Na stolečku mezi mnou a Pokáčem leží zpěvník a deska a hned mi zní v hlavě „U nás doma na pohovce válela se jedna ovce a dělala bébé, bébé, ptali jsme se téhle ovce, kdo je, odkud je a co chce a ona řekla bébé.“. Tohle album totiž stačí slyšet jednou a hned tak se některých popěvků nezbavíte. A právě to z něj, předpokládám, dělá povedenou sbírku písní pro děti. Navíc se drží osvědčených postupů, hodně se rýmuje, je z velké části o zvířátkách, končí ukolébavkou… „Mířili jsme někam mezi Nohavicu a Baby Shark,“ říká Pokáč a já mám pocit, že to docela trefil.
Na plakátu, který zve na nadcházející řádění v O2 areně, se vedle Pokáče a ovce na pohovce roztahuje i kočka. Právě kočka s errorem je jasným důkazem, že dar psát skladby blízké dětskému publiku měl písničkář již dříve. Nyní mu ovšem vyšel naproti daleko dál, což dokazuje i spojení s Karol a Kvídem či Smejkem a Tanculienkou. Aby si ale zachoval svou dospěláckou integritu, udělal si Pokáč radost zařazením fotbalové tematiky a pozval na desku i hráče Zdeňka Folprechta. Povídali jsme si o spokojeném rodinném období, které navíc zdobí jeho nový nadační fond Hudba je pro všechny. Jestli hledáte drama, jeho náznak se objevuje jen v předposlední otázce a v písni Paní s kabelkou, která patří k největším trhákům desky.
Byl název Ovce na pohovce jasná volba? Na desce je chytlavých obratů spousta.
Název jsem měl vlastně možná ještě dřív než songy. Jakmile vznikla stejnojmenná píseň, zdálo se mi to jako skvělý titul. Měl jsem v hlavě variantu Testováno na dětech, ale ukazuje se, že Ovce na pohovce bylo lepší, děti to velmi rády opakují.
Jsou děti náročné publikum?
Rozhodně jsou upřímné publikum. Neobelžete je. Nebudou vám tvrdit, že je dobré něco, co je nebaví. Řeknou, ať to vypnete, začnou brečet nebo vám začnou šlapat po kytaře. Zase, když je to ale chytne, jedou pořád dokola. I to je náročné. Primárně si ale myslím, že děcka jsou skvělé publikum. Už jsme v Paláci Akropolis uspořádali jeden koncert jen pro děti. Rodiče je odevzdali u vchodu, na místě bylo zajištěno hlídání. Šťastní rodiče dávali storíčka, že mohli na hodinu sami na kafe. Zajímavé bylo, že děti moc netleskají, ale zase celý song jedou na plné koule. Zároveň jsme si oddechli, když to skončilo, a všechny jsme zase v pořádku vrátili. Byl to jeden z nejlepších koncertů, co jsem kdy zažil.
To vám věřím! A teď teprve, co vás čeká v O2 areně?
Celý koncert je koncipovaný na sezení, aby každý měl své místo, ze kterého uvidí. U pódia budou ale „výběhy“ a lidé do 150 cm ze sektorů na ploše mohou řádit na těchto paloucích.
Pomyslel jste někdy na tvorbu pro děti ještě předtím, než se vás to osobně dotklo a stal jste se otcem?
