Jedna z nejúspěšnějších australských kapel nežije vždy jen hip hopem. Proto jsme mluvili i o seriálech pro děti či třídních srazech, na které její členové nikdy nepřišli.
Když trojice, která je na scéně od konce devadesátých let, vydala své dosud poslední album The Great Expanse, stala se v Austrálii dva roky po sobě nejstreamovanější kapelou v zemi. Její popularita ale přesahuje domácí kontinent, zmíněné album přehráli i vyprodanému Lucerna Music Baru. Koncert, který se koná 28. června 2023, byl ze stejného místa kvůli zájmu publika přesunut do Fora Karlín.
Loni jste vydali singl Show Business, ve kterém žertujete o odchodu z hudební branže. Hrozilo to někdy?
Nevím, jestli někdy přímo hrozilo, že se to stane, ale ta možnost vždy existuje. Ta písnička je o tom, že co děláme, má své světlé i temnější chvíle. Můj kamarád Scott je komik a teď žije v New Yorku, takže si pořád telefonujeme. Někdy mu volám z narvaného tourbusu odněkud z Evropy, všichni už jsme třetí den beze spánku, obědváme jídlo z benzínky, znáte to… A když jsem mu to občas vyprávěl, tak mi na to říkal: „Cože? Že se chceš vykašlat na showbyznys?“ A nějak se u nás ta hláška chytla, písnička se od ní odvíjí. Ve skutečnosti jsme ale pořád vděční, že můžeme dělat hudbu. Uvědomujeme si, jaké máme štěstí. Ale pravda je, že to pořád není jen zábavná jízda.
Show Business je o tom, že s kapelou to není vždy jen zábavná jízda.
Když před šesti lety vyšlo vaše doposud poslední album The Great Expanse, stalo se vaším šestým albem, které se dostalo na vrchol albové hitparády. Tím jste vytvořili australský rekord. Znamená to, že v Austrálii člověk narazí na vaši hudbu takříkajíc na každém rohu?
To popravdě nevím! Občas na ni někde narazím, ale víte, já moc neposlouchám rádio a prakticky vůbec nechodím třeba do obchodů. Rád bych vám odpověděl, ale nejsem ta pravá osoba, protože žiju prakticky jako poustevník. Jsem trochu introvert. Ale je vtipné, že moje děti, kterým je čtyři a šest let, si myslí, že každá hiphopová písnička, kterou slyší, je moje. Když někde na něco narazíme, hned se ptají, jestli jsem to já. A já na to: Ne, zlatíčko, to je Megan Thee Stallion. V pohodě, tohle srovnání beru kdykoli.
V některých rozhovorech jste zmiňoval, že hudbu pro děti posloucháte víc než jiné žánry. Platí to pořád?
V podstatě ano. Už ale odrostly The Wiggles a začínají je bavit třeba zpěvačky jako Olivia Rodrigo a Taylor Swift. Nyní jsou posedlí skladbou Kids od MGMT. Radši se teď moc nepídím po významu textů, abych nezjistil, že ve skutečnosti jsou všechny populární písničky super temné. V posledních letech rozhodně nemůžu sdílet svá výroční shrnutí na Spotify, jak by to vypadalo, že patřím mezi přední světové posluchače Taylor Swift. Taky se chci na něco zeptat. Je u vás populární Bluey?
Neřekla bych, já to neznám.
To je australský seriál pro děti, který teď naprosto triumfuje. Je o psech. Jen mě zajímalo, jestli už je to globální úspěch. Je to klasika, doporučuju!
Když už jsme otevřeli rodičovské okénko, ještě by mě zajímalo, jak se těšíte, až vaše děti začnou poslouchat hip hop? Ptám se proto, že jste zmínil obavu, že významy některých popových písní jsou ve skutečnosti temné…
Rozhodně se těším, až se k hip hopu jednou propracují. Ale upřímně, nebyl bych rád, kdyby se hudbou chtěly živit. Ale jasně, fanoušky muziky doufám budou i nadále. Na té starší už jsem popravdě zkoušel některé naše písničky, má skvělé připomínky. Ale fakt bych nechtěl, aby to pro ně byla práce.
Proč?
Není to lehké, nechci, aby měly těžký život. Jsem jejich táta, a pokud je to v tomhle světě vůbec možné, byl bych rád, aby životem, obrazně řečeno, s lehkostí protančily.
Kolik vám bylo, když jste propadl rapu?
Já a Pressure, druhý MC v kapele, jsme se setkali na konci osmdesátých let, bylo nám asi tak dvanáct. Už tehdy jsme spolu začali pro zábavu psát a freestylovat a od té doby jsme nepřestali.
Podle vašich slov to tehdy pro vás v žádném případě nebyla a ani nemohla být kariérní volba, protože hip hopem se v Austrálii ještě nikdo neživil. Napadlo vás někdy zkusit jiné žánry?
Ne, právě proto, že jsme to dělali jen pro zábavu a ani nás nenapadlo, že by se z toho mohla stát práce, jsme ani neuvažovali nad tím, že třeba jako rocková kapela bychom to tehdy třeba měli snazší. Prostě jsme to jen dělali, až jsme najednou zjistili, že jsme v Austrálii jedni z prvních, pokud ne vůbec první, kdo si touhle muzikou vydělá na nájem. A jiné žánry nepřipadaly v úvahu ze dvou důvodů – milujeme hip hop a neumíme na nic hrát, nejsme Beastie Boys. Tohle je to jediné, co můžeme dělat.
Dostalo se vám během vaší kariéry uznání od některých z vašich amerických vzorů? Od kapel, k nimž jste v začátcích vzhlíželi?
