Její nezaměnitelný, živelný projev a syrovost z ní dělá na české poměry jedinečného interpreta, kterého si jen tak s někým jiným nespletete. Radůza rozhodně patří mezi ten typ člověka, který co si myslí, tak i řekne, a za nic se neschovává.
Nebe je odemčené je již vaše sedmnácté album. Prožíváte to ještě nebo se pro vás vydávání desek stalo určitou zábavnou rutinou?
Já jsem člověk, který si stres z hudby vůbec nepřipouští. Neměla jsem ho před vydáním první desky ani teď. Je to však stále velká dřina, která mě díky bohu stále baví a naplňuje. Člověk na sobě musí pořád pracovat, ale také toho spoustu prožít, aby měl o čem psát. Byly i chvíle, kdy jsem zkoušela s muzikou přestat, ale nešlo to. Důkazem toho je, že už teď mám napsanou další desku a půl.
Už ji točíte?
Kdybych chtěla, tak nejspíš ano, ale není kam spěchat. V květnu jedu do studia nahrát pár skladeb, jelikož si je potřebuji pořádně poslechnout. Začala jsem totiž hrát trochu jinak.
Nebe je odemčené měla být původně ryze písničkářská deska bez nějakého konceptu. Nakonec z toho vznikla alba, navíc s konceptem v podobě deníku, v němž jste se vypsala ze všech událostí, co se vám za poslední tři roky přihodily…
To máte pravdu. Původně jsem dokonce chtěla natočit jednu desku, kterou jsem chtěla pojmout jako živák. To však kvůli pandemii nešlo. Jak dny a měsíce plynuly, nakonec jsem zjistila, že mám materiálu na desky dvě. Když jsem si je pak poslechla, najednou jsem zjistila, že to opravdu je takový můj deník. Ona ale všechna moje alba jsou takový můj deník, i když jsou zahalena do spousty jiných konceptů. Stále jsou to věci, které jsem prožila a nad kterými přemýšlím.
První část dvojalba jste nahrála ve dvojici s Josefem Štěpánkem, tu druhou pak s celou kapelou. Vyhovuje vám víc práce v týmu nebo raději jedete sama na sebe?
To se nedá říci. Já jsem sama nehrála zhruba patnáct let. K tomu sólovému hraní se vracím až nyní a opravdu se nedá říci, zda mě něco baví víc nebo míň. Baví mě oboje. U každého je práce i repertoár úplně jiný.
Na desce se objevili mimo jiné klavírista Jan Steinsdörfer z Chinaski nebo Jan Lstibůrek od Tomáše Kluse. Bravurně vám to společně jde. Vezmete si je s sebou i na pódium?
Hraní v této sestavě jsem si ohromně užila a je vážně radost pracovat s takovými muzikanty. Zatím však v téhle sestavě na koncertech hrát neplánuji. V tom triu, ve kterém hraji koncerty, se cítím nejlépe hlavně proto, že se v takto malém počtu nemám kam schovat, a to mi ohromně vyhovuje.
Jako jediného zpívajícího hosta jste si na desku pozvala Roberta Křesťana. Jak k tomu došlo?
Myšlenka duetu mě napadla, když jsem navštívila Robertův koncert s Druhou trávou. V hledišti jsem si najednou řekla, že by bylo moc fajn si s Robertem zazpívat. Tak jsem za ním po koncertě zašla a zeptala se ho, kdybych čistě hypoteticky pro nás napsala duet, zda by to toho šel, a on souhlasil. Tak jsem ho za dva dny napsala, poslala mu to a bylo.
Druhou část dvojalba nahrála zpěvačka s kapelou.
Nakonec z toho vznikla skladba Dobrý lidi, snad s největším hitovým potenciálem z celého alba. Byl to záměr – oslovit i širší hudební veřejnost?
Určitě ne. Já ze všeho nejvíc chtěla napsat skladbu pro mě a Roberta. Nikdy to nebylo tak, že bych si řekla, že chci napsat hit. Já si hlavně myslím, že široké hudební veřejnosti je úplně jedno, co dělám. V tom však spatřuji spíše pozitiva, jelikož na mě nejsou kladeny žádné nároky, a de facto si můžu dělat, co chci, a všem je to úplně jedno. Ale je pravda, že zrovna tuhle skladbu mám moc ráda a myslím si, že se opravdu povedla.
Závěrečná skladba nové desky, která se rozhodně dá považovat za hit. Myšlenka společného duetu napadla Radůzu při návštěvě koncertu Druhé trávy.
Už jste určitě stihla po covidové pauze několik koncertů. Vnímáte nějaký rozdíl? Chodí lidi na koncerty?
Rozdíly jsou, ale jen ty pozitivní. Vnímám z obecenstva ohromnou vřelost a radost. Lidi neskutečně reagují a jsou milí. Stala se mi už taková příhoda, konkrétně na koncertě v Řevnicích. Bylo to den před mými narozeninami. Když jsem přišla do plného sálu, tak mi skoro každý jeden člověk, který tam byl, donesl kytku. Takže jsem po koncertu odcházela domů se dvěma kýbly kytic. V tu chvíli jsem ale vůbec nechápala, co se děje. Došlo mi to až druhý den ráno, když jsem se dojetím rozplakala.
