Od doby, kdy se Paulie Garand na albu Monology (2020) žánrově značně otevřel, udržuje si (alespoň v mých očích) status jakéhosi „alternativního indie-rappera“, který se zkrátka nebojí experimentovat a pracovat se zvukem. A nutno podotknout, že mu to sluší. S předposlední deskou Amonit (2022) se textově i instrumentálně vyšvihl, přičemž výsledkem byla pestrá a „zamyšlená“ deska, která na domácí scéně stále nemá obdoby. A ani na novém albu Molo II se jeho zvídavý apetit nezměnil. Opět totiž přišel s polohou, kterou jsme od něj ještě neslyšeli.
Ačkoli Molo II není až tak koncepčně ukotvené jako Amonit, Garand na něm opět bez kompromisů odhaluje tajemství vlastních vzpomínek i emocí. Tematicky je album hodně proměnlivé – od vděčných songů věnovaných blízkým kolem sebe přes love songy až po nejhlubší osobní zpovědi, které jdou místy svou intenzitou podobně na hranu jako právě na Amonitu. Ale pojďme už od srovnávání.
Vyjma úvodních stopáží, které Molo II tematiky uvádějí, album okamžitě bouchne s peckou Proud, do které byl pozván také Rest. Silná, až trochu hymnicky „bratrská“ píseň je hezkým ohlédnutím nad důležitostí hodnot, jichž jsou si dnes oba protagonisté vědomi. Zejména Rest tady potvrzuje formu, kterou si poslední roky drží. Je mu fantasticky rozumět jako málo komu na scéně a tenhle duet s Garandem mu naprosto přirozeně sedl. Jak by sám Paulie tradičně řekl: „Yeah!“
Určitou oslavnou náladu má album až po čtvrtý song Maják, kde pro změnu dostal z hostů prostor Vladimír Dupkala alias Supa. Jeho útočný part vůči neschopným rapperům z branže mi ve srovnáním s rýpáním Garanda připadá až trochu primitivní (respektive neelegantní) a přiznám se, že mě tahle spolupráce příliš nezaujala. Naopak sílu kolaborace ukazují skladby Noci & Dny a Nehledám nic, kde se Ben Cristovao dokázal ideálně naladit na flow. Zejména druhá zmíněná pecka díky synthovému podkladu nabrala úplně jinou energii a říkám si, že bych od obou rád slyšel společnou desku.
S až trochu synthwaveovým zvukem si Paulie Garand na desce obecně hodně pohrál. Pěkně tenhle osmdesátkový vibe využil pro song Jungle Gin, kde společně za pomoci Alana Murina tak trochu smekli klobouk před sílou gin toniku a pocitům vyvolaným po požití tohoto „noblesního“ drinku. Na podobné vlně na desce se pak nese i pecka Lucky.
Vlastně až do poslední čtvrtiny desky jsem přesto čekal na nějaký ten „wow moment“, jenž nakonec k mé radosti přišel. Absolutní strop alba totiž přichází se zpovědí 512, kterou bych se nebál obecně zařadit mezi Garandovy nejlepší skladby vůbec. Silná, nekompromisní a emotivní zpověď života plného úzkostí i z prostředí vlastní rodiny. Na podkladu decentního klavírního beatu tady emoce skvěle vyplavují na povrch. A samozřejmě v závěru nemůže chybět další synthová záplata.
Ze závěru bych ještě rád vypíchl songy Bloudim a Pro vás. První jmenovanou očaroval Mc Gey svou vložkou odkazující na vlastní „andělskou“ desku O tatínkovi, který usnul, ale také naléhavý hlásek Štěpána Urbana v refrénu. Tu druhou naopak doplnil skvělý Marcell, jemuž finální track sedl, jako by to byl jeho vlastní repertoár.
Liberecká rapová stálice tak fanouškům bez kompromisů opět naservírovala materiál, který rozhodně není jednoduchý na poslech. Jak se říká, s lety člověk roste i hlavou a je radost sledovat vývoj kariéry tohoto pořád trochu zasmušilého rappera, jehož texty dneska dokážou zasáhnout posluchače všech věkových kategorií a koneckonců i jiných žánrů. Jsem opět hodně zvědavý, s jakým dalším konceptem přijde příště.
Verdikt: 77%
Paulie Garand dokázal navázat na působivou desku Amonit dalším albem plným silných a poutavých příběhů. S hvězdnými hosty i dětským sborem vyvolává silné emoce a místy baví i překvapivě melancholickou synthovou polohou. Pokud se téhle dráhy bude držet, časem může nahrát opravdu velké album.