V žádném případě, naopak mě vyloženě obtěžovalo, když nějaký můj oblíbený interpret poté, co se stal rodičem, začal psát písně o dětech. Proč to dělá, říkal jsem si a věřil jsem, že to já nikdy dělat nebudu. Střih a mám dětské album. Není to ale takové překvapení, o tom, co se kolem mě v životě děje, jsem psal vždycky. Od začátku jsem psal písničky o tom, co prožívám já i mé blízké okolí, takže to přišlo přirozeně. Když jsem vydával svou čtvrtou řadovou desku, Rodinné album, říkal jsem si, že další album bude nějakým způsobem jiné. Dnes je potřeba nějak zaujmout, z toho, že vydáte další desku, si sám o sobě nikdo na zadek nesedne. Pokud to není něco, co by spadlo z vesmíru. Přemýšlel jsem například o tom, že udělám country desku, což je dnes trend. Nebo popovou! Pak mi došlo, že ta dětská bude to pravé. Mám rád Tři čuníky od Nohavici, taky je vetkl mezi svou běžnou tvorbu. Rozhodl jsem se zkusit to taky. A byla to pro mě fajn změna i z tvůrčího hlediska.
V jakém ohledu?
Jsou zde trochu jiné principy. Texty se musí hodně rýmovat a být vlezlé, ale zase jsem nechtěl, aby byly úplně stupidní. A teď, po několika měsících, kdy je venku, si myslím, že to dopadlo supr. Nikdy se mi na koncertech nestalo, že by tolik lidí chválilo jednu konkrétní desku. Je to možná i tím, že jsem předtím jel hodně přes singly, které jsem nakonec kompiloval do alba, aby se neřeklo. Tohle bylo poprvé, kdy jsem vydal album nových písniček. A musím říct, že jak už jsem konceptu desek moc ani nevěřil, myslím, že to dobře funguje a je to příjemná změna, ze které mám radost.
Zmínil jste, že zapeklitost dětského posluchače je v tom, že své oblíbené kusy jede neustále dokola. Které vlastní písničky máte díky svým potomkům zaryté v hlavě až příliš?
Mám štěstí, že moji desku jim manželka pouští nejčastěji, když jsem pryč na koncertech. A chtějí naštěstí většinou těch písniček zahrát víc různých. Spíš než na písničkách se cyklí na Tlapkových patrolách a podobně. Je pravda, že jsme před vydáním tipovali, které písničky by mohly mít největší úspěch, a netrefili jsme ani jednu. Nejvíc jedou suverénně Paní s kabelkou, Ovce na pohovce. Jinak pořád platí, že mi lidi říkají, že nejvíc jsou zblblí z Mám doma kočku, to potřebují děti evidentně slyšet pořád dokola. Říkám jim, že mě to mrzí.
Čekala bych, že největší úspěch bude mít ta, kde jsou na featu Smejko a Tanculeinka.
Patří do top 3. I když záleží, na jakém kanálu. Pro mě není nejdůležitější Spotify nebo YouTube, ale co na mě lidi pokřikují na koncertech, a to jsou ty, co jsem zmínil jako první.
A pak je tu Karol a Kvído. Poměrně naučný začátek desky.
Písnička Hurá, jde se uklízet byla myšlená tak, že ji rodiče či učitelky prakticky využijí. A z vlastní zkušenosti můžu říct, že u nás bylo uklízení vždycky problém a teď občas pustíme tuhle písničku a… sice to stejně moc nejde, ale aspoň k tomu hraje písnička.
Když jsem si desku pustila, trochu jsem se bála, aby poučení nebylo v každé písni.
Že je první, se stalo čistě proto, že když jsem oslovoval na společné písničky Karol a Kvída, Smejka a Tanculienku a Zdeňka Folprechta, mohla Karol jako první. Proto byl první i klip a dali jsme ji první na desku. Je to souhra okolností.
Na druhou stranu oceňuji, že v jedné skladbě apelujete na to, aby si lidé ověřovali fakta.
Říkala paní Macatá, že prý je Země placatá… Možná tahle písnička není až tak pro děti jako pro hloupé dospělé. Tu bohužel tolik nehraji na koncertech, právě v ní hostují Smejko a Tanculienka a nechci sloku ve slovenštině kazit.
Když jsem si Ovce na pohovce pouštěla, nečekala jsem vlastně velký rozdíl od vaší běžné tvorby, kterou mají děti také rády. Bylo od začátku jasné, že tohle bude opravdu echt dětská deska, přístupná i pro ty nejmenší?
