Téměř tři dekády brázdí The.Switch českými kluby i festivaly. Mezi fanoušky si vytvořili pověst veteránů rockového crossoveru, a to i díky poutavým českým textům. V čele kapely od začátku stojí její zakladatel Michal „Majkláč“ Novák, kterého většina zná jako zakladatele kapelního portálu Bandzone.cz nebo jako spolumajitele rostoucí agentury RedHead Music zastupující přední české interprety. Společně s ním The.Switch téměř od samého začátku táhne také zpěvák Štěpán Šatoplet, jehož vokální výkon rezonuje na nové nahrávce intenzivněji než kdykoli předtím.
Album Skrytý místa se mimořádně povedlo. Proto jsme si s oběma sedli, abychom probrali nahrávku, za kterou je vyjma skvělé studiové práce mladých producentů Filipa Vlčka, Damiána Kučery a Daniela Hudčeka také spousta dřiny, emocí a odříkání.
Album je venku od listopadu. Jaké z něj máte pocity?
Majkláč: Jsem s ním osobně moc spokojený. Myslím si, že velkou zásluhu na tom má náš producent Filip Vlček. Paradoxně jsem zrovna od této desky neměl žádná velká očekávání, a dopadla skvěle, takže mám obrovskou radost.
A jak ji přijali vaši fanoušci?
Majkláč: Reakce jsou nadšené, a to opět navzdory mojí původní představě, že to bude spíše deska vydaná „hlavně abychom zase něco měli“. Spousta lidí nám teď píše, že to je nejlepší album v historii kapely a že to jsou starý dobrý The.Switch. Ty reakce jsou pro mě dost příjemným překvapením.
Štěpán: Přesně tak. Ke mně se dostávají také samé pozitivní ohlasy a je to hodně příjemný. Za sebe totiž musím říct, že nemám příliš v oblibě proces nahrávání. Nikdy jsem se v tom nevyžíval. A zrovna tohle byla konečně deska, u které jsem se ničím nestresoval. Určitě v tom značnou roli sehrál právě Filip Vlček, nahrávání pod jeho taktovkou probíhalo trochu jiným způsobem.
Jakým?
Štěpán: Tentokrát jsme nebyli tlačeni termínem a nehořela nám pověstná koudel u zadku. Všechno jsme si dělali v klidu a byl to celkově velmi příjemně strávený čas. Vlastně jsem si poprvé po sedmadvaceti letech nahrávání užíval…
Majkláči, proč jsi od toho nic neočekával? Přece jen jste na té desce spolupracovali s tandemem mladých a velice talentovaných producentů. Kromě Filipa Vlčka ještě s Damiánem Kučerou a Danielem Hudčekem.
Majkláč: Možná to vycházelo z toho, že polovina desky je poskládaná z takzvaných „b-sides and rarities“. Procházeli jsme náš „kreativní demo-šuplík“, kde jsme našli až čtyřicet starších věcí. Všechno jsme si to poslechli ve zkušebně a u několika poslechů jsme si řekli: Ty jo, to je docela dobrý! Proč jsme to nikdy nedodělali?!. Měli jsme z toho pocit, jako by řada těch demáčů uzrála. Některé, i třeba osm let staré věci, nám přišly úplně aktuální a pořád nám měly co nabídnout.
Jak to myslíš?
Majkláč: Hudbu děláme primárně pro svůj vlastní pocit. Rozhodně si neříkáme, co a jak by se fanouškům líbilo či nelíbilo, takhle moc přemýšlet neumíme. Díky tomu, že ta deska je posbíraná převážně ze starých nápadů, neměl jsem z toho všeho pocit přehnaně kreativního vyjádření. Paradoxně za ta léta zjišťuji, že čím více na něčem lpím a mám dobrý pocit ze skvěle odvedené práce, tak se to pak u lidí tolik nechytne. Zkrátka neexistuje absolutně žádná korelace mezi tím, jak to vnímám já a fanouškovská základna. V tomhle případě mé očekávání bylo velmi malé, a proto říkám, že jsem nadšený a překvapený zároveň.
K té desce plánujete třináct koncertů včetně křtu v pražském klubu Bike Jesus, který bude 4. dubna. Na turné si s sebou berete mladé metalcorové divočáky Severals. Nebojíte se, že vám zboří stage dřív, než na ni vůbec vylezete?
Štěpán: Naopak! Když ji zboří, tak to bude super!
Pro mě je to zajímavé spojení kapel dvou odlišných generací. Jak vůbec došlo k téhle spolupráci?