Takže nesdílíte rozšířený názor, že je těžké dostat po tak dlouhé době lidi do sálů?
Rozhodně to není můj případ. Jde o to, jaká má člověk očekávání. Já jsem prostě velmi vděčná, když nás na koncertě na pódiu není více než v hledišti. A třeba to, že se mi podařilo naplnit Mahenku v Brně, je pro mě nade všechna očekávání.
Když zůstaneme u koncertů. Vy jste prý jednou složila i skladbu přímo během hraní na pódiu. Není už to trochu moc?
Je to šílený. Já bych si moc přála, aby se mi to už nikdy nestalo, protože je to opravdu schizofrenní pocit. Kdysi dávno mi náš kytarista Pepa Štěpánek řekl, že by ho zajímalo, co mám v hlavě. Tenkrát jsem mu odpověděla, ať si představí takové malé rádio, ze kterého se ozývají hlasy z dálky. Něčemu se dá rozumět, něčemu naopak ne. Někdy ty hlasy mluví česky, jindy zase albánsky či italsky. Takhle tomu bylo už dávno. V současné době mám ta rádia nad sebou asi čtyři, a to už je velká schíza. Zatím se mi ale daří fungovat i v normálním životě, takže jsem ještě pořád v klidu. Ono se říká, že existuje nějaké kolektivní vědomí, ve kterém by měly být uloženy všechny informace světa, a z toho nejspíše čerpám. Neznamená to ale, že bych měla k těm všem informacím přístup. Konkrétně ze světa matematiky nevím vůbec nic.
Rozhodně nejste jediná.
To nevím, já totiž neumím ani malou násobilku.
To vám nevěřím.
Já opravdu neumím ani malou násobilku. Když tohle komukoli řeknu, tak mi nikdy nikdo nevěří, dokud třeba sám nevidí, že nejsem schopna přečíst ani čas. Mně všichni musí několikrát říct, v kolik hodin mám někam přijít. Kdyby mi dnes dvakrát nezavolala manažerka a neřekla mi přesně, v kolik mám na dnešní rozhovor přijít, tak tu nejspíš budete sedět sám.
Když se vrátíme k vaší nové desce. Přijde mi, jako kdybyste hudebně zachytila snad všechna vývojová stadia folkové muziky. Navíc jste zařadila do tracklistu i dvě letité skladby Šťastné slunce a K australským břehům, která vychází z nesmrtelné My Bonnie.
Obě ty skladby mám moc ráda a i díky tomu celkovému obrazu do alba krásně zapadají. Zrovna dnes ráno jsem nad tím přemýšlela. Přijde mi, že jsem touto deskou uzavřela určitou hudební kapitolu svého života, která trvala přes třicet let. Nebe je odemčené je pro mě taková splněná povinnost a dalo by se říct, že si teď můžu natáčet, co chci.
Nová deska tedy bude v naprosto jiném žánru?
To rozhodně ne. Určitě to není tak, že bych se nějak výrazně odkláněla od toho, co jsem doposud vydala. Snažím se s těmi skladbami zacházet daleko svobodněji než doposud, a i když jsem si myslela, že to už dávno dělám, tak to nebyla pravda. Jen s jazykem si dělám, co se mi zachce. Tam už to víc svobodněji ani dělat neumím.
Pro mnohé bylo překvapením, že jste se na albu obešla bez akordeonu. Je pro vás už passé?
Vůbec ne. Já mám akordeon stále moc ráda. Myslím, že mám pouze takové přechodné období, než se k němu opět vrátím. Hraní na harmoniku je vlastně tak trochu sport a někdy ji vůbec udržet je docela záhul. V poslední době jsem na tom navíc nebyla fyzicky moc dobře a do toho se mi přihodil zánět šlach, takže to ani nešlo. I díky tomu jsem víc přilnula ke kytaře, a dokonce jsem absolvovala i pár hodin. Hraji teď naprosto jinak a také mě napadají trochu jiné skladby než předtím. Takže to, že na harmoniku nyní nehraji, neznamená, že jsem s ní naprosto skoncovala. Nedávno mě napadla i skladba s klavírem a to se mi už dlouho nestalo. Může to tedy znamenat, že teď mnohem víc začnu hrát na klávesové nástroje. Ale nechávám to plynout a uvidíme, co budoucnost přinese. Třeba další deska bude čistě akordeonová. Opravdu netuším.
Občas mi připadá, že na co sáhnete, to vám jde. Důkazem může být vaše veleúspěšná živnost, kterou jste během lockdownu rozjela. Jak jste se vlastně dostala k brašnářství?
