„Bude to závěr několik týdnů dlouhého evropského turné, takže bychom měli být v obzvlášť dobré formě,“ slibuje Schofield, který si v Praze, kde nikdy dřív nebyl, hodlá užít pár volných dní. „Sám se divím, že je to po dvaceti pěti letech mezinárodního hraní první koncert v České republice. Dojednávat jsme ho ovšem začali už před pandemií, takže trvalo skoro pět let, než to do sebe zapadlo.“
Poměrně často vedete mistrovské lekce hry na kytaru. Může být výuka tak vzrušující jako koncerty?
Rozhodně ne. Ze všeho nejvíc miluji hraní s dalšími lidmi. To je moje práce, to v životě dělám. Ve třinácti jsem začal hrát a rovnou s kapelou. První koncert jsem měl po šesti měsících. Vždy pro mě byly a budou hlavní. Hudbě se věnuji, abych hrál v kapele s dalšími muzikanty. Nicméně učení si užívám čím dál víc. Naučil jsem se ho mít rád a ocenit – lidi, se kterými se dělíte o zkušenosti a vědomosti, vám dávají dobrou zpětnou vazbu. Spíš než vzrušující je to uspokojující.
Jakou formou se s vámi lidé mohou učit?
Několik dní v týdnu dělám kytarový kemp. Přes den se učíme, studenti večer jamují. Je to příjemné doplnění turné. Taky jsem natočil online kurzy. Věřím, že lidi ovlivní jinak, než mé nahrávky a koncerty. Upřímně, začal jsem učit během pandemie, kdy jsme na osmnáct měsíců přišli o všechny koncerty. Kdybych neučil, byl bych celkem v průšvihu, takže jsem měl štěstí.
Co konkrétního se lidé chtějí naučit právě od vás?
Jsem známý svými akordickými přechody a stylem, jakým hraji bluesovou dvanáctku. Některým to zní trochu jazzově – protože takhle to dělají jazzmani, ale taky to takhle hráli někteří původní bluesmani. B. B. King a další moji hrdinové. Když se pak blues v šedesátých a sedmdesátých letech víc přiblížilo rockové hudbě, hudebníci se tomu stylu vzdálili. Hráli přímočařeji. V blues ubyla melodie, znělo agresivněji, já mám ale radši melodičtější věci. Takže takový klasický dotaz zní, jak můžu hrát bluesové přechody víc jako vy? Odpověď je jasná – musíte poslouchat hudbu, která tak zní, a přijít si na to. Stupnice vám hudbu nedají, v nich je jen informace. Hudba musí projít vašima ušima.
Koho byste se na něco rád sám zeptal?
Od všech, s kým jsem kdy hrál, jsem se vždy něco naučil. Na jednom z posledních workshopů byl například dalším lektorem vynikající kytarista Andy Timmons. Hraje spíš rockovou fúzi a měl jsem pocit, že už jeho pozorováním se zase něco nového učím. Mám to spíš takhle. Jsem samouk, a když jsem byl mladší a jen dokola poslouchal desky, můj spolužák a pozdější varhaník Jonny Henderson chodil na lekce klavíru. Daleko víc rozuměl teorii. Dnes už umím sám dost, abych neměl problém, i když pořád hudbu většinou nečtu ani nepíšu, ale tehdy jsem se ptal na všechno jeho.
Na co třeba?
Znal jsem nějaký zvuk, ale neuměl ho pojmenovat. A on mi vždy trpělivě všechno vysvětloval. Jinak jsem všechno hrál podle ucha. Teď je to přes třicet čtyři let, co koncertuji, a už nehledím do budoucna, protože ještě něco neumím. Tak jak dnes zním, tak znít chci a mám. To je přirozený dopad toho, že hraji tak dlouho. Už výsledek jen neustále kultivuji, spíš než abych přidával nové prvky. Cíl je udělat pár tahů štětcem, jako Picasso, a mít před sebou celý obraz. Všichni moji hrdinové to tak měli. B. B. Kingovi stačila jediná nota, aby vás dostal. Za vteřinu víte, že hraje on. To je ten cíl – to mě dnes zajímá.
Měl jste dřív období, kdy jste byl nespokojen? Nedokázal jste zhmotnit, co jste slyšel v hlavě?
Musím to upřesnit – mám už svůj styl, ale téměř nikdy nejsem spokojen. Pořád se snažím zlepšovat. Ale dnes už jen v tom, kdo jsem já. Kdežto jako teenager, nebo možná ještě když je vám dvacet, se učíte od lepších. Imitujete je a snažíte se různě kombinovat, co slyšíte.
Až dlouho po třicítce jsem začal cítit, že jsem se našel. Už nemám pocit boje. Cílem je ale se skrze nástroj vyjádřit, a to se dá vždy dělat lépe. Už to ale není otázka techniky. Vždy improvizuji a pokaždé proto hraji jinak. Nerad poslouchám nahrávky – je to vždy jen jeden okamžik v čase. V jeden okamžik můžete hrát přesně to správné, ale o pět minut později už může být jiný kontext. Nebo aspoň mně se může jiný zdát. V přítomném okamžiku jsem si tím, co hraji, stoprocentně jistý, ale později to spíš nechci slyšet. Ta chvíle už je pryč. Odplula do vzpomínek. Rozplynula se ve vzduchu. Je to podivná kombinace sebejistoty a pocitu, že to musím nechat plavat, abych se cítil dobře. Další večer bude zase jiný. Jde o neustálý pohyb dopředu.
Fanoušci si ale vaše nahrávky jistě poslechnou rádi a vy jste poslední desku vydal před deseti lety.
