Alba britské hudebnice jako by chodila ve vlnách. Její deset let stará ryze autorská prvotina Fire Within stála především na mladistvém popu a silných baladách. Od těch Birdy neustoupila ani na nadcházejícím Beautiful Lies, kde však písně nezněly tolik syrově, ale spíše étericky. Dva roky staré album Young Heart bylo zase čisté a citlivé písničkářství à la Joni Mitchell. A Portraits je další změna, která se všemu předchozímu slyšitelně vymyká.
Birdy v něm naskočila na stále aktuální vlnu osmdesátkového popu, který zní v jejím podání zcela autenticky a nikterak vykalkulovaně. Z desky podprahově nesálá snaha být více trendy a zavděčit se většímu množství posluchačů, protože i mezi všemi těmi synťáky je to stále éterická Birdy, která si jen tentokrát vypůjčuje jiné výrazové prostředky, než je pro ni zvykem.
Už úvodní Paradise Calling absolutně nabourá všechny představy, jak má písnička od téhle eklektické písničkářky znít. Je zřejmě nejdynamičtější a nejrytmičtější skladbou, kterou má Birdy v arzenálu, a i když se jí žádný další song na desce svým nábojem nepřiblíží, nevadí to. Ostatní písně obohacují zase jinou atmosférou. Pilotní singl Raincatchers je absolutní paralelou ke Kate Bush a jejímu Cloudbusting. K britské ikoně 80. let se ale ve své podstatě ohlíží většina zástupců na Portraits, ať už přímo zvukově, nebo hlasovou gymnastikou, kterou Birdy předvádí. Její projev je plastický a nezní ploše a stále je hlavním tahounem veškerého dění, jakkoli ho tentokrát doplňují opulentní aranže.
Birdy má cit pro skvělé melodie, které nejsou prvoplánové, a mnohdy je pro proniknutí do všech vrstev třeba opakovaných poslechů. Je to sice líbivý pop, ale ne pro konzumní posluchače, kteří potřebují hit na první dobrou. I v tomhle je odraz Kate Bush dobře rozpoznatelný.
Portraits je pro plachou a rozjímavou hudebnici absolutním vykročením z komfortní zóny. Několik písní, obzvlášť v poslední třetině, by asi lépe fungovalo ve zpěvaččině klasickém střihu s pianem či kytarou, zkrátka ohlodané na kost, ale jako experiment nejsou vůbec mimo. Jen je třeba si na tenhle nový zvuk u Birdy zvyknout. Řada posluchačů ten rapidní odklon od tklivých balad asi nepřekousne – na ně je přece jen lehčí se emočně naladit. Z hlediska evoluce je ale deska Portraits naprosto pochopitelným krokem, jímž hudebnice rozšiřuje svůj záběr. Je svým způsobem odvážná, ale zároveň umírněná a nikterak přepálená.
Verdikt: 78%
Album Portraits nezní jako nic z toho, co Birdy na předchozích albech představila. Hudebnice se odvážně vypravila kupředu a představila trendy osmdesátkový zvuk ve svém podání, tedy lehce alternativní, nepodbízivý, a především překvapivý.