Majkláč: My jsme se dřív seznámili s jejich zpěvákem Dominikem Fenclem díky klipu k singlu Kolo kolo a tehdy jsme si padli do noty. Ještě předtím jsem se k němu dostal díky vlastnímu pořadu Majkláčova pitevna, kde se postupem času objevilo několik klipů Severals. Ačkoli jsou spíše technickým metalcorem, vnímám u nich podobnou vlnu emocí a energie, na které se společně vezeme. Oni prostě nejsou jen tupá mlátička plná breakdownů. Mají v sobě určitou melancholii a vtíravou tenzi, která se ti začne dostávat hluboko pod kůži. Mám pocit, že The.Switch mají v hudbě něco podobného.
Pojďme se blíže přesunout k desce Skrytý místa. Opět vám ji otextoval Tomáš Tajchner, který v minulosti psal třeba pro Lenku Dusilovou, Anetu Langerovou či Petru Janů. Není to vaše první spolupráce. Jak to funguje?
Štěpán: S Tomášem spolupracujeme roky a troufám si říct, že je naším dvorním textařem. Většinou pošle text, který my usadíme na již hotové instrumentální demo. Upravíme na míru základu různé pasáže textu a jednotlivé bloky. Upravenou verzi textu následně opět posíláme Tomášovi, který do toho ještě po svém zasáhne tak, aby to dávalo smysl i jemu.
Po tvůrčí stránce tedy nemáte problém, když vám někdo píše texty na míru?
Štěpán: Rozhodně ne. Tímto způsobem děláme hudbu od začátku, vždycky jsme měli někoho, kdo nám texty tvořil. Párkrát jsem se pokoušel o vlastní texty, ale nebylo to ono. Žiju moc spokojený a nevzrušivý život a nemám v sobě to pnutí a potřebu se z něčeho vypsat. Každopádně si vždycky v těch textech najdu nějaký vlastní příběh, okamžik nebo zkušenost. To je důležité, protože do celku potřebuju promítnout vlastní emoce, aby se mi všechno lépe zpívalo.
Jak rocková kapela na takového básníka narazí?
Majkláč: K Tomášovi jsme se dostali tak, že pro nás nejdříve přestal z časových důvodů psát texty můj velmi dobrý kamarád Honza Jareš. Jednou jsem jel někam autem a poslouchal jsem album Lenky Dusilové, na kterém zněla skladba Tichá – Černá, duet s Davidem Kollerem. Když jsem to slyšel, říkal jsem si: To je snad poprvé v životě, kdy slyším český text, který bych si přál, aby byl náš. Takže jsem začal zjišťovat, kdo ten text napsal, a zjistil jsem, že nějaký Tomáš Tajchner.
A jak to bylo dál?
S Lenkou Dusilovou hrál tehdy můj kamarád Patrik, který našel přesně tuto Tajchnerovu báseň v nějakém knihkupectví, kam náhodně chodil a hledal knihy k inspiraci pro vlastní tvorbu. Právě Tichá – Černá ho natolik zaujala, že Tomáše Tajchnera oslovil. Následně jsme ho oslovili také my, přijel za námi tehdy do zkušebny odněkud ze severních Čech. Sedli jsme si hodně i lidsky a od té doby spolupracujeme.
Na The.Switch je sympatické, že se i po těch letech stále drží češtiny, které se řada podobných kapel u nás spíše straní. Sedí vám rodný jazyk víc?
Štěpán: Pár pokusů v angličtině jsme zkusili, ale jsme prostě česká kapela s osobitými českými texty a lidi nás za to mají rádi… Tak proč to měnit. Majkláč možná někdy měl světové ambice, ale zbytek kapely se k takovým cílům nikdy neupínal. Nebyla tedy nikdy potřeba dělat muziku The.Switch v angličtině, ač je teda jednodušší pro samotný zpěv.
Majkláč: Jak dospíváme a máme nad věcmi nadhled, je pro nás důležité, aby nám lidé fakt rozuměli. Často tady u našich kapel vidím, že je pro ně angličtina jen další melodií a chybí jim potřeba předat posluchači obsah textu. Opravdu málokdy jsem seděl se zpěvákem nějaké anglicky zpívající metalcorové kapely, který by mi dokázal nějak hluboce povídat o obsahu vlastní tvorby a jak je pro něj důležitý význam textu. Čeština tenhle přístup naopak neumožňuje díky jasné srozumitelnosti.
Myslím si, že je pro nás důležité předat emoce a také, aby si posluchači dokázali do našich textů vložit vlastní příběhy. Máme hodně abstraktní texty plné metafor, což tomu i více nahrává.
