Půlhodina se někdy táhne jako den, jindy uteče jako nadechnutí. Rozhovor s Brendanem Perrym byl ten druhý případ. Pokaždé, když jsme nakousli nové téma, vydalo by na knihu. Brendan Perry v rozhovoru vzpomíná na novozélandské války gangů, které vedly k zákazu koncertování i následnému útěku do Austrálie. Se stejným zanícením dokáže vysvětlit svou fascinaci náboženskou a spirituální hudbou i proč nyní propadl té indické. Přitom začínal jako pankáč z Aucklandu.
V roce 1973 jste se přestěhoval na Nový Zéland, konkrétně do Aucklandu. Bylo vám tehdy 14 let, jak na vás ten nový svět působil?
Byla to v mém životě velmi dramatická změna. Narodil jsem se v Londýně, obrovské metropoli, a najednou jsem se ocitl na druhé straně planety, na místě plném krásných pláží. Žili jsme kousek od Aucklandu, v oblasti deštných pralesů. Byl to absolutní kontrast.
Když mluvíte o dramatické změně, myslíte to v pozitivním nebo v negativním smyslu?
Jasně, miloval jsem to. Nový Zéland 70. let byl fantastickým místem k životu a já tam strávil celé dospívání. Bylo to úžasné prostředí. Velmi zdravé, všude oceán a surfování. Udělal jsem si spoustu přátel, hlavně mezi Polynésany, můj nejlepší kamarád byl Maor. Trávil jsem spoustu času s ním a s jeho rodinou v kmenové oblasti Muriwhenua na Severním ostrově. Nešlo jen o změnu místa, začala na mě působit naprosto nová kultura Polynésie.
Bubeník Peter Ulrich v jednom rozhovoru zmínil, že právě mezi Maory jste se naučil hrát na kytaru. Je to pravda?
Ano, ale jen částečně. Na Zéland jsme dopluli lodí, plavba trvala šest týdnů a já si předtím koupil kytaru. Začal jsem se učit hrát během plavby, zabalil jsem si také zpěvník písní Davida Bowieho. Na jeho písničkách jsem se naučil základy hry na kytaru a samozřejmě s námi pluli Maorové.
Což ale znamená, že jste maorským foklorem nezačínal…
To ne. Když jsem pak chodil v Aucklandu do školy, maorští kluci si s sebou taky nosili kytary. Během přestávek a obědové pauzy jsme se scházeli, hráli jsme a sdíleli jsme naši oblíbenou hudbu. Ty písničky ale nebyly maorské, šli jsme po novinkách. Ti kluci milovali Jimiho Hendrixe a blues.
Na konci roku 1977 byl nový i punk, v té době jste začal hrát na basu s kapelou Scavengers, což byla vedle Suburban Reptiles jediná punková kapela v Aucklandu. Co vás přitáhlo k punkové hudbě?
Náhoda. S kamarádem jsme vyrazili na Auckland University na koncert a zrovna tam hráli Scavengers. Říkal jsem si: Wow, co to sakra je!? Abych byl upřímný, hudba se tehdy snažila být progresivní a komplikovaná, možná až požitkářská. Všechny písně byly o lásce nebo na téma fantasy. V hudbě nezbylo nic, co by bylo politické, natož nebezpečné. Už nebyla hlasem mladých lidí, vůbec nereflektovala jejich prožitky. Když jsem spatřil punkovou kapelu, působila jako zjevení.
Jak jste se dostal do sestavy?
O několik týdnů později jsem se ocitl na večírku a byli tam i Scavengers. Zmínili se, že jejich basák odchází, a jestli bych s nimi nechtěl hrát. Tak jsem řekl, že ano. Lepší začátek jsem si nemohl představit. Nebyl jsem kdovíjaký muzikant, ale rozhodně jsem zvládl zahrát to, co si představovali.