Jednou jsme hráli na festivalu Groovin the Moo, který se koná na různých místech Austrálie během tří víkendů, a hráli tam i Public Enemy. Flavor Flav se na nás každý večer koukal z boku pódia, do backstage za námi přišel i Chuck D a řekl nám pár milých slov. To nám zlepšilo den, nebo spíš rok, možná celý život. To bylo velký. Hlavní cena. Jsme jejich největší fanoušci. Vždycky jsme byli a hodně pro naši kapelu znamenají.
Zmínil jste, že vy a Pressure jste se setkali ve škole, chodíte na třídní srazy?
To jste mě pobavila. Ne. Ani si nejsem jistý, jestli nás někdy pozvali. Ani jeden z nás střední nedokončil. Daniel (Pressure) skončil v jedenácté třídě, mě vykopli o rok dřív. Ale víte co? Jeho syn teď do té samé školy chodí a řekl nám, že jsme tam na nástěnce mezi významnými studenty, kteří tam chodili. Jsou tam úspěšní sportovci, nějací lidé z televize a my! Akorát u nás chybí rok, kdy jsme absolvovali. To se mi zdálo vtipné. Je pravda, že jednou nás škola pozvala, když slavila padesáté výročí nebo něco takového, ale nešli jsme tam.
A vy jste neodmaturovali kvůli muzice?
Ne tak úplně. Spíš jsme byli tak trochu paka.
Když se vás ptají na nejlepší momenty kariéry, zmiňujete chvíli, kdy jste v ruce drželi svůj první vinyl. Debutové EP Back Once Again z roku 1997. Co dnes říkáte na písničky, které na ní jsou?
Tuhle desku už bych dneska rozhodně neposlouchal. Když začínáte s hudbou brzy, nasekáte hromadu chyb. A všechny jsou cestou zaznamenány a evidovány. První věci jsme nahrávali ještě jako děti a opravdu, bez ironie, je to špatná nahrávka. Ale už jsem se dostal do věku, kdy se k ní přihlásím, i když hrdý na ni nejsem. Je to součást naší historie a bez ní by nepřišlo nic dalšího. Člověk vidí, kam to všechno směřovalo, a dokáže se z toho radovat.
Jaké jsou tedy nejstarší nahrávky, které držíte v setlistu?
Nejstarší track je The Nosebleed Section z desky The Calling, které je letos dvacet let. To byl náš první track, který opravdu hodně rezonoval a cestoval po světě víc než tehdy my. Tuhle písničku chtějí slyšet skalní fanoušci i ti, kteří na nás jdou třeba poprvé. A my nejsme kapela, která by fanouškům odpírala, co chtějí slyšet. Chceme jim dát to, co mají rádi, naplnit jejich očekávání a připravit pro ně hezký večer, kdy se budou bavit.
Plánujete už další desku?
Zrovna na ní pracujeme. I dneska makám. Chtěli bychom ji vydat příští rok. Už to bude pět let od předchozí, je načase. Máme představu o tracklistu, pár písniček je hotových, prostě už víme, kam směřujeme, jen bude ještě chvíli trvat všechno dokončit.
Nejstarší skladbě, kterou uslyšíte na koncertu Hilltop Hoods, je dvacet let.
Jak probíhá vaše spolupráce?
Tohle je moje království (Suffa natáčí notebook do svého domácího studia). Pracujeme v současné době nezávisle na sobě, už byla řeč o dětech, i Dan má rodinu, a to kapelní dynamiku proměňuje. Jsme samozřejmě pořád v kontaktu a občas se sejdeme, ale je pravda, že většinu práce odvedeme na dálku.
Mě baví, jak dnes slavné kapely první desku nahrávaly kdysi doma na kazeťák nebo na počítač rodičů, časem se dostaly do studia, později nahrávaly v různých zemích a časem, když měli štěstí, postavili všichni členové krásná nahrávací studia u sebe doma… Vlastně se svým způsobem uzavře kruh.
Jo, je to trochu změna. Kdysi jsem nahrával na mámino stereo, kterému fungoval jen jeden reproduktor. Dneska je o dost snazší docílit dobrého zvuku. Mám tu kukaň, kam se zavřu, a sám jedu. Nepotřebuju, aby vedle mě seděl zvukař a trápil se všemi mými třemi sty pokusy, snášel mou frustraci a sledoval, jak si rvu vlasy.
Na co se teď nejvíc těšíte?
Co se hudby týká, tak na šňůru do Evropy, od pandemie jsme nebyli mimo Austrálii. Poslední turné bylo v roce 2019, kdy jsme se stavovali i v Praze. Pak se zavřel svět. Od té doby jsme měli koncerty jen tady u nás. A těšíme se na teplo, tady je teď celkem zima! Co u vás máte? Stupně? 13 stupňů je dneska. Bude u vás v červnu tepleji, že ano!?
Bude. A budete hrát v daleko větším klubu než minule!
Paráda. Moc se na všechny těším.
Seznamte se
Hilltop Hoods jsou rappeři Suffa a Pressure. DJ Debris vystřídal svého předchůdce tři roky po založení kapley – ta oficiálně vznikla v roce 1996. S osmi studiovými alby stanula šestkrát na vrcholu australské albové hitparády a získala deset ocenění ARIA. Zatímco když začínali, zdála se kariéra rapperů v Austrálii neperspektivní, v loňském roce se po pandemii vrátily na scénu koncerty ve vyprodaných arénách. Dosud poslední album The Great Expanse by se mělo příští rok dočkat nástupce, kapela pracuje na novém albu.