Deska má výstižný název Kdože sakra jsem, protože se zdá, že si na ní Marco McKee opravdu zkouší, kdo jako muzikant vlastně je a co by mu sedlo nejvíce. Píše písničky, to je O.K. Možná jsou moc upovídané, ale to záleží na vkusu posluchače. Někteří mají mnohoslovné texty rádi. To hlavní ale je, že se pokouší najít styl, do kterého má své songy zabalit. Zdá se, že díky tomu je současnou Marcovou parketou různorodost, co nejširší paleta stylů. Na Who the Hell Am I zkouší kdeco. Od poprockových songů po svérázný blues rock.
Jestli mu něco sedne ze všeho nejlépe, tak nejspíš styl popové kytarovky Sorta Guy, kde si nachází prostor pro svůj vypravěčský styl. Ale pozor! Taková stylová rozptýlenost, jako je na Marcově albu, vůbec není na škodu, ba naopak, posluchač se nenudí. Je to něco, co zavedli už Beatles – umělec netvoří kvůli stylu, písnička si svůj styl najde sama.
Pestrosti desky proto prospívají chytlavá aranžmá, která zakrývají fakt, že McKee je víc nadaný autor než charismatický interpret. V dnešní době syntetických zvuků je proto slast poslouchat elegantní dechovou sekci v The Funky Side of Town nebo na první poslech oslovující trumpetové sólo v předehře písně Harry Pollit. Dechové nástroje, ať už jako celé sekce, nebo jako sólo, se vyhýbají jakékoli agresivitě, čímž dodávají celku desky uvolněnou náladu. Tím vzniká pocit, že „vlastně o nic nejde, jsou to přece jenom písničky“.
A to je asi to, co je na „obyčejném“ sólovém debutu Marca Mckeeho ze všeho nejsympatičtější.
Verdikt 70%
S Marcem McKeem se tak vracíme kamsi do speciálního koutku bezstarostného písničkářství sedmdesátých let, kdy dominovaly hammondky a rockoví muzikanti se nestyděli sáhnout po foukací harmonice (Strangehold), dozníval klasický rokenrol stříhnutý rhythm-and-blues (Smuggler) a Rolling Stones udávali směr, kterým kráčely desítky kapel (Common Time).