Od doby, kdy jsem psal recenzi na Skrytý místa, uběhl nějaký čas, a musím říci, že mě z ní baví především dva tracky. Konkrétně Země zemí voní a Skrytý místo, což jsou možná i ty nejtvrdší a nejmelancholičtější skladby na desce. Souhlasíte?
Majkláč: Skrytý místo je určitě nejtvrdší pecka na desce. Země zemí voní za nás není až tak intenzivní a tvrdá. To mě docela překvapuješ.
Trochu se mi tou naléhavostí a atmosférou tvrdá zdála. Hodně mě v ní baví ten velký a gradující refrén…
Majkláč: Země zemí voní je zrovna jedna z těch docela starých věcí. V době, kdy plus minus vznikala, nám to v kapele začalo skřípat s bývalým bubeníkem Tomem. Já jsem byl tehdy navíc v těžkém období, kdy jsem fungoval mezi dvěma vztahy a stěhoval jsem se… Byl jsem plný takové divné melancholické nálady a všechno na mě nějak dopadalo. Vzpomínám si, že jsem seděl v pracovně a byl jsem pod tlakem ze všech stran. Každý den jsem tehdy v podstatě napsal celou novou písničku. Právě v tomhle období vlastně vznikla eponymní deska The.Switch (2016).
Každopádně v té době vznikla právě i tahle písnička, která byla dost mimo koncept, takže jsme ji nakonec nepoužili a v Seattlu u producenta Johna Goodmansona nenatočili. Z toho období pochází i další písničky jako Uprostřed ničeho nic a Kolo kolo. Tehdy jsem psal více takové grungové a vybrnkávané věci, ne úplně typické pro The.Switch. Ale album Skrytý místa je tak rozkročený mišmaš, že jsme si na něm mohli dovolit úplně všechno.
O čem ta skladba vlastně je?
Štěpán: Já tu píseň vnímám jako stav, kdy se ti rozpadne vztah či nějaká jistota a ty prostě jen koukáš a nemůžeš nic udělat.
Majkláč: Vidíš, já v tom zase vnímám určitou malost člověka a malichernost lidských starostí, které nás zatěžují, ale ve výsledku jsou v porovnání se silou přírodních živlů bezpředmětné. To ostatně opět ukazuje tu metaforickou všestrannost našich textů.
A co Skrytý místo? Připadá mi, že ten song nejvíce demonstruje pestrost a rozsah vokálů. Dokonce se mi zdá, Štěpáne, že občas jdeš hlasem na samotnou hranu, kde ty emoce nejvíce rezonují. Bylo pro tebe náročné tu skladbu nahrávat?
Majkláč: Pro Štěpána je vždy náročné se mnou cokoli nahrávat. Zrovna na songu Skrytý místo jsme skutečně dělali společně, a když se zaposloucháš do té písně, tak to tam slyšíš. Ve vypjatých pasážích napříč celou deskou, tam, kde Štěpán umírá, jsem u produkce vokálů stál obvykle já. Naopak tam, kde si to užívá a cítíš z něho uvolněnost, u toho byl pravděpodobně producent Filip Vlček.
Štěpán: Je to tak…
Majkláč: Vždycky to bývá hodně vyhrocené. Kolikrát na Štěpána i řvu a snažím se z něho vymačkat co nejvíc. Jedině tak se mi daří ho donutit, aby někde fňukal nebo brečel. Ty emoce jsou ale reálné a oba ve výsledku víme, že to tak opravdu chceme. Navíc se mi zdá, že to s postupem času všichni v kapele bereme mnohem více jako profíci.
Štěpán: Majkláč se mě vždycky snaží dostat na totální hranu. Umí si vychytat moment, kdy začnu být vzteklý a těsně předtím, než se naštvu a třísknu za sebou dveřma, si mě v těchto emocích dokáže nasměrovat tam, kam zrovna chce. Psychicky to je vždycky opravdu náročné, a možná proto jsem si to nahrávání nikdy neužíval.
Hodně mě zajala také skladba Kolo kolo, na které máte hosta, Libora Zajpta z Unaffected Evolution. Ta písnička stojí na poutavé postapokalyptické ambientní ploše. Jak došlo k nápadu na tenhle atmosférický podklad?
Majkláč: Tohle vlastně nikdy neměla být skladba The.Switch. Libor Zajpt kdysi dělal skrze vlastní projekt rap s určitým rockovým vibem. Protože jsem byl v té době The.Switch už plný, což bylo asi tak před osmi lety, napsal jsem mu, že bych pro něj něco rád složil v tomhle rap-rockovým stylu. A z toho pak vznikl instrumentál pro Kolo kolo.
