Mačkáme se ve skupince pěti lidí někde uprostřed kousek vpravo nahoře ohromného areálu farmy v Piltonu, kde se odehrává festival Glastonbury. Jsme právě v dolní buňce obří budovy vyrobené z vyřazených kusů Terminalu 1 letiště Heathrow a rádi bychom se dostali nahoru. „Teď položím otázku dle platných britských imigračních postupů. Okamžitě řekněte, zda je to pravda nebo lež,“ chrlí ze sebe úředník ohromnou rychlostí, která nepřipouští námitky. Pak ještě zrychlí a vystřelí kulometnou angličtinou něco, čemu už vůbec nerozumím. „Pravda,“ hlesnu nazdařbůh.
Je to pade na pade.
Úředník se na mě znechuceně podívá, ukáže na dveře vpravo a vyhodí mě zpátky na festival. Ti, co odpověděli správně, odcházejí druhou stranou.
Foto: Terminal 1
Než se z toho zážitku stačím otřepat, v hlavě srovnat, že tohle bylo vážně divný, a vrhnout se zpátky do víru festivalu, mrká na naši uprchlickou skupinku odmítnutých sympatická černoška. „To nevadí, běžte tam znova. Nenechte se odbýt!“ Sice šeptá, ale vypadá seriózně. Na sobě kostýmek – působí jako letuška, ale v očích jí svítí naděje, kterou nelze zklamat. Obíháme buňku. Úředník nehne brvou, že nás vidí znovu. Možná nás ani nepoznal.
Ale tentokrát nasadí jiný kalibr.
„Je pravda, že hlavním městem Glasgow je Skotsko?“
„Je to pravda.“ Jsem z toho už tak pomatený, že skáču na ten nejprůhlednější chyták. Úředník se chytá za hlavu, pohrdavě s ní zavrtí, sklopí zrak. A já se schovávám do davu chytřejších a konečně tak natajno pronikám do druhých dveří.
Mířím po schodech nahoru.
Tam je to ještě horší.
Terminal 1 vyrostl v blízkosti apokalyptického Carhenge tvořeného vraky aut. Foto: Marek Reinoha
Mladý kluk s ježatými vlasy na nás něco pokřikuje divnou řečí, které nikdo z nás nerozumí. Je to afrikánština? Těžko říct. Ale z jeho ostré dikce a gestikulace rychle pochopím, že už jsem si měl dávno sundat boty a hodit je do přepravní nádoby na stůl. Pak už procházím naboso skenerem. Ježatý kluk na mě shlíží jako na největšího idiota a pořád něco přikazuje. Když dlouho nedokážu pochopit, že se mám otočit, zakřičí mi to rovnou do ksichtu.
Teď otevřít pusu do kamery.
„Ááááá!“
Proč se mnou nemluví normálně?
„Řekni svoje jméno!“
„Vedral?“
„No to to trvalo.“
„Můžeš jít!“
Uf. Konečně mám naději, že už toho ponižování bylo dost. Teď mi dokonce přijde, že se na mě ten ježatec snad i usmál?
No fakt. Sahá po botách, podává mi je.
„Pokračuj, pokračuj!“
Mrkne na mě.
A pak ty boty, těsně než je stihnu vzít do ruky, mrskne vší silou na druhý konec místnosti.
Prásk!
Boty plácnou o stěnu. Spadnou pod lavici. Až teď si uvědomím, že podlaha je plná ostrých kamenů, nečistot a kdo ví čeho. Ale už se nedá nic dělat. Po špičkách si skáču pro boty. A teď už tady vážně být nechci. Děsím se, co asi bude v další místnosti, kam nás ježoun rychle posílá. Jdu odevzdaně dovnitř. Žádná cesta zpátky už stejně nevede.
Střih.
Naše skupinka vstupuje do prosvětlené, útulné, barevné místnosti. Vítá nás statný černoch s úsměvem od ucha k uchu. Objímá nás.
Vítejte ve Rwandě. Dáte si mléko? Foto: Terminal 1
„V klidu si sedněte. Vydechněte si.“ Nálada se mění do ostrého kontrastu. „Dorazili jste do Rwandy. Vítejte,“ třeseme si rukama. „Víte vůbec něco o Rwandě?“ ptá se nás tentokrát bezelstně, zatímco něco nalévá do pohárků, které nám rozdává. „Ve Rwandě věříme na opravdové vztahy. A v dnešním světě je máloco bližšího, než když někomu nabídnete mléko od vlastních krav. To je opravdové sdílení,“ rozjímá o intimnosti, lidskosti a její absenci v našem světě.
