Ještě předtím, než se vrhnu na pitvu sedmé desky obtloustlého darmožrouta, chtěl bych říct, že disko-rapová satira Kapitána Dema je hodně specifickým žánrem, ke kterému asi každý recenzent přistupuje trochu jinak. Proto možná následující řádky nabídnou poněkud jiný pohled na Demovu tvorbu, která se mi zdá v základu pořád stejná, tedy hlavně co se týče jejího přínosu pro posluchače jako takového. Pořád je to totiž jen dobře zprodukovaná „sranda“.
Dalo by se říct, že sjednocujícím tématem všech čtrnácti stopáží desky je lehkovážné bohémství plné primitivního humoru, přičemž některé příběhy jsou zde vyloženě absurdní. Žánrově neuchopitelnou nahrávku Kapitán Demo prošpikovává rapem, trapem, diskem, technem či další elektronickou hudbou. V podstatě na celém albu slyšíte aktuální trendy zvuky, škoda jen, že nic z toho nepůsobí originálně a už vůbec ne zajímavě.
Samozřejmě, Jiří Burian má svoje kvality, což dokazuje samotná produkce desky, která je dotažená a dobře uchopená. Vokály jsou vyvážené, a to včetně těch hostujících, o které se postarali jeho kumpáni Givi Kross s ProGramem, malířka Léna Brauner nebo promotér bojové organizace Oktagon Ondřej Novotný se svými hláškami z reality show Robinsonův ostrov. Což zdaleka není všechno z těchto šílených momentů.
V některých písníčkách Demo využil legendárních hlášek kuchaře Zdeňka Pohlreicha, které jsou sice samy o sobě vtipné a všichni je milujeme, ale hodí se to opravdu na „hudební album“? To jako protagonista neumí vymyslet vlastní vtip? Jistě, k Demovi tohle všechno už zkrátka patří, ale až příliš se začíná opakovat, narážek na současnou rapovou scénu nevyjímaje. Ty jsou totiž v některých písničkách více než patrné.
Ostatně právě „vtip“ mi na desce uniká. Řada songů zde zní tuctově a jejich základ jsem už zkrátka někdy slyšel. To by asi nebyl takový problém, kdyby ta deska byla aspoň trochu stravitelná.
Bohužel, objevují se na ní vyloženě otravné stopáže, jako například „duc, duc skladba“ Nic, takových vám průměrný DJ na diskošce pustí klidně sto za večer. Vrcholem nesnesitelnosti je pak „skladba“ Vesmír s přitrouble tenkým hláskem. Nevím proč, ale okamžitě jsem si při jejím útrpném poslechu vybavil podobně šíleného Králíčka Azurita od Daniela Landy.
Mám-li být naprosto upřímný, na desce Všechno v pořádku, chutnalo Vám? mě nezaujala jediná její pasáž, a to včetně naléhavého intra Ďábel nosí Pradu, které bohužel zdaleka nedosahuje kvalit třeba stejnojmenné americké metalové kapely The Devil Wears Prada.
Možná jsem na takovou „hudbu“ moc suchar, ale pokud to, s dovolením, řeknu trochu elitářsky, tohle je prostě muzika pro „nenáročné posluchače“, kteří se při ní možná na nějakém letním festivalu, opojeni chmelovým či vinným nápojem, i dobře pobaví… Ne, děkuji, raději si pustím starého MC Geye, rapovou partičku Crystal Kidz nebo Horkýže Slíže, kteří určitou hudební nadsázku umí přednést v daleko vtipnější, záživnější, energičtější a především hodnotnější formě.
Verdikt: 30%
Karikatura hudby v podání Kapitána Dema je nadále pro někoho možná vtipná, ale nepřináší nic jiného než čtrnáct sranda písniček bez špetky originality. Možná by to Jiří Burian měl už konečně zabalit a věnovat se spíš třeba Southpaw, sluší mu to více.