Předpokládám, že původní verze zněla trochu jinak…
Majkláč: Jistě, ta písnička zněla úplně jinak. Všechno stálo na synťácích a loopech a bylo zcela bez kytar. Libor mi tehdy na to poslal zpátky rapovaný text a já jsem z toho byl úplně hotový. Znělo to trochu jako Hugo Toxxx. Nějak to ale zapadlo, byť jsme to vždycky po dvou až třech letech zkoušeli oprášit. Nakonec jsme se k tomu odhodlali, dodělali k tomu kytary a bicí, přičemž Libor to nakonec ještě trochu přezpíval. No a pecka byla na světě.
A téma písně je tedy o alkoholismu, chápu správně?
Majkláč: Je to o něčem, co v tobě pomalinku začne přebírat kontrolu, a přitom si to sám nepřipouštíš. Nemusí to být nutně o alkoholu, ale o jakýchkoli drogách nebo zkrátka závislostech včetně třeba psychických poruch. Došlo nám všem, že máme relativně dost kamarádů, kteří konkrétně s alkoholem mají fakt velký problém. Tím, že to je obecně přijímaná droga, ji společnost nevnímá tak jako třeba heroin… Proto jsme zrovna v tom klipu chtěli zobrazit alkohol jako tu největší hrozbu, která je zároveň nejvíce rozšířená. Primárně o alkoholismu ta písnička ale určitě není.
Štěpán: Majkláč to shrnul přesně… Ten text je opět mnohovrstevnatý a každý si v něm může promítnout nějakou vlastní zkušenost.
Musím říci, že jste tuhle „metaforickou“ desku zakončili velice působivým outrem Milada. Využili jste na něm záznam slavného soudu s Miladou Horákovou z roku 1950. Co jste tím chtěli říct?
Štěpán: Možná bych to tady otočil a nejprve se zeptal já tebe, jak to vnímáš. Ptám se záměrně, protože jsme se o tom bavili na jednom z našich koncertů s Petrem Adámkem z České televize. Bylo zajímavé, jak se na to každý kouká úplně jiným způsobem. Každý v tom vidí a slyší něco jiného…
Tím, jak je ta deska celá relativně vážná a místy i dost temná, tak v tom osobně vnímám odkaz na tu temnou komunistickou dobu, kterou jsem naštěstí nezažil. Takže za sebe v tom vidím spíše tu politickou rovinu.
Štěpán: No vidíš, těch rovin je tam opět mnoho. Politická, historická nebo v tom lze vidět i určitou sebereflexi Milady Horákové, která si třeba uvědomila, že šla slepou cestou. Myslím si, že to přesně podtrhuje celou tu desku, její atmosféru a samotné texty. Takže se ti omlouvám, ale osobně nedokážu konkrétně popsat, o čem ten závěr je. Každý v něm zkrátka vidí něco jiného.
Naprosto rozumím. Pojďme ale ještě k samotné produkci alba. Máte z celého toho procesu nahrávání nějakou zvláštní vzpomínku nebo zkrátka okamžik, který vám utkvěl v paměti? Třeba seznámení se s nějakými novými postupy?
Majkláč: Pro mě bylo zajímavým zjištěním, že v hudbě nehraje roli střet generací. Vycítil jsem, že si všichni můžeme krásně rozumět skrze sdílení emocí z hudby jako takové, která je naším společným jazykem. Filipa, Damiána a Dana jsem vybíral záměrně, protože jsem ze všech tří vždycky cítil, že to, čemu se už dlouho věnují, ke mně promlouvá srozumitelnou řečí. A věřil jsem, že podobně oni budou rozumět i nám, což se při tvorbě desky potvrdilo.
Všechny ty tři spolupráce byly fantastické a dopadly nad očekávání. Filip Vlček dělal sedm skladeb z desky a nejvíce do ní zasáhl i po kreativní stránce. Napsal třeba celý refrén pro Uprostřed ničeho nic. Samotného mě překvapilo, jak jsem vůči tomu byl otevřený… Tenhle zásah jsem prostě přijal, a to bez jakýchkoli připomínek, ješitností a problémů s egem. Dříve jsem tohle v sobě neměl… Poprvé jsem vložil důvěru do rukou někoho jiného.
Štěpán: Souhlas. To ale neznamená, že předchozí zkušenost s nahráváním pod taktovkou Majkláče byl horor, haha. Ne, vážně, vždycky jsme si drželi vlastní kapelní rukopis a ten se propsal i na tuhle zatím poslední desku, kde jsme si sáhli zase na trochu jiný typ spolupráce.
