Psal se 23. květen roku 1982. Filmový festival v jihofrancouzském Cannes byl v plném proudu a film The Wall se dočkal prestižní půlnoční premiéry. Režisér Alan Parker po závěrečných titulcích viděl, jak se o několik řad před ním zvedl Steven Spielberg, našel tvůrce filmu pohledem a zdvořile se mu uklonil. Pak se otočil na vedle sedícího šéfa filmové společnosti Warner Bros Terryho Semela a řekl mu: „Co to, kurva, bylo?“
Tak na jeden z vrcholných momentů své kariéry vzpomínal Alan Parker v rozhovoru pro časopis Classic Rock. Byla to chvíle, kdy věděl, že triumfoval. Vydařenou snahu natočit něco, co předtím nikdy nikdo neviděl, svou poklonou i zmatenými slovy potvrdil sám Spielberg. Ale tento happy end přišel po ubíjejícím martyriu. Natáčení filmu The Wall bylo trápením pro všechny zúčastněné: muzikanty, filmaře, produkční společnost i herce. Ale popořádku.
Profík a samouk
S nápadem natočit The Wall jako celovečerní film přišli Pink Floyd ještě před dokončením stejnojmenného alba. Byl konec sedmdesátek, éra, která přála hudebním filmům, celovečeráky měli tehdy v kinech Led Zeppelin, Abba i Kiss. Nebylo to zkrátka nic divného být slavný muzikant, který se rozhodne udělat film. Všechno ostatní už ale bylo jinak.
Kapela měla následující vizi: Příběh s Watersem v hlavní roli, metaforické animované scény a do toho prostřihy z koncertů Pink Floyd. Mělo jít o kombinaci koncertního filmu nesoucího určité vyprávění a sdělení, což silně připomíná snímek The Song Remains the Same již zmíněných Led Zeppelin. Vydavatelství EMI ale projekt zastavilo. Vedení společnosti připadal film příliš surrealistický na to, aby do něj investovali peníze.
Po vydání desky nápad na film oživil režisér Alan Parker. Chtěl na to jít z druhého konce, natočit samostatný celovečerák s původním příběhem vycházejícím z nového alba. Roger Waters byl tou dobou pořád zvažovaný pro hlavní roli, proto se počítalo i se živými záznamy Pink Floyd. Po kamerových zkouškách ale režisér raději do hlavní role obsadil jiného rockera, Boba Geldofa. Tím ztratilo smysl i natáčení koncertů a z The Wall se stal čistě hraný film oproštěný od reálného fungování kapely.
Tvůrčí tým připomínal umělecký triumvirát. Režie Alan Parker, scénář Roger Waters, animace Gerald Scarfe. Co jméno, to pojem. A začaly se objevovat první konflikty, protože každý měl trochu jinou vizi a nechtěl z ní slevit. „Práce na filmu pro mě byla příliš velké utrpení na to, abych se za ní ohlédl a vzpomínal na ty chvíle alespoň trochu radostně. Tři megalomani v jedné místnosti, je zázrak, že jsme dokázali vůbec něco vytvořit,“ vzpomínal později Parker pro Classic Rock. Uznal ale, že on a Scarfe se tak dlouho dohadovali nad nápady i zbytečnostmi, až jasná vize příběhu o rockerovi ztrácejícím příčetnost a stavícím si okolo sebe pomyslnou zeď zbyla jenom na Watersovi.
Ten ale jako scenárista samouk nestíhal s pedantským režisérem držet krok, takže kromě obsahových půtek vznikaly i navázané technické zádrhely. „Roger se vlastně ani nesnažil psát scénář,“ prozradil Parker. „Šlo mu spíš o to ponořit se do své duše a nalézt pravdu. Mě zajímalo natáčení.“ Následně ovšem dodal, že Waters měl světlé chvilky: „Nebyl to běžný scénář. Někdy jsme začínali den a měli jsme k dispozici popis na pět řádků a nějak jsme na tom museli stavět, někdy jsme zase měli báječný barevný obraz od Gerryho, ze kterého jsme se vydali na chaotickou, anarchistickou výpravu pátrající po filmu.“
V polovině procesu se zkrátka vize rozsypala, trojice autorů měla před sebou nápady asi jako hromadu hrášku: koncept neexistoval, bylo třeba začít třídit, a co vypadalo dobře, to se prostě použilo.
„Ten film se nám tak zvrhnul, že vlastně ani nevím, jak bych ho dneska popsal,“ řekl Waters v roce 1992 a mimovolně tak prozradil, že ani on, poslední člověk s vizí, to nedokázal ukočírovat. Na bonusech k DVD navíc dodal: „Natáčení se stalo stresující a nepříjemnou zkušeností, protože jsme se furt jenom hádali.“
A třetí do party Gerald Scarfe? Ten jezdil na plac rovnou s flaškou Jacka Danielse. „Každý den v devět ráno jsem svým autem přijel do Pinewood Studios, kde jsme dokončovali film, a vedle sebe na sedačce jsem měl flašku. Moc nechlastám, ale tady jsem si prostě musel vždycky loknout, protože jsem věděl, co mě čeká, a potřeboval jsem se na to nějak připravit,“ popsal Scarfe pro rozhlasový pořad Floydian Slip tehdejší atmosféru.
