro rozešel se svou ženou, a tak to odjel se svým parťákem Orionem léčit do baru na Újezd. „Tam jsme do sebe začali klopit všechno možný a po x pivech, panácích a jointech jsme konstatovali, že potřebujeme něco tvrdšího. Rychle někdo něco sem,“ líčí Vladimir.
„Přichází náš kámoš, pankáč, a my mu říkáme: Dělej, dej nám nějakej kokain, ty vole.“
A on: „Kluci, nemám, ale mám pervitin.“
A Vladimir na to: „Tak dělej, ty vole.“
„Takže jsme si tehdy dali čáru pika. A octli se v naprostým kosmu.“
Do toho přichází Hugo Toxxx s igelitkou barev a říká: „Láďo, dneska jsme měli jít tagovat.“
A Vladimir na to: „To ne, v tomhle stavu ne!“
Jenže dohoda byla dohoda. S pocitem nesmrtelnosti se ti dva nakonec vymotali ze sklepení Újezda, ihned začali zuřivě tagovat, aby je za pěti rohy okamžitě chytila policie. „Fakt se tam i střílí do vzduchu, honěj nás, Hugo uteče, já neuteču, protože nejsem schopen ničeho. A začíná pacifikace. Policajti mě nejsou schopný zpacifikovat, protože jsem v šíleným stavu. Přijíždí další auta, jsem připoutanej k topení, do toho jim furt nadávám…“ líčí to Vladimir. Všechno se odehrálo tak, jak je to ve skladbě do detailu popsané.
„Kdo tu šplíchal ty bílé skrvny?“ ptá se policista.
A to najetého Vladimira jenom pobouří: „Říkám mu: Vždyť ty vůbec nevíš, že jsou to chromový fatcapový tagy. Co děláš ve městě?! Ty vůbec nerozumíš urban světu!“
Jenže tím historka nekončí. Nakonec Vladimir potuje do cely se skutečným penerem, ze kterého je cítit hniloba a rozklad. „Bylo mi toho člověka líto a říkal jsem si: Dobrý, já takhle překopanej a vožralej a ty v tomhle stavu, teď to tu spolu musíme přežít…“ pokračuje v líčení. „Ale on najednou začal šustit a já zjistil, že si honí péro.“
„A já si říkal: Co ještě dneska zažiju?!
A jemu: To tady nebudeš dělat, kamaráde… Fakt nejsem ve stavu, abych to byl schopen dohromady zvládnout.“
Skutečná katarze ale přišla až s propuštěním. „Pamatuju si, že přestože ta noc byla šílená, tak ráno bylo pěkný. Šel jsem domů a říkal si: „Wau! To byl den,“ vzpomíná Vladimir 518.
Nemůžu se zalíbit všem
Albem Gorila vs. Architekt Vladimir 518 vkročil na území, kam už ho část dosavadních fanoušků odmítla následovat. Dobře je to patrné v tracku Nemůžu se zalíbit všem, ale vlastně i v detailech dalších skladeb, které se tehdejšímu pojetí hip hopu u nás vzpíraly. Od překvapivě rozverně swingující kouzelnické skladby HCHB, která se chytla na pražském Radiu 1 a překvapivě začala „trendovat“ i v Polsku, kde se z ní stal takový rapový Jóžin z bážin, až po experimentální pasáže, které dal Vladimir dohromady s Ondřejem Anděrou z WWW. V jeho části skladby Pražský producenti jsou top, která zní jako z Městečka Twin Peaks, se inspiroval Vladimírem Holanem a jeho Modlitbou kamene a básněmi v neexistujícícm jazyku. „Začalo mě fascinovat posouvat jazyk do abstraktní polohy. Proto jsem se Sifonem začal pracovat na obrácených slovech. Fascinuje mě, když něco řekneš, pak to otočíš a ono to funguje v tom rytmu podobně, ale už tomu nerozumíš,“ vypráví Vladimir.
A za jednu z nejlepších skladeb na albu dodnes považuje tu asi nejpodivnější a zároveň nejabstraktnější, která dostala název Chci k ohni blíž. Výmluvné je, že s Anděrou ji dodnes improvizují na společných vystoupeních. „Uvědomil jsem si, že mě zajímají barevný věci, který mají spektrum. Za vrcholný desky považuju ty, který jsou schopný tě provést horskou dráhou,“ shrnuje Vladimir 518, co mu práce na sólovém debutu dala.
Na řadě je jemnost
„Po Gorile jsem měl pocit, že nejsem schopen natočit další sólovku. Nešlo o to zalíbit se lidem, ale obstát sám před sebou. A to je velký psycho,“ vrací se Vladimir 518 k tomu, co kromě úspěchu a skvělých recenzí po vydání alba následovalo. „Obstát ve vlastních očích je složitější než uspět u ostatních. Udělat sám před sebou krok dál, to není sranda.“
Co se sólových alb týče, zatím udělal ty další kroky dva. „Gorilu mám rád za dřevnost a odvážnost ve svý době. Zároveň je nedokonalá a těžká. Celý je to tuhý. Idiot je lehčí a svižnější, je to jiná kapitola stejnýho příběhu. Definitivní propad do neřešení toho, co kdo na to, je Ultra Ultra,“ rekapituluje Vladimir 518. Poslední jmenovaná nahrávka je vůči posluchači místy až bezohledná. Připomíná tok slov bez refrénů a rezignaci na snahu poskytnout záchytné body.
Přesto to zřejmě není konec cesty. „Furt mám pocit, že bych měl udělat ještě jednu sólovku. Bylo by dobrý mít jemnou desku,“ uzavírá Vladimir 518 své vzpomínání. „Otázkou ale je, co je v mým případě jemnost.“