O kapele Iron Maiden se napsalo mnoho různých biografií. Mnohdy se svou troškou do mlýna přišli i muzikanti, kteří se v kapele sotva ohřáli (největší vtip je útlá knížečka kytaristy Bobbyho Sawyera, co se v kapele mihl v letech 1976-1977). Historie Iron Maiden je tedy zmapovaná z různých úhlů velmi podrobně. Všechno to čtení spojuje jedna základní informace: v Iron Maiden se vždycky dřelo. Tady se nikdy nespoléhali jen na talent nebo snad náhodu. V téhle kapele se vždy tvrdě makalo.
Pověst dříčů, které kočíruje talentovaný i ambiciózní basák Steve Harris (ruku v ruce s manažerem Ronem Smallwoodem), se samozřejmě vždy projevovala i na koncertech. Nikde se nikdy nedočtete, že Iron Maiden něco odehráli jen aby se neřeklo nebo na půl plynu. Iron Maiden nikdy koncerty nešidili. Také v pražském Edenu ukázali, že i se svými 47 sezónami stále patří mezi ŽIVÉ kapely par excellence. Potud nebyl důvod k jediné stížnosti.
Diskutabilní byl výběr písní. Iron Maiden kolekci hitů očekávaně obětovali ve prospěch poslední desky Senjutsu. Dát ovšem na úvod tři spíš rozvláčné songy z novinky a zaplácnout tím dobrých 20 minut chce odvahu. Navíc když vám arénu tak hezky rozpumpovali živelní Airbourne. Iron Maiden tentokrát prostě jenom vešli na pódium a jako rutinéři začali hrát nové songy. Horší zvuk se srovnal vcelku brzy, publikum ale trochu roztálo až tak u třetí skladby The Writing on the Wall.
U delších skladeb zůstalo po celou dobu, ať už to byl skok do éry Piece Of Mind (song Revelations) nebo Brave New World (song Blood Brothers). Na každý pád to kapele hrálo i tentokrát skvěle a především zpěvák Bruce Dickinson v podstatě neměl slabší moment. Navíc už tradičně poletoval všude možně a burcoval davy.
Šestá skladba Sign of the Cross vnesla do jinak očekávaného scénáře špetku vzrušení. Otvírák z X-Factoru, bezpochyby nejslabšího alba v celé historii Iron Maiden, neuslyšíte naživo často. Aby ne, když se na desce táhne jako smrad. Jeho živé provedení bohužel neznělo jinak. Nekonečných 11 minut bylo zajímavých jen z jednoho důvodu: fanoušci si mohli znovu ověřit, o kolik je Bruce lepší zpěvák než Blaze Bayley, který v kapele tehdy zpíval. Upachtěný dojem spravila až následující Flight of the Icarus.
Zhruba po hodině hraní konečně začal koncert. Alespoň podle reakce publika. Nekonečný les telefonů v davu dal jasně najevo, ze písní číslo jedna ten večer byla Fear of the Dark, kterou pak ve svižném tempu následovaly další nesmrtelné hymny Hallowed Be Thy Name, The Number of the Beast a Iron Maiden. Tohle všechno by ale stačilo tak na trojku, tudíž došlo i na pár přídavků, které zasvěcení samozřejmě vyjmenují i uprostřed noci. Mezi Trooper a Run to the Hills se tentokrát vklínil The Clansman, jeden z mála povedených kousků na jinak špatné desce Virtual XI – druhé a také poslední s Blazem. Je tohle snad pokus o rehabilitaci nejhoršího období Iron Maiden v historii? Nebo si chtěli pánové osvěžit set méně častými písněmi? Úplný závěr koncertu patřil projevu Winstona Churchilla, a to znamená, že nemohla zaznít žádná jiná skladba než Aces High, i když tentokrát o poznání pomalejší než z desky.
Jak shrnout necelé dvě hodinky? Pomalý začátek, ale lehké přitápění pod kotlem polínko po polínku a nakonec silné finále, které nemohlo fanoušky neuspokojit. Fakt, že celý večer sledujete partu šedesátníků (v jednom případě i čerstvého sedmdesátníka), které to evidentně stále dost baví, tomu všemu dodával jistý půvab. Je totiž sympatické sledovat, že Iron Maiden míří do kategorie seniorů jen podle kalendáře, nikoliv nasazením. Ale čekal snad někdo něco jiného? Jaké písně asi vyberou příště?
Iron Maiden
20. 6., Praha, Sinobo Stadium
Hodnocení: 80 %
