V současné chudobné scéně zpěvaček zastupuje Mašková dosud neobsazené místo tak zvaných velkých hlasů, pokračovatelek tradice Věry Špinarové, Petry Janů nebo Mariky Gombitové. Už z toho vyplývá, že stačilo zavřít oči a byli jsme znovu v osmdesátých letech se vším všudy. Po stránce textů, v nichž svět s láskou má naději a skloňuje se touha ve všech pádech, čtyřčlenné doprovodné kapely, čtyřčlenného zpívajícího sboru tanečnic, ale i po stránce mohutných klenutých melodií, které zpěvačka zpívala s okouzlující bravurou.
Pro starší diváky stačilo k hudebnímu obrazu těch let zavřít oči a představit si nad pódiem ještě nápis Naše jednota – záruka míru a osmdesátkový dojem byl dokonalý. Kazily ho jen rozparáděné divačky, tančící v uličkách mezi sedadly. To se tehdy nesmělo. A asi by měla zpěvačka průser, že při závěrečném udílení zlaté desky za singl Náš příběh, řekla slovo prdel.
Celý koncert byl podle očekávání koncipován v růžovém stylu. Na sedadlech čekaly na návštěvníky růžové makronky a růžovovlasá pěvkyně nastoupila v růžových kozačkách nad kolena. Uprostřed mezi vlasy a botami se leskly blyštivé mini, později byla přes ně hozena ještě bílá tylová sukně. Zadní projekce využívala docela zajímavé dotáčky, ale světelná show (pokud se tak dá nazvat) bylo žel nevynalézavá a místy nepříjemně ostře mířící do publika.
Sedmadvacetiletá třinecká pěnice ukázala v hodinu a půl dlouhém programu obdivuhodnou schopnost pracovat s publikem, které nadšeně aplaudovalo jejím suverénním výškám a dvakrát zpěvačku odměnilo dokonce potleskem ve stoje a extatickou oslavou na závěr. Chvílemi se zdálo, že je sama překvapena, jak se jí daří mít lidi na povel.
Co se týče repertoáru, Tereza Mašková projela základní písně z obou svých alb a přidala po jedné poctě Věře Špinarové (Jednoho dne se mi vrátíš) a Marice Gombitové (Vyznanie). Má sice ještě co dohánět, ale při dnešní nabídce českých zpěvaček předvedla v těchto coverech malé zázraky. S hosty Igorem Timkem a Zolim Salaiem si pak dala medley z písní No Name a za Zoliho doprovodu zazpívala hitovou melodii O nás dvoch, kterou pro ni napsal.
Pěvecký typ Maškové volá po mocných a často srdceryvných baladách. Proto občas vznikal pocit, že jinak pečlivá dramaturgie nedokázala do zpěvaččina programu dostat ani kapku humoru. Naopak, nechyběla smuteční témata – vzpomínka na nežijícího otce a na předčasně zemřelého herce Aleše Kubáta, s nímž předvedla z klipu vycházející virtuální duet Láskou se splést. Až teprve při temperamentním Hallelujah v sobě pořádně probudila živelný projev.
Na závěr si Tereza nechala duet s Markem Lamborou Náš příběh. Vypadal vedle ní jako panák, což ženskému publiku nevadilo a jí to paradoxně a nechtěně pomohlo zdůraznit osobní bezprostřednost.
Stručně shrnuto: Dobrá dramaturgie, zpěvačka, která zpívá srdcem konzervativní repertoár, na debut v tak velkém sále velmi slušný výkon. Je jen otázkou, za jak dlouho ji uvidíme v O2 Areně.