Jestli něco v historii zůstane jako pozitivní důsledek období lockdownů covidové pandemie, určitě to zpětně i po letech bude fakt, že dostatek času mnohé umělce dovedl k aktivitám, které by je v běžném provozu ani nenapadly. Ventolin a jeho žena se v té době setkávali s přáteli, se kterými už kdysi dávno společně působili v začátečnické kapele Pekelní satani nebo v divadle Nejhodnější medvídci, a z nápadu jen tak pro radost si spolu zahrát vznikla i nová formace. Ventolin jako nejzkušenější z nich se sice postaral o produkci a poskytl elektronické zkušenosti, ale sám nakonec přijal pozici perkusisty, protože přirozeným středobodem se stala Markéta Levínská – originální básnířka, zde ovšem v pozici textařky a zpěvačky. Původně zcela neambiciózní formace nakonec začala sporadicky koncertovat a letos se pak zavřela do domácího studia Lukáše Lukáše (člena kapely Moře dní a zvukaře legendární party Buty), kde vznikla debutová nahrávka.
Kapela své hudební oblíbence nijak nezastírá a spíš jim ve svých skladbách skládá poctu. Baví se zvukovou nevybroušeností, textovým dadaismem a od prvních tónů dává jasně najevo, že naskočení na vlnu aktuálních trendů ji nezajímá, protože si raději vytváří svoje vlastní. Přirozená tanečnost se tu mísí s pocitem jakési záměrně přivolávané úchylnosti, minimalismus hudebních motivů, jednoduchých odsekávaných akordů kytar a tisíckrát slyšených retro-syntetických zvuků se tu potkává se surreálností textů. „Cítím jen tep svého srdce / to tvoje pro mě netiká / Night, night, night – where is my mind?“ Jen těžko si u toho nelze nevzpomenout na potrhlost Pere Ubu, legrační pódiovou show Devo nebo z dnešního pohledu komickou prkennost českého OK Bandu.
Specifická poetika a autentický projev frontwoman Markéty stejně jako hráčský vklad ostatních členů jsou natolik osobité a neopotřebované, že se jim daří vytrhnout ze stereotypu i Ventolina. Jasně u toho cítíme, že jakkoli je jeho bezbřehá fantazie pověstná stejně jako to, jak se nebojí zacházet až na hrany trapnosti, bez nových spoluhráčů by se do podobných teritorií nikdy nedostal a jeho hudební tvorba tu dostala nečekané impulsy a občerstvující injekce. Je to celé zkrátka nápadité, nevšední a zábavné. „Proč je tady tolik tenisáků?“ ptá se sugestivně i trochu výhrůžně zpěvačka v úvodu skladby Švestky a posluchač získává dojem, že zabloudil do nějakého neuvěřitelného snu a že bizarnost okolo všude doslova stříká.
Debut pětice Ametyst (elektronice jsou zde partnery tradiční nástroje v podobě kytar a houslí) není z nahrávek, o kterých byste měli hned po prvním poslechu jasno, a můžu rovnou zaručit, že s každým dalším se vynoří nové a nové pozoruhodnosti a dříve přeslechnuté detaily. Je to spiklenecký svět, v němž mají místo i útěky z industriální postmoderny někam do přírody, z centra směrem na periferii. Na zahrádku mezi šlahouny plevelů a pobíhání s konví. Dá se předpokládat, že i pro Ventolina samotného se tahle zdánlivá odbočka možná spíš stane dalším vývojovým stadiem jeho sólové tvorby. A vytrhnout z posluchačské pohodlnosti může i vás.
Verdikt: 72%
Dospělí si hrají a děti mohou jen závistivě přihlížet. Všechno, jen ne obyčejná a všední hudba, všechno, jen ne rádoby umělecká serióznost nebo naopak „zábava pro široké masy“. Drahokam, který není a nechce být vybroušený.