Po elektronickém setu Jamese Holdena, jenž se nesl ve znamení synthu a pomalých melodií ložených do úderného beatu prokládaného sóly na saxofon, se Forum Karlín zaplnilo téměř po okraj publikem ne tak nečekaného složení. Dorazily spíš mladší ročníky a páry středního věku. Bohužel od prvních tónů otevírací Wall of Eyes mi bylo jasné, že chemie nalitá skutečnými mistry indie rocku do dvou úchvatných desek, bude naživo fungovat úplně jinak. Mé mírné rozpaky však vyvážilo několik skvělých momentů koncertu.
Asi málokdo z přítomných by očekával, že by se snad v „hale“ jakou je jinak poměrně decentní Forum Karlín dovedla utvořit až tak intimní a jemná atmosféra, která velmi přirozeně plyne z poslechu obou desek. Popravdě z ní v tomto případě nezbylo mnoho. Zvukově se zdálo, že střed je utopený pod rytmickou sekcí a glissando kytary, loopovaný a reverzovaný saxofon, které tvoří podle mého zásadní páteř zvuku kapely, zní absolutně nevýrazně.
Bubeník Tom Skinner, který se přidal k Yorkovi a Greenwoodovi z původních Radiohead v roce 2021 a vzešel z experimentální kapely Sons of Kemet, byl asi nejvýraznějším instrumentalistou i prvkem celého večera. Jeho přesné jazzové rytmy a breaky a lá sluneční hrob, byly přesné. Samotný zvuk bicích, kterému v některých pasážích sekundoval automat a synthová linka, byl jedním z mála střípků evokující původní náladu a zvuk písní The Smile. Zvuk baskytary, kterou si střídal Yorke s Greenwoodem oproti zbytku, působil přebuzeně a díky mírné hlasitostní nestabilitě středního a vyššího pásma mě občas i rušil. Všichni samozřejmě čekali a přišli na hlas Thoma Yorka, na jeho melancholické „fňukání“, táhlé vysoké úpění a šeptavé nápěvy. V tomto ohledu myslím nikdo zklamán neodcházel. Skvělým prvkem bylo také použití vokodéru a ech, které zejména v některých glissando a ambientních plochách skvěle evokovaly dědictví britské psychedelické scény. Trumpetisa Robert Stillman mi přišel také dost upozorněn. Bohužel lepší dojem ze zvuku jsem nezískal ani při změně místa.
Písně z obou alb The Smile v současném setu hrají zkrácené, jinak se instrumentálně neliší od původních verzí. Koncert, který několikrát mírně změní celkovou polohu od typicky rockově míněných Beatles šlágrů v indie hávu, po vesmírné sféry Canterbury art rocku s až do mírného názvuku devadesátkových tvrdších Radiohead, je však celkově docela časově náročný.
Ke konci se však celá show zvedá. Zvuk se mírně zlepšuje a zní i výrazné písně. Bending Hectic je asi nejzásadnější písní večera, a přídavek v podobě otevíráku druhé desky The Same následovaný smrští The Smoke, Feeling Pulled Apart by Horses a You Know Me! přináší konečně to kýžené. Kytara krouhá pomyslné krautrockové zelí, ságo jede, Thom Yorke přestal mávat mimozemským pohybem na publikum a soustředí se na melancholii. Těch posledních deset minut nahradilo celou předchozí hodinu a kus.
V setu zazněly všechny zajímavé kusy jako Pana-Vision nebo Friend of a Friend, ale jen máloco z toho mi připomenulo obě skvělé desky tak, jako to dokázal závěr celého koncertu.
Zvuk ve větší části setu dle mého nebyl úplně přívětivý k hudbě The Smile, i tak se jim však především díky závěru koncertu povedlo vyvolat melancholické úsměvy. A nakonec sklidit potlesk publika pražského Fóra Karlín
Hodnocení: 74 %
The Smile, 12. červen 2024
Forum Karlín, Praha