Psal se konec 80. let a vy jste se stal součástí punkové minority v Aucklandu. Jaké to bylo? Ta subkultura je spojena s určitou módou a postoji…
Bylo to těžké, velmi těžké. Postavili jsme se do role outsiderů, nechtěli jsme být součástí té „krásné“ společnosti. Ke světu jsme byli velmi kritičtí. Odlišovali jsme se samozřejmě i oblečením, celé to bylo velmi konfrontační. Největší problém pro nás ale znamenaly gangy. V Aucklandu a na celém Zélandu fungovala silná kultura gangů, maorské gangy, polynéské gangy…
Myslíte zločinecké gangy?
Tak trochu. Toho tématu se týká například film Kdysi byli bojovníky (v originále Once Were Warriors z roku 1994, pozn. red.). U nás fungovali Head Hunters, Mongrel Mob a další. Nosili motorkářské nášivky, takže vypadali jako Hells Angels, jen měli tmavší kůži a potetované obličeje. Jezdili ve starých amerických autech z 50. a 60. let, byly to obří cadillacy. Hells Angels měli buňky po celém světě, tihle po celém Zélandu a v pankáčích viděli jen další gang, i když jsme s tím neměli nic společného. My jsme byli pouze součástí kulturního fenoménu. Mezi pankáči bylo mnoho Polynésanů, ale gangy to nechápaly.
Co to pro vás znamenalo?
Spoustu násilí, hlavně během koncertů. Gangy přišly a zmlátily lidi z publika. Tohle nás provázelo z jednoho města do druhého, což brzy vyústilo v zákaz koncertů prakticky ve všech klubech. Nemohli jsme nikde hrát, takže jsme si založili vlastní klub Zwines. Byl to jediný způsob, jak dělat koncerty.
Jak ten klub vypadal?
Byl to punkový podnik ve vysloužilé policejní stanici, původně to byla kasárna z 19. století se stájemi pro koně. V nich jsme postavili sál. Vybudovali jsme si svůj vlastní malý svět, což ale limitovalo publikum. Jinde hrát nešlo, takže jsme se nemohli rozvíjet. Proto jsme se nakonec všichni přestěhovali do Melbourne.
Načež jste v Austrálii v roce 1981 založil Dead Can Dance. Kapelu jste ale brzy nato znovu stěhoval, tentokrát do Londýna. Bylo to čistě kvůli hudbě?
Určitě. V Austrálii jsme opět narazili na pomyslnou zeď. V té době tam všichni poslouchali hard rock a kapely jako Cold Chisel nebo AC/DC. Tamní alternativní scéna nebyla vůbec špatná, ale my jsme hráli ty samé kluby pořád dokola, měsíc co měsíc. A to mluvím jen o městech. Na venkově už bylo jen buranství. Vypadalo to tam jako na hlubokém jihu USA. Mimo města žili prostě jen křupani, kteří naši hudbu moc neoceňovali, co si budeme povídat.
Takže jste do Anglie vyrazili za větším publikem…
Odehráli jsme asi 25 koncertů a já řekl Lise, že bychom měli odjet do Londýna. Věděl jsem, že tam bude víc lidí, které by naše hudba mohla zaujmout. Uvědomoval jsem si, že naše hudba vycházela z evropské tradice, takže jsem věřil, že právě tam najdeme publikum.
Jaké to bylo začít znovu?
Nezačínali jsme úplně od nuly, vnímal jsem to spíš jako přerod nebo růst. Posunuli jsme se o jednu úroveň výš. Když jsme přesídlili do Londýna, museli jsme se skutečně vyhecovat, abychom mohli naši hudbu patřičně rozvinout. Na britské hudební scéně tehdy panovala obrovská soutěživost. Byla tam spousta kapel, mraky alternativních a indie muzikantů. Měli jsme štěstí a během prvního roku jsme podepsali smlouvu s labelem 4AD, což nám hodně pomohlo.
Fungovali jste v Anglii už jako profesionální muzikanti? Z čeho jste žili?
Haha, z hudby jsme neviděli žádné peníze… řekl bych až po vydání druhého alba Spleen and Ideal v roce 1985. V Londýně jsme dlouho žili z dávek v nezaměstnanosti a v Austrálii jsme s Lisou po nocích pracovali v restauracích. V italské, pak v libanonské a ve francouzské. Jen abychom se nějak uživili.
