Paul Frederic Simon se narodil 13. října 1941 v New Jersey do rodiny maďarských židovských přistěhovalců. Oba rodiče byli učitelé, matka na základní škole a otec profesorem na newyorské City College. Když byly Simonovi čtyři roky, přestěhovala se rodina do newyorského Queensu, což zásadně ovlivnilo nejen písničkářovo dětství, ale hlavně jeho hudební a tvůrčí směřování.
New York bylo tradiční přistěhovalecké město, ale čtvrť Queens byla v tomto směru vynásobená na druhou. Jak se říká, byl to tavicí kotel lidí všech barev, náboženství, původu i smýšlení. A do toho, sotva se stal Simon teenagerem, se začal rodit doo wop a rokenrol.
Když se ho novináři z BBC zeptali, jaká hudba jej na začátku kariéry inspirovala, vzal to hodně rozmáchle: „Vezměte si městský doo-wop, kostelní gospelové kvartety a přidejte trochu portorikánské atmosféry a rytmiky. To všechno je v mé hudbě doteď.“
Rokenrol pod kůží
Simon měl v dětství pro rozvoj báječné podmínky, jeho rodiče jej podporovali s láskou i radostí, že podědil nadšení pro hudbu. Otec totiž přes den učil a po večerech hrával na tanečních večerech pod uměleckým jménem Lee Sims. Paul měl díky tomu ideální dětství střední třídy, věnoval se hudbě a baseballu, navíc v prostředí čtvrti, kde právě hudba a baseball byly dvě věci, které jinak nesourodé etnické skupiny spojovaly dohromady. Hudbu tak měl doma, měl ji i venku, kdy si s ostatními dětmi navzájem vyměňovali tipy na oblíbené umělce, ale vážně jej zasáhla až píseň Gee od The Crows. Bylo léto 1953 a Simonovi tehdy bylo jedenáct let.
„Tohle byla první písnička, kterou jsem slyšel, a zaryla se mi pod kůži,“ vyprávěl v pořadu Late Night Show Stephena Colberta. „A taky to bylo poprvé, kdy jsem slyšel rokenrol. Můj táta byl vynikající muzikant a vyrůstal v době propracované hudby. Orchestry, Frank Sinatra… Takže tomuhle vůbec nerozuměl. Ale já si tu nahrávku zamiloval.“
V témže věku potkal Arta Garfunkela. Narazili na sebe ve školním představení. „Jak se blížil konec školy,“ vyprávěl Garfunkel v rozhovoru pro BBC, „obsadili nás do školního muzikálu Alenka v říši divů. On hrál Bílého králíka a já Kočku Šklíbu. Ten nadšený a veselý kluk mi rychle přirostl k srdci, rozhodně to bylo nejzajímavější dítě v celém sousedství. Nad tím pojmem nadšený přemýšlím často. On byl nadšený týpek.“
Simon s Garfunkelem si dokonale sedli. Jako kamarádi i spoluhráči. Nejprve vystupovali na školních tancovačkách, záhy to však začali brát vážněji. V roce 1957, když jim bylo šestnáct, nahráli první singl Hey, Schoolgirl. A byl to úspěch, píseň se dostala do padesátky žebříčku Billboard a dvojice získala smlouvu s labelem Big Records. Manažeři vydavatelství tehdy klukům vymysleli i jméno, vystupovali jako Tom & Jerry. Dnes to zní komicky, možná i trochu trapně, ale psala se 50. léta a oni byli mlaďoši s úkolem bavit děcka. Nikdo proti takovému jménu tehdy nic nenamítal.
Úspěch Hey, Schoolgirl Simona a Garfunkela, pardon, Toma a Jerryho začal pomalu dostávat na scénu. Ještě téhož roku se objevili v populárním pořadu American Bandstand. A na natáčení vzpomínal Paul Simon v rozhovoru pro American Songwriter následovně: „Už jenom to, že jsme vyrazili z New Yorku do Filadelfie, bylo vzrušující. A pak jsme přijeli do studia, vejdeme do šatny a tam sedí Jerry Lee Lewis a načesává si vlasy!“
Debut skončil blamáží
Ten večer oba kluci své hudební číslo odehráli právě po Lewisovi a ostudu si rozhodně neudělali, nicméně hudební kariéra musela počkat. Přednost měla studia. Nejdřív maturita, pak vysoká. Simon vystudoval angličtinu na Queens College, Garfunkel šel na matematiku na Kolumbijské univerzitě. Ne že by s hudbou sekli úplně, ale Simon si většinu času mezi debutovým singlem a dostudováním skládal do šuplíku nebo pod různými pseudonymy (a různými labely) nahrával sólově. Jako Tom & Jerry se nárazově setkali, něco vydali, někde zahráli, ale pak se zase vrátili každý na svou školu a soustředili se na studia.
Až v roce 1964 nakráčeli společně do budovy vydavatelství Columbia, kde se konal konkurz na nové umělce. Nejen že zaujali a dostali smlouvu, ale manažeři zakroutili hlavou nad názvem Tom & Jerry a prohlásili, že u nich budou vydávat zásadně jako Simon & Garfunkel.