I o tom, jak se různé kultury mohou vzájemně obohatit. Stačí si naslouchat.
Pak už procházíme dalšími částmi téhle podivuhodné expozice. Letovou kontrolou až k obrázku mlhoviny hvězd a planet se všeříkající šipkou kamsi do vesmírného nekonečna a nápisem: „Jsi tady.“ Nakonec dorazíme na střechu terminálu. Shlížíme na Carhenge – velkou část Glastonbury, jejímž středem je replika Stonehenge vystavěná z vraků aut věnovaných hudebním ikonám.
Shlížíme na celý festival, který se dnes teprve probouzí k hudebnímu životu. Ale zážitky jiného druhu rozdává pořád. V dolní části terminálu to žije běžným životem. Zrovna začíná debata s lidmi, kteří šéfují (ale spíš hlavně žijí) slavným londýnským karnevalem v Nothing Hillu. Jsou to už vesměs potomci imigrantů – druhá nebo třetí generace, která vyrostla v Británii. A vypráví, jak přes všechny potíže a nedorozumění, kterými si prošli oni i jejich rodiče a prarodiče, může ze spojování kultur vzniknout velká umělecká, tvůrčí a nakonec i životní síla.
Sedím tam a poslouchám jejich příběhy. A právě zažívám ten výjimečný pocit katarze, který jsem asi jinde na planetě než na festivalu Glastonbury nepocítil. Že jsem prožil něco co ve mně alespoň chvíli zůstane.
Tohle jsou přesně ty chvíle, kvůli kterým se sem tak rád vracím. Kvůli všemu, co se tu může přihodit mimo hlavní pódia. Když je člověk off the road.
Plakáty z tiskárny u Terminal 1 nebyly jen obyčejné suvenýry. Po festivalu vyšlo najevo, že auterm části z nich je Banksy. Nyní se prodávají za tisíc liber. Foto: Terminal 1
Po šesté do stejné řeky
Glastonbury je vnímaný jako největší britský festival a jedna z nejdůležitějších hudebních událostí světa. V obřím areálu Worthy Farm se letos pohybovalo na čtvrt milionu lidí. Lístky se jako vždy vyprodaly v řádu minut bez jediného oznámeného jména. Dobrodružné povahy sem lezly po žebřících a skákaly přes obří plot, zatímco některé celebrity zaplatily deseti tisíce liber za soukromé cesty helikoptérami přímo do areálu. Kromě proslavených zelených kadibudek, které smrdí i z fotek, se v něm dnes nacházejí i luxusní vířivky, posh restaurace a bazény.
Je to festival, který založil farmář Michael Eavis, jenž je od letoška sir a zároveň jediný člověk, který byl do rytířského stavu uveden v kraťasech. A taky je to festival, na němž jedna z hlavních hvězd do přímého přenosu BBC nechává publikum skandovat „fuck the king!“ Je to svět plný svých vnitřních rozporů a nedokonalostí. Přesto zůstává v něčem neodolatelný.
Přes všechny proměny, kterými Glastonbury zvlášť v posledních letech prošlo, a přes všechnu kritiku, které se v britských médiích a na sociálních sítích dočkalo kvůli headlinerům a nezvládnuté dramaturgii, totiž v jádru zůstává ztělesněnou utopií. A záleží na každém, jak si ji v těch pěti dnech prožije.
Coldplay na ikonické Pyramidě posílali do celého světa lásku. Foto: Profimedia
Já letos do stejné řeky vstupoval po šesté. A snad poprvé s jistými obavami. Dua Lipa mě úplně míjí. Coldplay jsem tu viděl v roce 2011 a přibližně od té doby se o ně moc nezajímám. U SZA jsem si musel dohledávat písničky, abych si připomenul, co vlastně hraje. Přestože dobře vím, že tady o nějaká jména na plakátech vůbec nejde, sám sebe jsem nechal chytit do pasti headlinerů. A úplně u toho zapomněl, že kromě cesty za hudbou se vracím do umělecké instalace zvící velikosti obří metropole. A že je každý rok jiná – plná překvapení.