Začínal jste jako pankáč, dnes zpíváte, že jsme všichni děti Slunce. To je celkem radikální proměna, protože například takový text Children of the Sun je víceméně opakem toho étosu punkových kapel. Jak k tomu došlo?
Myslíte pankáče, kteří tíhli k anarchii? Já tam žádný rozpor nevidím. Children of the Sun je prostě píseň o evoluci, rozhodně se netýká hippies a flower power. Zpívá se v ní, že jsme děti Slunce, protože ze Slunce skutečně pocházíme. Fragmenty Slunce se staly planetami a na jedné žijeme, respektive jsme z ní vzešli. Nejsem pobožný, nevěřím v Boha a všemocného stvořitele, tak jsem napsal píseň o evoluci. Ta píseň zároveň oslavuje naše svobody a je v ní optimismus směrem k budoucnosti. Tím nejdůležitějším aspektem Children of the Sun je ale kouzlo stvoření. To je pro mě neuvěřitelné.
Dead Can Dance jsou známí pro svou fascinaci spirituální hudbou. Berete si podněty z afrických rytmů, gaelského folku, gregoriánské hudby, z tradice Středního východu, inspirujete se mantrami. Podle čeho se rozhodujete, kudy se zrovna vydat?
Necháváme rozhodovat hudbu. Na každém albu čerpáme z toho, co zrovna v tu dobu posloucháme. Také záleží na životní fázi, v níž se zrovna nacházíme. Pouze ve výjimečných případech si sedneme, vytyčíme si koncept a s ním také hudbu. Tak ale vzniklo naše zatím poslední album Dionysus.
V každém tom žánru ale jdete do hloubky. To přece nemůže vznikat spontánně.
Samozřejmě že si dělám rešerši, vybírám vhodné nástroje, učím se na ně hrát a poznávám kulturní historii, z níž konkrétní žánr pochází. To vše je součást procesu.
Kdy vás tahle fascinace spirituálními žánry postihla?
Když jsme pracovali na albu Spleen and Ideal, poslouchal jsem spoustu spirituální, náboženské a klasické hudby. Fascinovalo mě její nastavení a způsob, jakým se hudba v kontextu náboženství používá. Tehdy jsem si umínil nahrát podobnou hudbu – jen výlučně sekulární. Začal jsem tedy pracovat s chrámovými stupnicemi, takzvanými mody, a zvuky, které jsou spojeny s náboženskou estetikou, takže s varhany, chóry a tak podobně. Tohoto postupu se od té doby více či méně držíme. Uchopíme formu specifické hudby ze specifické doby, načež ji rozvrátíme, aby vyhovovala našim potřebám.
Kolik času zabere samotné psaní hudby a kolik rešerše? Jak hluboko jdete?
Pokud se bavíme o minutách a hodinách, rešerše je velmi dlouhá a důkladná, samotné nahrávání je naopak velmi krátké. Pracuji sám a velmi pomalu, písně postupně stavím ze základu. Takový proces trvá dlouho, minimálně rok.
Co všechno rešerše obnáší?
Dám vám konkrétní případ: Nedávno jsem propadl indické klasické hudbě, a mě když něco zaujme, nic jiného neposlouchám. Nechám se tím absorbovat. Snažím se získat co nejvíc informací o kulturním kontextu, sháním specifické nástroje a pak se na ně učím hrát. Většinou na internetu přes online výuková videa. Takhle jsem se teď naučil hrát na sitár a esraj, což jsou indické strunné nástroje. Studuji stupnice a postupy indické klasické hudby. Jde o formu vzdělávání. Jako bych docházel na vysokou školu, vše ale nasávám na mnohem hlubší úrovni. Jakmile všechno tohle absorbujete, hudba z vás začne pramenit sama.
Folklorní a spirituální hudba je silně zakořeněna v konkrétní tradici, v konkrétních místech. Jak k ní přistupujete, aby zněla autenticky? Pokud je tedy autenticita vaším cílem.
