„V červnu pojedeme na Glastonbury,“ napsala nám Astrid Hudečková, manažerka programu Songs of Roma v době, kdy svůj program zveřejnila scéna zvaná Unfairground. Na pestrobarevném plakátu se jejich jméno skví sytě růžově. Publikum, které zavítá do jedné z nejpodivuhodnějších oblastí slavného britského festivalu zvané Unfairground v pravý čas, čeká koncert projektu, který tvoří Jan Dužda a Oto Bunda a manažerka, ale i zpěvačka Astrid. Přečíst si své jméno na oficiálním plakátu muselo definitivně uklidnit i samotné hudebníky, pozvánku na akci totiž dostali 1. dubna a nemohli si tak zpočátku být jistí, zda nejde o aprílový žertík.
Jaký je příběh vaší účasti na festivalu Glastonbury? Jak jste se tam dostali?
Oto: Je to zároveň legrační a zároveň to vnímám jako vzkaz od vesmíru. Moje první vzpomínka spojená s touto cestou je, jak na mě volá (manažerka projektu Songs of Roma) Astrid, jestli vím, co je Glastonbury… Samozřejmě jsem věděl. Řekla: „Nevím, jestli to je 1. apríl, ale dostali jsme e-mail od manažerky jedné ze scén s pozváním na festival.“ Vzhledem k velkoleposti toho festivalu mě ani nenapadlo, že bychom na něm mohli být. Když jsem se to dozvěděl, od první chvíle jsem ale cítil, že to není vtip, ale že vesmír něco chystá. To, že nás ta paní „jen tak“ našla na Instagramu a pozvala, považujeme za zázrak.
Jan: Víte, v mém životě se občas stává, že velké věci přicházejí zcela nečekaně. Často ani nevím, jak moc jsou významné. A přesně tak to bylo i s Glastonbury – s tím rozdílem, že tentokrát jsem věděl, o co jde. Jenže zpočátku jsem moc nevěřil, že se to skutečně děje. První oslovení z Glastonbury opravdu přišlo na Apríla, takže si jistě dokážete představit, že jsme byli všichni trochu zmatení a nechtělo se nám tomu věřit.
Čemu ale věřím, je to, že náš přístup k hudbě, k našemu kulturnímu dědictví – a především to, co chceme prostřednictvím Songs of Roma předat – nám tuto cestu umožnil.
Na vašich webových stránkách je blogový příspěvek s titulkem Sing today & you will change tomorrow. Jakým směrem svou hudbou a workshopy chcete měnit budoucnost?
Oto: Odpovím vám osobně, jak to cítím. Když mi bylo 25 let, všechno jsem ztratil, byl jsem psychicky na dně, protože jsem si myslel, že svou šanci na naplněný život už jsem promarnil. Padl jsem doslova na dno, ale v jednu chvíli jsem pochopil, že musím odejít. Vydal jsem se na novou cestu a začal se věnovat hudbě, díky které jsem procestoval velký kus světa a poznal velké množství kultur a to mě změnilo. Až později jsem pochopil, že nikdy není pozdě a že život a budoucnost si nemůžu nalinkovat. Člověk se musí prostě jenom odhodlat, otevřít a vykročit. Vše ostatní čeká na cestě, přesně tak, jak jsem to zažil já.
Když bych v těch pětadvaceti letech neudělal: „Zpívej dnes a změníš zítřek“, tak bych stále seděl na jednom místě a ztratil bych svoje srdce. Věřím, že zpěv je cesta k něčemu, co nelze ztratit, co je hluboko v nás, jen to musíme otevřít. Chtěl bych hudbou vytvářet prostor, kde se mohou lidé otevřít a vykročit na cestu.
Jan: Jde o vnitřní změnu. Dojít k rozhodnutí být aktivní, a ne jen sedět a říkat si, co je špatně, nebo co se mi nelíbí. V takové chvíli je důležité položit si otázku: „Co můžu udělat, aby to bylo jinak?“ Pokud chceme cokoli ve světě změnit, musíme začít u sebe. Věřím, že právě tím začíná proces opravdové změny. Rozhodl jsem se, že chci – společně s Otou – sdílet naši hudbu se světem. A tím minimálně ovlivnit naši vlastní budoucnost. A ještě doplním, že se řídím heslem: „Co v životě nezměníš, si zvolíš!“
„Jde mi především o to dotknout se pochopení jinakosti,“ říká o workshopch Songs of Roma Jan.
Co se na svých workshopech snažíte účastníkům předat především?
Oto: Jde mi hlavně o ten prostor otevřenosti. Vidím to na workshopech v praxi – v pátek jsme jakoby cizí a v neděli po těch několika hodinách zpívání jsme jako jeden, jedno… dlouholetí přátelé. Chci lidem hlavně sdělit, že není čeho se bát, že tu pořád jsme na světě spolu.
Jan: Mně jde především o to dotknout se pochopení jinakosti – naučit se s ní pracovat, nebo si ji alespoň uvědomit. Uvědomit si, že to, co je jiné, nemusí být nutně špatné, a že se toho nemusíme bát. Chci hledat cestu k opravdové toleranci – k tomu, abychom dokázali vidět člověka jako jednotlivce, se všemi jeho vlastnostmi, jeho kulturou a tím, co ho utváří.
V tuto chvíli víme, že vás v rámci Glastonbury čeká vystoupení na scéně zvané Unfairground, která svým zaměřením upozorňuje na nespravedlnost ve společnosti. Je to pole pro subversivní umění.
