Obrázek k článku RECENZE: Black Holes natočili jedno z nejlepších tuzemských rockových alb roku
| Marek Reinoha | Foto: Marek Musil

RECENZE: Black Holes natočili jedno z nejlepších tuzemských rockových alb roku

Skupina Black Holes, kterou tvoří dvojice Kateřina Nikola a Martin Beneš, na sebe upozornila v roce 2019 debutovým albem No Silver Lining. Na něm sázeli na hutný zvuk postavený na úderných bicích, nekompromisní basu hranou jako na kytaru a naléhavý melodický zpěv. Jejich muzika odkazovala někam směrem k White Stripes nebo k Royal Blood, ovšem k daleko neučesanějším a špinavějším Royal Blood. Na novince je to jinak.

Album Time to Say Goodbye otevírá song Disposessed, v němž špinavá basová linka a basové riffy kontrastují v podstatě s jemným elektronickým podkladem a melodickým zpěvem o tom, jak odloučení v době pandemie ovlivnilo partnerské vztahy, a který naplno představuje nové směřování kapely. Aniž by muzika ztratila na své syrovosti, hutnosti a naléhavosti, tak jí elektronika dává nový, nevyzpytatelný prostor, rozšiřuje zvukové možnosti, přidává na atmosféře a posouvá ji k větší hitovosti a nebál bych se říct i líbivosti v tom nejlepším slova smyslu.

Hned druhá položka alba, píseň Goodbye, je dle mého názoru asi nejsilnější skladbou nahrávky. A to nejen proto, že je osobní zpovědí zpěvačky a baskytaristky Kateřiny, ve které dává sbohem minulým nefunkčním vztahům, ale i proto, že v ní ze sebe dvojice vymáčkla to nejlepší i po hudební stránce. Black Holes tu předvedli, jak výborní jsou songwriteři a aranžéři, jak umí pracovat s dynamikou, s budováním atmosféry a se zvukem. Tomu songu nic nechybí a nic v něm nepřebývá, polohy, v nichž Kateřina zpívá jen do kláves a jednoduchých bicích, smysluplně střídají energické naléhavé pasáže, ve kterých se k riffům přidává i vypjatý zpěv, aby to celé zakončilo jednoduché špinavé sólo, jež skladbu přivede k uklidňujícímu konci.

V podobném duchu je vystaven i zbytek alba. Ať již se jedná o stadiónovou hitovku The City, nervózně elektronickou, o něco pomalejší Reverse s chytlavým nosným refrénem, temnou údernou vypalovačku Down to Hell s vířícími synťáky a zkresleným zpěvem, nebo závěrečnou Loom Reel se skvělými backvokály, kterou považuji za druhou nejlepší skladbu.

Album je hodně pestré. A i při opakovaném poslechu je v každé skladbě možné objevovat nové zvuky a nové hudební motivy. Přesto všechny spojuje rukopis Black Holes, výrazný melodický zpěv a v neposlední řadě také ne vždy úplně veselé příběhy, jak se cítila a co prožívala nejen kapela, ale celá její generace v době, kdy deska vznikala.

Album Time to Say Goodbye je nadprůměrné. Kapelu Black Holes posouvá mezi tuzemskou špičku v rámci žánru a přibližuje ji daleko širšímu spektru posluchačů. Dvojici se podařilo vymanit ze stínu prvního alba, jemuž tím novým symbolicky říká „goodbye“. Skloubili syrovou údernou kytarovou muziku s elektronikou, za kterou by se v některých pasážích nemusely stydět ani EBM kapely, a složili songy, jež vybízí k tomu, aby se nesly nad hlavami početného publika v halách a na velkých festivalech. Pokud jste ho ještě neslyšeli, jděte do toho, nebudete litovat, je to jedno z nejlepších tuzemských rockových alb letošního roku.

Verdikt: 87 %

Black Holes se podařilo v Tajném studiu pod producentským vedením Jana Brambůrka najít nový zvuk, v němž kloubí syrovou údernou kytarovou muziku se zajímavě pojatou elektronikou, která dodala songům nový, nevyzpytatelný prostor, a natočit nadprůměrné album.