Nesnažím se dosáhnout autenticity. Pokud by tomu tak bylo, oddal bych svůj život jedinému žánru. Místo toho se nechám jedním konkrétním žánrem ovlivnit a ve stejnou chvíli se ho snažím rozvinout. Pokud se podíváme na historii hudby, je zřejmé, že se k nám dostala díky evoluci, skrze velké změny. A já svou činnost vidím jako součást této evoluce.
Během pandemie vzrostla popularita ambientu a takzvané drone music, tedy žánrů, které by se daly označit za meditativní. Má podle vás hudba léčivé schopnosti?
Samozřejmě, na mnoha úrovních. Meditační hudba má relaxační účinky. Jindy funguje jako most, který vás propojí s okolím. Může být pomůckou, jež pomůže člověku soustředit se. Díky hudbě jsme schopni skutečně meditovat, přestat myslet a být jen sami sebou. A pak je tu druhý extrém, který je také uzdravující, a tím je vybouření. Energie hudby uvolňuje z těla endorfiny a další chemikálie. Do transu se můžete dostat soustředěnou netečností i aktivně. Tohle téma jsem částečně zkoumal na albu Dionysus, protože Dionýsos je bůh aktivního transu.
Byla pro vás hudba také úkrytem? Nebo se pro vás zas tolik nezměnilo?
Neřekl bych, že mi byla úkrytem. Hudba mě udržuje činným. Je to čirá radost a zábava. Proto také říkáme, že hrajeme na kytaru – opravdu si hrajete jako děti, bavíte se. Zároveň jde o aktivitu na hlubší, expresivní a poetické úrovni. Hudba je prostředkem pro vyjádření nejvnitřnějších myšlenek, ale tady se už bavíme téměř o psychoanalýze. Hudba je rozhovor se svým vlastním já, během nějž zkoumáme naše pozice k určitým věcem.
Zmínil jste vaše poslední album Dionysus, které vyšlo v roce 2018. Plánujete další nahrávku?
Ano, chceme letos nahrát novou desku. Teď jsme dva měsíce na turné, jaro bereme jako příležitost, abychom s Lisou mohli začít pracovat konkrétněji na písních.
A podle toho, co jste říkal, budou tentokrát ovlivněny indickou klasickou hudbou…
Ano, částečně ano. Na indické hudbě je zajímavá především obsese bicími nástroji a harmonickými sériemi. Řekl bych to tak, že polyfonie je moc nezajímá. Místo toho rozvíjí silnou tradici monotónních melodií, což je oblast, již bych rád prozkoumal skrze koncept drone hudby, o níž jste mluvil. Slovo drone znamená hučení, bzučení, vrčení, což jsou zvuky, které najdeme v přírodě. Je to vítr i zvířecí řev, vydávají ho ale také stroje. Chtěl bych prozkoumat, jak fungují dohromady s rytmy a lidským hlasem. Ten bych také rád použil jako druh dronu. To je náš základní koncept…
Musíte kvůli takovému albu vyrazit do Indie? Nebo může taková cesta možná alespoň pomoct?
Ne, vůbec. Můžete cestovat ve své mysli. Je to takový ten klasický dekadentní přístup k tvorbě. Joris-Karl Huysmans, což byl slavný francouzský dekadentní spisovatel, se jednou vypravil vlakem z Paříže do Londýna, ale nikdy tam nedojel, protože seděl ve vagónu plném Angličanů. Vystoupil se slovy, že není třeba jet až do Londýna, jelikož to město zažil se všemi těmi lidmi ve vlaku. Používám tenhle druh magického realismu.
Seznamte se
Skladatel, zpěvák a multiinstrumentalista Brendan Perry (62) tvoří spolu s tvůrčí partnerkou Lisou Gerrard jádro kapely Dad Can Dance. Tu spolu založili v roce 1981 v australském Melbourne, načež krátce nato přesídlili do Velké Británie. Kromě toho má za sebou práci na filmové hudbě a tři sólová alba, zatím poslední se jmenuje Songs of Disenchantment: Music from the Greek Underground a vyšlo v roce 2020. Posledních šest let žije ve Francii.