Když jsem ze dne na den přišla o práci, tak jsem dokonce šla na úřad práce. Ne však proto, aby mi dali podporu, ale aby mi zaplatili nějaký vzdělávací kurz. Z jejich nabídky jsme si nakonec vybrala Tvůrce webových stránek. Když mi pak po několika týdnech ticha zavolali (ani mi neposlali oficiální rozhodnutí), že se v jejich odborné komisi rozhodli, že bych jako tvůrce webových stránek nenašla na trhu uplatnění, tak jsem veškerou součinnost s nimi ukončila a začala si hledat něco sama. Chvíli jsem dokonce uvažovala nad tím, že si sama zaplatím jeřábnický kurz. Než bych ho ale dodělala, tak by moje děti doma umřely hlady. Pak jsem si uvědomila, že vlastně umím šít na stroji a dělat střihy, tudíž jako brašnářka bych nemusela být úplně k zahození. Vyučila jsem se u kamaráda Pepy Štola, zhlédla jsem pár videí na internetu a bylo to. Nakonec se to ohromně rozjelo, a když se doba vrátila do normálu, už jsem musela dílnu zavřít. Byla na stole varianta, že zvládnu dělat jak hudbu, tak i brašnářství, ale to bych svoje děti musela dát do děcáku, což se nám moc nelíbilo. Pořád však dělám věci pro své kamarády a rodinu, pokud mi to čas dovolí.
Ještě se vrátím k desce. Kromě vašich osobních textů se ve skladbě Aladin věnujete i společenské problematice. Je to něco, co vás na současné společnosti, když opomeneme ozbrojené konflikty, nejvíce trápí? Mám na mysli neochotu se odlišit.
Já bych neřekla, že je to o neochotě se odlišit. Dnes dáte lidem neomezené možnosti a oni v podstatě chtějí všichni to samé. A je to tak správně. Každý jedinec, který vybočuje z normálu, poutá nežádoucí pozornost potenciálních predátorů na celou skupinu. Je to tedy spíše o podstatě přežití.
A v té druhé části refrénu, kde se věnujete vztahům. Narážíte na, v současné době populární, polyamorii?
To vůbec ne. Proboha, já jsem ten úplně poslední člověk, který by někomu měl radit ve vztazích. Já jsem odjakživa zastáncem toho názoru, že co se líbí všem zúčastněným stranám a je vykonáváno s jejich informovaným souhlasem, je naprosto v pořádku, a nevidím v tom problém.
Mnozí vás řadí mezi folkové legendy, cítíte se tak?
To vůbec ne. Vždyť mě ani nikde nehrají. Moje děti jsou naopak moc hrdé na to, že mě za dobu, co jsme spolu, lidi venku poznali jen dvakrát. Je to docela úsměvné, protože to pokaždé bylo na lyžích a měla jsem na hlavě lyžařskou helmu. Je to vlastně super. Já když jsem někde na plovárně a vidím, že ke mně jde nějaká paní, tak s jistotou vím, že mě nejde požádat o podpis, ale že chce, abych jí pohlídala věci. Jsem ohromně vděčná, že lidi chodí na koncerty a kupují si desky. Ale zároveň je fajn, že mohu jít, kam chci, a nikdo mě nepozná. Beru to jako dárek.
Ale na takovém Country radiu nyní bodujete.
To mi nedávno slavnostně oznamovali, že duet s Křesťanem hrají. A protože jsem drzá, tak jsem jim na to řekla, že je to fajn, že když se chce ženská dostat do rádia, musí nazpívat duet s chlapem. Ale stále je to soukromé rádio a tam, ať si hrají, co chtějí.
A co veřejnoprávní rádia?
S tímto tématem jsem již měla problém v minulosti, ale řeknu to znovu. Můj názor je ten, že právě ČRo, hraje strašně málo českých písniček. Vůbec netvrdím, že by měli hrát mě, ale kde jinde by měli dostat prostor mladí hudebníci? Na rozhlasu se hrají třeba čtyřicet let staré věci, které jsou sice výborné, ale z minulosti přece pořád žít nemůžeme.
Radůza se na novém albu věnuje společenské problematice.
Na vás, víc než na kohokoli jiného, mi sedí rčení: Hlavně se z toho nepo…! Je to tak?
Anebo jo, ale pak se osprchovat a jít dál. Život někdy přináší nejrůznější zkoušky a někdy to zajde až tak daleko, že se z toho člověk potento…
Přirozený talent
Do čeho se pražská rodačka Radka Vranková zvaná Radůza pustí, to jí náramně jde. Ovládá několik jazyků včetně angličtiny, polštiny, ruštiny či italštiny. V době pandemie, kdy ze dne na den přišla o živobytí, se s velkou vervou a bez žádných předchozích zkušeností pustila do oboru zvaného brašnářství. Po několika měsících měla tolik zakázek, že by klidně dál mohla dělat pouze to a s muzikou skončit. Láska k hudbě však nakonec zvítězila. Tvorbě kabelek a všeho možného z kůže se však věnuje i nadále. Výhradně však pro své známé a rodinu.