Já mám tuhle část roku opravdu moc rád. S kapelou jsme se od posledního koncertu neviděli, hodně jsem se ponořil do domácího života, a teď nás zase čeká trochu jiný svět, takže se těším velmi. Festivaly jsem si oblíbil, protože člověk dostane to nejlepší z obou těch světů, v nichž žije. Přes týden jsme doma a máme možnost vodit děti do školy nebo si jít s rodinou zaplavat a o víkendu hrajeme na všech těch úžasných pódiích. Často navíc na nových místech pro lidi, kteří nás ještě neviděli. To je moje oblíbená část.
Zdá se mi, že i u českého publika jste poslední deskou opět zažehli jiskru, kterou si pamatuji z dob vašich začátků a koncertů v Lucerna Music Baru.
To je milý způsob, jak to podat. Ale ano, také s tím albem cítíme nový příval energie. Obzvlášť Karma Climb je písnička, která loni skvěle rezonovala a už během loňské festivalové sezóny neuvěřitelně dobře fungovala. Jako energetická bomba, co nás tak trochu vrací do dob, kdy jsme byli mladší a hodně koncertovali. V začátcích pro nás koncerty v Praze byly dost významné, vytvořili jsme si k České republice docela pouto. Dokonce jsme zde natáčeli videoklip. Jsem upřímně potěšený, že se letos vrátíme.
Zdá se, že před vznikem alba EBM jste se trochu trápili otázkami, co dál. Váš zpěvák například v jednom rozhovoru zmínil, že jste se sami sebe ptali, jestli je pro vás na hudební scéně pořád místo. Proč by nebylo?
Hudební prostředí je hodně dynamické. Pořád vzniká hodně nové hudby a mění se způsob, jakým k ní lidé přistupují. A jak se říká, čas na nikoho nečeká. Některé situace člověk nemá pod kontrolou a najednou se může stát, že zjistíte, že nejste tak relevantní, jak jste býval. Nicméně výsledkem těch našich debat bylo jediné resumé – které by vám asi potvrdil kdokoli s dlouhodobou kariérou – že musíme dělat přesně to, co nás baví, a nic jiného. Člověk nesmí přemýšlet o tom, co je trendy nebo co potěší největší množství fanoušků, ale jen o tom, co nadchne vás. Jedině tak vznikne hudba, za kterou si můžete stát a díky níž se pak společně s kapelou budete mít hezky a můžete se posunovat dál.
Vy jste to někdy dělali jinak?
Ne. A myslím si, že díky tomu jsme pořád tady a můžeme si dovolit zkoušet různé směry. Jinak by ta vášeň rychle vyprchala.
Videoklip k singlu z druhé desky Editors natáčeli v Praze.
Když zmiňujete nové směry. Při pročítání recenzí na vaše desky se mi zdálo, že téměř všechny začínají tím, že je zase úplně jiná než předchozí. Třeba recenze u nás v časopisu měla v titulku, že jste změnili pravidla hry.
Je to tak, náš vývoj není úplně plynulý, spíš nás baví s každou deskou skočit někam trochu jinam. Ale nikdy jsme nechtěli lidi otrávit tím, že bychom se proměňovali v něco úplně jiného, jen nechceme stát na místě a pořád se snažíme zlepšovat. Je pro nás typické, že jen máloco se dostane z prvního kola tvorby dál. Často právě proto, že se nechceme opakovat. Máme hodně silný filtr, kterým všechno neprojde.
Jak budete vzpomínat na nahrávání alba EBM?
Nahrávali jsme ve stejných studiích v Lincolnshire, kde vznikala první deska The Back Room. Přijet tam skoro o dvacet let později a nahrávat písničky s docela novým zvukem, ale podobnou emocí, jak měl náš debut, bylo krásné. Navíc jsme tam poprvé ve studiu měli nového člena – s Benem jsme předtím nestrávili vůbec žádný čas. Spřátelili jsme se v podstatě online a tohle byla skvělá příležitost se poznat.
Onen nový člen, Benjamin John Power alias Blanck Mass, se ale podílel i na předchozím albu Violence, nebo ne?
Ano, ale to všechno probíhalo na dálku. Seznámili jsme se pořádně až při nahrávání. A bylo vlastně moc hezké ho do kapely přivítat právě na tomhle místě. Ben je pro nás skvělá posila, je opravdu hodně vtipný a nadšený, že má kapelu. Hrál dřív ve Fuck Buttons, ale to bylo jen duo. Baví ho koncertovat s větší smečkou a nás hodně baví, že přináší nové nápady a energii. Všechny nás jeho příchod osvěžil. Podle mě je udržování stejného line-upu přeceňované. Je hezké, když spolu lidé vydrží navždy, ale všechny kapely, které mám rád, se trochu proměňovaly. Ať už Depeche Mode, Nine Inch Nails, nebo třeba R.E.M. Všichni brali na palubu nové lidi, kteří je posunovali dál.
Papillon patří k největším hitům kapely.
Pro vás to už v krizi zafungovalo jednou. V roce 2012 odešel kytarista Chris Urbanowicz, místo něj přišel kytarista Justin Lockey a klávesista Elliott Williams a hrozba konce byla zažehnána.
Tehdy to hrozilo, otřáslo s námi, že Chris už nebyl nadšený z hudby, kterou jsme tehdy tvořili, a odešel. Nemělo ale smysl ho nutit zůstat, když už to necítil. Ale s Russellem a Tomem jsme se tehdy rozhodli, že zkusíme najít způsob, jak pokračovat. Byl to tehdy experiment a to, že vyšel, což byla i zásluha nových členů, nám dodalo sebevědomí. Že budu hrát za pár týdnů v Praze na bicí na Metronomu, je důkaz, že to vyšlo.
Jaké teď máte s kapelou další plány?
Na ně je ještě brzy. Je to teprve první léto od doby, co vyšla nová deska, a jak jsem říkal, s ostatními se teď uvidíme po docela dlouhé době. Myslím, že to, co teď opravdu potřebujeme, je užít si spolu v létě na koncertech zábavu. Vím, že když se to stane, nastartuje nás to k tomu, abychom brzy přišli zase s něčím novým.
Seznamte se
Editors v roce svého dvacátého výročí vydali své sedmé album EBM. Zpěvák Tom Smith ho v prvních fázích dával dohromady s Benjaminem Johnem Powerem alias Blanckem Massem, který je i jedním ze zakládajících členů droneové kapely Fuck Buttons. „Ten si za posledních deset let vydobyl pověst odvážného zvukového experimentátora, název alba je tak nejen odkazem na žánr Electronic Body Music, ale i zkratkou Editors and Blanck Mass,“ napsal Marek Reinoha v pochvalné recenzi na strhující desku, v níž pouze jedna skladba má stopáž pod pět minut. Kapelu, která v roce 2005 debutovala albem The Back Room, aktuálně kromě nováčka Blanck Masse a zpěváka Toma Smithe tvoří baskytarista Russell Leetch, bubeník Ed Lay, kytrista Justin Lockey a klávesista Elliott Williams.