V posledních letech, co máme doma děti, se mi několikrát stalo, že jsem napsal nějakou písničku a říkal jsem si, jestli nejsou pro dospělé infantilní až moc. Kde je ta hranice? Nemyslím, že je nutné ji dělat. Jak říkáte, děcka chodila na moje koncerty už dřív. Ale tady jsem věděl, že to budou ještě víc říkankovité písničky pro ještě mladší publikum. Když jsem psal, neřešil jsem, jestli je dítěti osm, čtyři nebo dvanáct. Nevnímal jsem, že jsou to úplně jiné věkové kategorie. To začínám rozlišovat a uvědomovat si, že je zajímají úplně jiné věci, až teď. Já jsem asi podvědomě mířil na svoje děti, které jsou opravdu malé, čtyři a tři roky. A zároveň jsem cílil na to, aby to ani dospělé neotravovalo. Možná, kdybyste se zeptala, jaký je rozdíl mezi touhle a předchozími deskami, asi bych řekl, že tohle je ještě přiblblejší než normálně. Ale třeba ne. Měl jsem v hlavě ty Tři čuníky, že to bylo o zvířátkách, jemné a hezky rýmované. A zároveň Baby Shark.
To je dobrá hláška. A například v Tančícím hrochovi to tak opravdu cítím.
Hrocha jsem dodělal jako snad posledního. Doma při večeři jsem se zeptal, o čem bych mohl udělat ještě písničku, a starší syn navrhl tančícího hrocha. Vůbec jsem nejdřív nevěděl, co o něm napsat, ale manželka se mě pak pořád ptala, jestli to mám hotové. Nakonec jsem s tou skladbou dost spokojen, což je hodně dané i produkcí, kterou udělal Johny Balcárek. Původně jsem zamýšlel, že to bude spíš kytarové, ale jak do toho sáhnul, byl jsem nadšen. Podle mě, kdyby dnes přišel člověk jen s kytarou, tak to děti tolik nezaujme. V některých písničkách jsme to přesto zkusili.
Jak dlouho tuhle dětskou éru vydržíte?
Ještě příští rok bude vše směřovat k dětské O2 areně a tím to myslím uzavřeme. Jak už jsem říkal, nechci to úplně rozdělovat, protože i normálně děcka na koncerty chodí, ale řekněme, že této desce se budeme věnovat ještě rok a pak už jedeme staré dobré sprosťárny – songy pro všechny generace.
Jasně, vždyť to zpíváte v předposlední písni – Hudba je pro všechny. Tahle skladba je spojená s vaším nadačním fondem. Jaký je to pocit, že můžete díky úspěchu vaší hudby tolik pomáhat?
Samozřejmě krásný. Jsem rád, že jsme tuhle věc vymysleli, pomáhat je běžné a přirozené. A hlavně správné. Vždy jsem se rád účastnil charitativních akcí, ale dřív to bylo nahodilé, až trochu chaotické, tak jsem se rozhodl založit nadační fond a spolu s platformou Znesnáze formu pomoci „Hudba je pro všechny.“ Pomáhá dětem, které si nemohou dovolit chodit do hudebky. Vůbec jsme nevěděli, jaký to bude mít ohlas. Rozjíždělo se to pomalu, ale dnes už jsme vyčerpali téměř všechny finance, které jsme měli pro tento rok připravené, a přes tři sta dětí díky tomu chodí do hudebky, což mě významným způsobem hřeje u srdíčka. Měl jsem tu čest pár z těch dětí poznat, jsem rád, že můžu dělat něco užitečného. Když se mě na to někdo ptá, mám díky fondu pocit, že tu nejsem úplně zbytečně. Po dobu pěti let do toho budu každoročně dávat milion korun, takže jedeme dál. Zároveň probíhá sbírka a velmi nás těší, že do ní lidé přispívají.