Oto: Ano, je to obrovská čest a vážím si toho, že existuje taková scéna, kde můžeme vystoupit s žánrem, který děláme – tedy romskou world music – něčím, co souvisí s mými kořeny. Je krásné, že můžeme hudbou předat obsah, který také mohl díky historickým událostem zcela zaniknout. Svět je prostě někdy hodně nefér místo i v tom, že skutečná živá hudba zaniká a nahrazují ji automatické generátory zvuku anebo hudba, která je dle mého mínění úplně plytká.
Jan: V dnešní době je nesmírně důležité upozorňovat na společenskou nespravedlnost! Je jí až příliš, a jsem rád, že můžeme svou hudbou přispět a podpořit úsilí všech, kteří na ni upozorňují. Umělci bývají často těmi, kdo jsou v čele, a mě těší, že se k nim můžeme přidat!
Projekt Songs of Roma byl dosud zaměřen především na workshopy, ale nyní vás čeká nahrávání vlastních písní a rodí se z něj i regulérní kapela. Chápu to správně?
Oto: Během pandemie, kdy kulturní svět skomíral, jsme museli být hodně kreativní, abychom našli cestu, jak přežít. Byli jsme moc rádi, když jsme s Jéňou mohli vést workshop v Zittau, který nás tak nějak po letech spojil a řekli jsme si, že to nás dělá šťastnými. Kapela se zrodila přirozeně s tím, jak jsme na workshopech zpívali ve třech hlasech a pak jsme dostali nabídku i na vystoupení.
Jan: Naší prvotní aktivitou byly workshopy, ale jsem rád, že se naše práce dál rozvíjí. Přidáváme další činnosti – například kapelu. Co se týká nahrávání, jedná se o naši autorskou tvorbu. Je pro nás přirozené vytvářet nové písně a tím přinášet další žánrovou rovinu do tak rozmanité hudby Romů.
„Chci lidem hlavně sdělit, že není čeho se bát, že tu pořád jsme na světě spolu,“ říká Oto k významu workshopů, jež účastníkům přináší pocit jednoty.
Oba jste profesionální hudebníci s mnoha zkušenostmi – co vás vede k tomu nejen publiku hrát, ale pracovat s lidmi i jiným způsobem?
Oto: Pro mě osobně je ten kontakt s člověkem víc, než nějaký mega koncert v aréně. Když už jsem dostal ten dar tvořit hudbu, tak cítím zodpovědnost sdílet ji. Mě ty momenty, kdy jsme v menší skupině s lidmi, opravdu naplňují. Je to slovy nepopsatelné. Tak člověk ve zrychlené verzi vidí, jak funguje vesmír. Co vydáš, to se ti vrátí.
Jan: Nepovažuji se za profesionála, ale já i Oto pocházíme z romských hudebních rodin, kde se hudba předává jako řemeslo. Díky tomu má každý z nás svůj jedinečný hudební podpis. Těžíme z vlastní rodinné hudební historie, která obsahuje mnoho vědomostí a zkušeností. Myslím, že je to naší přirozeností – jednak to vychází z tradice našich rodin, kde se vždy hrálo pro někoho, a jednak mě osobně k tomu vede snaha o žánrové vyvážení na romské hudební scéně. Chci ukázat tu hudební tradici, která – alespoň mám ten pocit – trochu ustupuje do pozadí.
Napadají vás na první dobrou nějaké konkrétní písně, na které se obzvlášť těšíte, až je na Glastonbury zazpíváte?
Oto: Těším se na všechny, vybrali jsme jen ty, které fakt milujeme a zpíváme rádi. Já i Jéňa tvoříme také vlastní hudbu, takže na festivalu zazní i opravdu čerstvé novinky. Ty budeme nahrávat v červnu ve studiu.
Jan: S Otou hrajeme jen ty písně, které máme rádi, nebo je společně reharmonizujeme, aby se nám líbily. Určitě chceme hrát to, co nás formovalo. U mě jsou to především písně z Rokycan – od kapely Kale, Rytmus 84 (Giňovci) – a v neposlední řadě i naše vlastní tvorba.
Co vás jako hudebníky nejvíc formovalo?
Oto: Pocházím sice z rodiny hudebníků, ale paradoxně mému hudebnímu vývoji se nikdo nevěnoval. Já jsem ale cítil, že hudba je moje cesta. Jako kluk jsem poslouchal nejen tradiční romskou cimbálovou hudbu, ale i slovenský folklór. Miluju klasiku, jazz, ale třeba i art rock – to, co mě v hudbě dokáže zaujmout je silná emoce, něco magického, opravdového - bez ohledu na žánr. Proto si rád poslechnu Luise Miguela nebo i Guns N' Roses.
Jan: Formovalo mě vlastně všechno, co mě obklopovalo už od dětství. Můj děda, který byl rodinnou hudební legendou. Můj táta, který hrál s Věrou Bílou ve skupině Kale. Mé sestry, které si každý den pouštěly hudbu. A samozřejmě všechny romské kapely od konce 90. let. Z neromského prostředí to byl určitě Stevie Wonder a mnoho dalších umělců a hudebních skupin. Ale nejvíc mě začal formovat ten okamžik, kdy jsem si uvědomil, co pro mě hudba znamená – že je mojí součástí. Od té chvíle se nejen na hudbu díváte „jinýma očima“, slyšíte „jinýma ušima“, ale především cítíte něco hlubokého, co ve vás zůstává.