Ještě téhož roku jim vyšlo debutové album Wednesday Morning, 3 A.M. v produkci později legendárního Toma Wilsona, ale byl to propadák. A pozor, navzdory tomu, že na konci první strany desky byla silná balada jménem The Sound of Silence. Alba se prodalo smutných 3 000 kusů a na žádnou hvězdnou kariéru to nevypadalo. Art Garfunkel šel studovat práva a Paul Simon se přestěhoval do Anglie, kde nějakou dobu s kytarou obrážel hospody, malé kluby a snažil se proniknout do tamní rodící se písničkářské scény. Aniž by to oba pánové tušili a cokoli pro to udělali, jejich hvězdná hodina se ovšem blížila.
Hit na tajňačku
V polovině 60. let se americká scéna měnila. Beatová hudba začala dominovat, nadšení z elektrické kytary prosakovalo do žánrů, kde byla dřív nemyslitelná, a pro folk to platilo dvojnásob. Když v létě 1965 vyšla Like a Rolling Stone Boba Dylana, navždy změnila americkou písničkářskou scénu. Folková skladba opřená o rockový zvuk a aranže, nahraná s kompletní kapelou, měla razanci, jakou do té doby v žánru nikdo neslyšel. Lví podíl na tom měl producent Tom Wilson. Ten samý Wilson, který produkoval debut Simona a Garfunkela.
Hudební průmysl tehdy fungoval jinak než dnes, umělci byli často bráni jen jako výrobci díla, s nímž pak objížděli sály, ale kontrolu nad tvorbou drželi manažeři a producenti, a to nejen v době nahrávání, ale i dlouho, často i dekády po něm. Když Tom Wilson viděl ten úspěch, jakého dosáhl s Dylanovou písní, rozhodl se pro to samé s The Sound of Silence. Simona s Garfunkelem se na nic neptal. Nemusel, smlouva o díle nestála na jejich straně.
Jen pár dní poté, co dotočil s Dylanem, začal Wilson pracovat na novém mixu The Sound of Silence. Oslovil kytaristu
Ala Gorgorniho a bubeníka Bobbyho Gregga, s nimiž nahrával Dylana a přizval ještě druhého kytaristu Vinnieho Bella a basáka Boba Bushnella. Pustil jim píseň Simona a Garfunkela a dal jim jediný úkol: nahrát jejich nástroje tak, aby se skladba dala vydat znovu jako singl v kapelní úpravě. Je velká škoda že Wilson zemřel už v roce 1978, bylo by zajímavé, jak by v rozhovorech své rozhodnutí s odstupem času vysvětloval. Měl čich, dokázal vyčíst trendy a posluchačskou náladu, ale vůbec se nestaral, co na to řeknou Simon s Garfunkelem, a singl už 12. září 1965 vydal znovu, tentokrát ve folkrockové úpravě. A byl z toho hit.
Nemohl jsem to zakázat
Paul Simon byl naštvaný. Velice naštvaný. O existenci nové verze se dozvěděl neuvěřitelným způsobem. Na podzim roku 1965 měl malé turné po dánských klubech a v jedné z trafik si koupil časopis Billboard. Čítal jej pravidelně, byla to pro něj rutina. A když si projel žebříček Hot 100 a spatřil v něm svou rok starou písničku, něco se mu nezdálo. Nechal si ze Států poslat singl na sedmipalcovém vinylu a nestačil se divit.
„Když to slyšel poprvé, byl zděšený,“ vzpomínal britský písničkář a Simonův přítel Al Stewart v životopisné knize Paul Simon: Život. „Zděsilo ho, když tam v jednom bodě kapela zpomalí, aby se Paul s Artiem mohli znovu chytit s jejich zpěvy.“
Paul Simon na ten okamžik pravdy vzpomínal v magazínu Smithsonian: „Nikdy bych jim neřekl, že je to hrozné a nesmí to vydat, protože podle smlouvy jsme tehdy nad naší hudbou bohužel neměli takovou uměleckou kontrolu. Kdybych mohl, alespoň bych pohlídal, ať jsou basa s bicími ve čtvrté sloce sladěné s našimi hlasy. Ale tak aspoň bylo zajímavé mít venku hit.“
A byl to hit jako blázen. V lednu 1966 vyšplhal The Sound of Silence na špici žebříčku Billboard. Paul Simon se vrátil do Ameriky, aby s Garfunkelem natočili novou desku, tentokrát již plně folkrockovou Sounds of Silence. Název si opět protlačilo (resp. o tom nedebatovalo) vydavatelství Columbia, které novou verzi singlu prosadilo jako úvodní píseň a hodlalo na jejím úspěchu protáhnout celou desku. Ono to nakonec ale nebylo potřeba, písně jako Homeward Bound nebo I Am a Rock byly silné singly samy o sobě (desáté a třetí místo v Hot 100) a na přelomu zimy a jara 1966, tedy přesně před šedesáti lety, se ze Simona a Garfunkela stala jedna z nejúspěšnějších hudebních dvojic v historii. Ale to si povyprávíme zas někdy příště.
Ze společného repertoáru s Garfunkelem toho nyní Paul Simon už na koncertech moc nehraje. Logicky, jeho sólová kariéra byla taktéž pozoruhodná, a navíc na aktuálním turné přehrává kompletně celou poslední a vynikající desku Seven Psalms.Až 9., 10. a 12. dubna vystoupí v pražském Kongresovém centru, minimálně The Sound of Silence, kterou začíná nesmrtelným obratem „Hello darkness, my old friend“ však zahraje. A pravděpodobně bez doprovodu kapely. Tak, jak ji původně složil.