Nazvala jsem vaše současné období dětskou érou. Jak ho ale vnímáte vy?
Je to pro mě rodinně spokojené období. Máme dvě malá zdravá děcka. Mám skvělou ženu a práci. Když jsem začínal psát písničky, psal jsem o tom, jak jsem naštvaný na celý svět kolem sebe, to je teď pro mě trochu těžší. Jsem teď na světě velmi šťastný. Když se ptáte seniorů, na co nejraději vzpomínají, často odpoví, že na dobu, kdy měli malé děti. To mám teď a chci si to naplno užít. Snažím se s nimi strávit co nejvíc času, jsem si vědom toho, že jednou budou mít i jiné zájmy než rodiče, tak pak se budu zase víc věnovat jiným věcem. Teď ale řeším buď rodinu, nebo muziku a všechno šlape, tak mám radost. Do toho si občas vymyslíme něco jako O2 arenu pro děti, abychom se jen nevyváleli na gauči a měli nějaké mety. Nikdy bych si ani nepředstavoval, že budu moct dělat jeden koncert v O2 areně, natož i druhý. Za mě dobrý.
A umíte se vlastně vyvalit na gauči? Ptám se proto, že pracovitost mi připadá jako integrální součást vašeho úspěchu.
Asi máte pravdu, vždycky, když jsem někoho předehnal, tak to bylo tím, že jsem makal. Hodně jsem pracoval a pracoval. A přiznejme si, že trávit čas s rodinou a říkat tomu odpočinek není úplně přesné, hlavně když jsou děti malé. Když nejsem s rodinou, tak pracuji, manželka říká, že pořád, že odpočívat neumím. Ale mě to baví. Říká se, že bych to dělal i zadarmo, přináší mi to velkou radost. Nepovažuji to za práci, ale za koníček, který mi zároveň vydělává peníze. Je pravda, že když přijedu z koncertu ve tři a děti mě vzbudí v šest, jdu si rád odpoledne ještě na hodinu lehnout, když je možnost. Nemám na co si stěžovat.
A měl jste někdy? Bylo těžké období?
Hodně lidí říká, že mě poslouchá od začátku – od doby, kdy vyšla Kočka. Jenže ta vyšla třeba deset let potom, co jsem začal psát písničky. A těch deset let bylo těžkých. O to víc si pak člověk váží toho, že lidi začnou na koncerty chodit. Zároveň, když jsem měl koncertů hodně, ještě jsem neměl rodinu a vozil jsem se sám, takže jsem najel pět set kilometrů za den, odehrál jsem tři koncerty, taky to na psychiku nebylo nic moc. Měl jsem pocit, že mě to nebaví, přitom mě nebavilo jen to řízení. Tak jsem sháněl řidiče a našel jsem svou ženu. Odjezdili jsme spolu asi rok, Eliška řídila a prodávala trička, a pak už jsme čekali dítě, tak jsem si musel pořídit jiné otroky na tuhle práci. Dnes jezdíme ve čtyřech, manažer, zvukař a holka, která prodává merch, a hodně nás to baví. Je to jako škola v přírodě, za kterou nám zaplatí.
Poslední věc. Do několika let po dětské desce očekávám vánoční. Bude?
Svrbění udělat další vánoční song, potažmo desku, mám před každými Vánoci. Většinou si to ale řeknu v říjnu, na což naváže rozhodnutí, že už je vlastně pozdě. Loni vyšla další deska Lucky Bílé, která mě vánočně vyšťavila už někdy v září. Je pravda, že písniček už je hodně, Vánoce mám rád, tak možná jednou… Přemýšlím, jestli si někdo na Vánoce doopravdy chce pustit desku od jednoho interpreta, ale je pravda, že já jedu třeba tu od Sii pořád. Uvidíme, letos v listopadu každopádně posílám ven další vánoční song.