Novou jsme právě dokončili! Z mnoha důvodů to trvalo dost dlouho. Prvních deset let tria jsem každý rok vydával buď živák, nebo novou studiovku, ale hudební průmysl je složité místo. Dost jsem během toho procesu vyhořel. Dal jsem do těch nahrávek hodně ze sebe a nedostával jsem tolik zpátky. Mám na mysli otázku živobytí. Na deskách už se nevydělává. Dáte do nich své srdce a duši, stojí vás hodně peněz, a pokud vždy proděláte, začne to být deprimující. Proto jsem energii na čas přesměroval do nahrávání online lekcí. Nevydal jsem dlouho desku, ale vytvořil jsem šest různých ucelených kurzů. A díky nim platím účty. Líbí se mi představa umělce, který může nekonečně dlouho tvořit, ale já musím platit účty stejně jako všichni ostatní. Měl jsem štěstí, že jsem si ve čtyřiceti mohl koupit krásný byt na Floridě, v tom věku už jsem měl pocit, že bych měl mít svoje místo. Ve dvaceti jezdíte v dodávce a je jedno, kde budete spát. Později se změní priority. Chtěl jsem po dvou dekádách neustálého hraní zažít, jaké to je mít domov, a necítit se jako křeček v běhacím kolečku. Chtěl jsem se chvíli víc soustředit i na svůj osobní život. A do toho nezapadalo, že natočím další desku.
Ale nakonec jste ji přece jen natočil. Kdy začala vznikat?
Už v roce 2018. Mezi koncerty jsem skládal písničky, ale pak přišel covid a dva roky jsem neviděl kapelu. Nejsme muzikanti, kteří by byli schopni to dát dohromady na dálku. Na konci roku 2022 jsme znovu začali hrát a vrátili se i k nahrávání. Platím si to tentokrát sám. Nechci se moc nořit do fungování hudebního průmyslu, ale až na jednu studiovou a jednu živou nahrávku nevlastním ke svým deskám práva. Nemůžu s nimi nic dělat, vlastní je label. A v té situaci jsem už znovu být nechtěl. Nechtěl jsem, aby nade mnou měl kdokoli kontrolu. I proto jsme nahrávali pomaleji než dřív.
Vzhledem k tomu, že jste před chvílí říkal, že nerad posloucháte své nahrávky, jaký máte k té nové vztah?
Byl to dlouhý proces, ale jsem rád, že jsme se do něj pustili. Včera jsem poslouchal hrubé mixy a jsem velmi spokojený. Navzdory tomu, co jsem říkal, mi tyhle nahrávky aktuálně dělají radost. Přesnější je, když řeknu, že jsem s nimi v pohodě. A to je co říct. Není to tak, že bych si je bezbřeze užíval, to nikdy. Navíc mě velmi těší lidé kolem mě – jak mě podporují. Moje partnerka napsala některé písně, můj manažer také. Hodně blízkých různým způsobem přispělo a pomohlo. Za to jsem vděčný, protože jsem zjistil, že jsem lepší kytarista než vydavatel.
Otázce vlastnictví práv na písničky lidé dnes lépe rozumí díky Taylor Swift.
Přesně tak. A kdybych chtěl svá alba znovu prodávat, musel bych udělat přesně to samé, co ona. Znovu je nahrát a sám vydat. Přitom bych je prodával docela rád, v době mých prvních desek lidé ještě nekupovali vinyly, které mají dnes obrovský comeback, věřím, že by je fanoušci na koncertech rádi koupili. Ale rozhodnutí není na mně. Takže i když možná ve finále nějaká forma spolupráce s vydavatelstvím nastane, je pro mě velmi důležité, že práva budou má. Ještě uvažuji, jak to vůbec vydám, přemýšlím, že nejprve dám album k dispozici přímo přes své stránky. Vím, že fanoušci mě chtějí podpořit a někteří si ho přímo ode mě rádi koupí. Možná by to byl dobrý první krok, protože když pak dojde na streaming, nevyděláte už vůbec nic.
Užil jste si to nahrávání?
Ano, víc než kdy dřív. Ale platí to, co jsem říkal, nedokážu to znovu zahrát stejně. Kdybych nahrával dnes, deska zní jinak. Stejně tak to bude jiné na koncertech.
The Matt Schofield Trio je návrat domů
Britský bluesový kytarista, trojnásobný držitel ocenění kytarista roku v cenách British Blues Awards a člen Britské bluesové síně slávy Matt Schofield dvacet let poté, co s bubeníkem Evanem Jenkinsem a varhaníkem Jonnym Hendersonem zahájil sólovou kariéru, vyráží na další turné s tímto svým triem. „Je to, jako když vklouznete do starých pohodlných pantoflí. Hrál jsem s mnoha skvělými hudebníky, ale nikdo není jako Evan a Jonny. Je to jako návrat domů,“ rozplývá se Schofield. „To kvůli nim jsem založil kapelu. Hrál jsem v Americe i Evropě s jinými muzikanty a k sólové kariéře příliš nesměřoval. Nebyl to plán, ale když jsem hrál s tímhle triem, cítil jsem, že můžou být má kapela. Došlo mi, že to je skvělá zábava.“
The Matt Schofield Trio existuje oficiálně dvacet let, ale hraje společně již déle než pětadvacet let: „Víc než půl mého života. Je to naše druhá přirozenost. Vyrostli jsme na stejné hudbě a spolu. Nic nenahradí čas, který muzikanti stráví společným hraním, a my ho spolu strávili dost. Proto je vždy radost spolu hrát.“ Do Evropy kapela zamířila na začátku března, 16. května turné v Paláci Akropolis zakončí.