Představitel hlavní role Bob Geldof se v rozhovorech k The Wall moc nevrací, ale taky si užil své. Slavná je historka z taxíku, kde se jej za jízdy snažil jeho manažer přesvědčit, aby roli vzal, zatímco Geldof filmu nevěřil a hudbu Pink Floyd označil za sračku. Roger Waters historku přidává k dobru na bonusech k DVD The Wall, protože taxikář, který si celou hádku Geldofa s manažerem vyslechl, byl zpěvákův bratr John Waters a Rogerovi všechno vyžvanil. Mimochodem, asi nejde o žádné domluvené muzikantské špičkování. Když za Geldofem režisér Parker s nabídkou přišel a zeptal se ho, jestli už viděl na pultech desku The Wall, tedy Zeď, odpověděl mu hudebník: „Jo, viděl, mám jednu na zahradě.“
Geldof nakonec možná přece jen litoval, že roli přijal. Během natáčení musel plavat, ačkoli je neplavec, pořezal se do krve nebo sváděl hádky o to, co všechno si má na hlavě oholit kvůli scéně, která měla odkazovat na nervové zhroucení bývalého člena Pink Floyd Syda Barretta. Geldof uhádal, že vlasy pryč nepůjdou, obočí si však oholit musel.
Úspěch v kinech
Když natáčení skončilo, měli za sebou tvůrci jedenašedesát dní třenic, hádek, improvizace a snahy dát do kupy něco, co se v půlce procesu rozsypalo na kousky. Samotná editace a postprodukce filmu zabrala dalších osm měsíců. S výsledkem ale nakonec byli spokojení. Když jel Parker do Cannes film představit, věděl, že jde o unikátní dílo pevně provázané s nadčasovou hudbou. Proto z Británie vypravil i dva náklaďáky s aparaturou, která projekci v kongresovém centru Palais dodala dostatečně impozantní zvuk.
Kompletní záznam přestavení The Wall v Berlíně v roce 1990.
V druhé polovině roku 1982 šel film do kin a vůbec si nevedl špatně. V jednu chvíli byl dokonce třetí nejnavštěvovanější v Americe, před ním byly už jen E. T. mimozemšťan (proto byl Spielberg v Cannes) a Důstojník a džentlmen. S odstupem času už víme, že recenze i reakce publika byly různorodé. Někdo nadšeně kvitoval filmařskou odvahu, originalitu a silné téma vnitřních démonů hlavního hrdiny a dystopických vizí. Na druhou stranu byl film zavrhován jako nedotažená a chaotická filmařina, což se vzhledem k procesu vzniku dá pochopit.
Dnes je The Wall oceňován jako jeden z nejoriginálnějších filmů s hudební tematikou. Naprosto se vymyká všemu, co v tomto ohledu šlo do kin, a z hlediska snahy dodat známé hudbě nový originální rozměr a trochu té progresivní filmařiny se mu vyrovná snad jenom Žlutá ponorka. A i ta tehdy diváky lákala na obličeje liverpoolské čtyřky, až se možná někteří v kině divili, na co to vlastně vyrazili.
Pusť si komedii
Samotní tvůrci ale film na milost nevzali. Roger Waters sice s The Wall jezdí po světě, ale překopal film do jakéhosi scénického koncertu. Parker je ke svému dílu hodně kritický, v roce 2003 dokonce prohlásil: „Je to jenom mišmaš, klubko šílených nápadů, které vlastně všechny patřily Rogeru Watersovi. Dokonce bych řekl, že on jediný ví, o co vůbec jde. Jsem si jistý, že většina z nás nemá ani tucha. Vlastně jsme si tehdy všichni mysleli, že sepsal akorát svoje starý žblebty.“
Živá výprava i po letech zůstává watersovsky epická.
Vrací nás to na samý začátek příběhu, kdy Alan Parker dostal nápad zfilmovat The Wall. On byl ten, kdo měl prvotní vizi a dal to dohromady. A nakonec se v tom během procesu ztratil tak jako všichni ostatní.
„Mě ten film mate,“ přiznal i Waters na DVD dokumentu. „Podle mě selhává, protože se tam nezasmějete. Jsou to pěkně prkenný dvě hodiny.“ Když časopis Classic Rock zmíněná slova citoval Adamu Parkerovi, vzkázal Watersovi, co si myslí. „Tak to jsi mě pobavil, Rogere! Ruku na srdce, ono to album ani koncertní show taky nejsou zrovna k popukání. Selhávají proto? U prvotních výkřiků se přece nesmějete. V jádru jeho díla není před temným démonickým srdcem Rogera Waterse úniku. Jestli se chceš smát, pusť si The Commitements!“ odkázal režisér tvář Pink Floyd k vlastní hudební komedii o fiktivní kapele.
Dobová upoutávka filmu, který slaví čtyřicet let od uvedení.
Adam Parker před dvěma lety po zdlouhavé nemoci zemřel, ale Roger Waters a Gerald Scarfe stále žijí. Zatímco první jmenovaný se Zdí v koncertní verzi objíždí svět, slavný kreslíř už se k tématu vrátil jen v monografii věnované snímku a tím to skončilo. Film si ale svým životem žije dál. Pro fanoušky Pink Floyd je to kult, pro filmové fajnšmekry originální snímek, který nemá obdoby. A není pochyb, že stejně bude snímek vnímaný i za několik desítek let.