To věřím, navíc jste poprvé nahrávali s bubeníkem Petrem Hatašem, který dále bubnuje například u Sofiana Medjmedje. Jak velká změna to pro vás byla?
Majkláč: Petr je profík, který hraje na bicí od šesti let, a myslím, že by ti řekl: Hej, kámo! To byla pecka! Cokoli dělá, tak plně žije přítomným okamžikem, prostě teď jsem tady ve studiu a drtím bubny… Myslím si, že ho to hodně bavilo a hodně se na tom vyblbnul. Může bubnovat se Sofianem nebo támhle s Evou Burešovou a je mu to jedno… On prostě miluje hraní na bubny. Po nahrávání byl spokojený, jak celý ten zvuk pěkně vylezl. Je také vděčný producentu Dereku Saxenmeyerovi, který nám pomáhal s bicími ve studiu Faust v Dejvicích.
Je z vás cítit, že jste za něho rádi.
Majkláč: Příchod Petra do kapely byl pro nás jako obrození. Je to nesmírně veselý a pozitivní člověk plný elánu. Myslím si, že ta jeho mladá nerozvážnost, ale zároveň spontánnost nám pětačtyřicátníkům jenom prospívá.
The.Switch slaví 27 let na scéně a žánrově se stále řadí mezi crossover. Řada fanoušků o vás hovoří i jako o kultovní crossover kapele. Baví vás pořád objevování nových zvuků a cest?
Majkláč: Myslím, že jsme se nikdy nerozhodovali pro nějaký konkrétní styl. Nikdy jsme neuvažovali ve smyslu: Pojďme hrát tohle a tamto. Naše hudba je výsledkem kapelní přirozenosti a spontánnosti. Většina těch nápadů, troufám si říci, vzniká ode mě, přičemž já poslouchám opravdu hodně muziky a všemožné žánry. Od islandského folku přes klasiku po brutal metal a elektroniku… Proto mě neuspokojuje se držet jedné žánrové linie. Zdá se mi, že v tom crossoveru nás to hodně baví.
Štěpán: Občas do toho pleskneme i nějaký ten hip hop nebo elektronickou skákačku. Přijde mi přirozené, že si jeden den pustím rap, druhý tvrdý metal a třetí třeba techno. Útěk ze škatulek je pro naši hudbu přirozený.
Majkláč: Musím ale dodat, že to žánrové rozkročení jako na desce Skrytý místa nebylo tak enormní na našich starších deskách. Tohle byl opravdu extrém daný časovým rozptylem, ve kterém nápady původně vznikaly. Kdybychom teď sedli a natočili během půl roku novou desku, jsem přesvědčen, že by to takový crossover nebyl.
A jaké jsou plány The.Switch vyjma turné a prezentace nového materiálu? Bude v horizontu nejbližších let další deska?
Majkláč: Já bych byl moc rád. Už jsem psal Filipu Vlčkovi, zda bychom si u něj mohli zarezervovat třeba dva měsíce, protože on je velmi časově vytížený. Třeba na podzim příštího roku bych chtěl někam odjet na pár měsíců s celou kapelou. Vyloženě se jen soustředit na psaní nové muziky a plně se ponořit do tvůrčí role, což pořádná deska potřebuje, a ostatně to tak dělají i ty největší kapely. To bych si moc přál. Ať už to tak bude, nebo ne, určitě chceme vydat do dvou let novou desku.
Štěpán: Vyjma toho, co zmínil Majkláč, se hlavně těším na koncerty s těma třema ksichtama v kapele, kecat s nima v dodávce o kravinách a v neděli po koncertě se probouzet rozlámaný. To je to, co na tom miluju a co mě vytrhává z denní rutiny běžného života.
Seznamte se
Kapela The.Switch vznikla v roce 1996 na Příbramsku. Jejími zakládajícími členy jsou kytarista Michal „Majkláč“ Novák a baskytarista Pavel Sovička, přičemž po prvním roce kapelní existence se sestava ustálila a rozšířila o zpěváka Štěpána Šatopleta a původního bubeníka Tomáše Hejlíka. Kapela prodělala za svou sedmadvacetiletou historii řadu personálních změn. Vyjma bubenického postu, který v posledních letech zaujal profesionální bubeník Petr Hataš, však základ zůstává ve stejném složení. V minulosti předskakovali Korn, Anthrax nebo Disturbed. Kapela pravidelně spolupracuje se zahraničními producenty a profesionály z hudebního prostředí.