Carhenge a Terminal 1 byl jenom jedním z mnoha.
Ta nejdivočejší se skrývají až vzadu v jihovýchodním koutu, kde čtvrť zvaná Shangri-La navazuje na Neférová území. Tam hlavní třídu už druhý rok po sobě ozdobily zářivé reklamní plakáty na lepší život, ke kterému pomáhá hlavně větší utrácení větších a větších peněz. V krámcích z „výprodeje“ tu přes den umělecké kolektivy provozují různé workshopy. Škvírou ve výloze zahlédnete upracované úředníky nebo třeba pohled na město duchů, možná právě to ze slavné písně kapely The Specials, která v sedmdesátých letech dokonalým způsobem zhudebnila náladu britských maloměst zdevastovaných odosobněnou éru tchatherismu. I to je paralela Británie, která v tuto chvílí a na tomhle místě, jen kousek od hory Tor, prožívá svou depresi z let vlády nenáviděných toryů.
V noci, když se žlutě rozsvítí a rozdýmá benzínka „Hell“ upozorňující na metody naftařských společností, jsou tu na několika scénách narvaných k prasknutí ty nejdivočejší taneční večírky i tajné koncerty a dýdžejská vystoupení. Je to jedno z mnoha míst, na kterém návštěvník Glastonbury může fyzicky prožít jiný – takřka ve všem radikální svět. Podívat se na ten svůj jiným pohledem. A z toho babylonu zvuků, vizuálních vjemů a často jen nahozených myšlenek podpořených alkoholem (nebo tím, co kdo má rád) si odnést buď velkou kocovinu, nebo taky přesměrovat světonázor.
„Re-charge your activism – dobij si aktivismus,“ hlásá jinde na festivalu, vlastně jen kousek od hlavního pódia Pyramid Stage, britský písničkář Billy Bragg na „své“ scéně výmluvně nazvané Leftfield, která je ironicky umístěna hned naproti dobíjecímu středisku Vodafonu. A vzhledem k tomu, že žádná jiná reklama v celém areálu nemá prostor, není výmluvnějšího místa na Glastonbury, které by tak výstižně ilustrovalo hlavní poselství festivalu. Že ve všem lze nakonec nalézt nějakou míru porozumění. A že vždycky stojí za to ji hledat.
Glastonbury letos zahájila dronová show s jasným poselstvím. Foto: Marek Reinoha
Politické dohry
Mimo hlavní program letošním ročníkem ví, než kdy dřív prostupovala politika. O palestinských vlajkách pod pódii i proslovy na pódiích se vášnivě diskutovalo v médiích i jinde. Stranou nezůstaly ani blížící se britské volby, imigrační krize. Festival do sebe nasál všechny ostré hrany diskusí ze sociálních sítích a zaobloval je hlavně silou hudby, ale zdaleka nejen jí.
Slavná srbská umělkyně Marina Abramovićová na hlavním pódiu iniciovala svou nejnovější performance – do jejích sedmi minut za mír se před koncertem PJ Harvey připojily desetitisíce lidí. Banksy vyslal do zuřivého kotle fanoušků IDLES při písni Danny Nedelko gumový člun s nafouknutými uprchlíky, aby se zmítal a nakonec zanikl v moři rukou fanoušků. A jeho symboliku s nepochopením komentoval i britský ministr vnitra.
A ze všech těch střípků nakonec překvapivě složil nejvýstižnější obraz frontman Coldplay Chris Martin, když během koncertu vyzval fanoušky, ať odloží telefony a právě teď všichni společně „pošlou lásku“ do jakéhokoli místa na světě: Do Izraele, Palestiny, Myanmaru, na Ukrajinu, do Ruska…
A to byl ten nejsilnější moment letošního ročníku.
Já vím, zní to strašně pateticky. Ale Glastonbury nakonec opravdu je utopie. Alespoň na chvíli reálná. Zase si z něj odvážím lepší pohled na svět. Taky kus empatie. Kus svobody – alespoň v hlavě. Snad to vydrží alespoň pár měsíců. Vyklepávám zbytky kamínků z bot. A když zavřu oči, znovu vidím tu šipku uprostřed vesmíru a u ní jednoduchý nápis: „Jsi tady.“
Foto: Honza Vedral